Autem po USA

Auto je ve Spojených státech naprostou nutností. Kdo nemá auto, jako by nebyl. Docela dobře postoj společnosti vystihuje vtip, ve kterém řidič srazí chodce a přivolaní policisté se chodce ptají: ,,Proč jste nejel autem?”

Půjčení

Auto Nissan Rougue jsme si půjčovali v San Franciscu u společnosti Hertz. Půjčení je docela přímočaré, nechtěli po mně nic jiného než řidičák, kreditku a vyplnění základních osobních údajů. Známému se ale stalo, že po něm chtěli i mezinárodní řidičák, tak je lepší ho mít s sebou. Dá se vyřídit na počkání na úřadě, stačí mít s sebou 50 Kč a pasovou fotografii.

Co mě docela fascinovalo, byl způsob předání auta. Z cestování po Evropě jsem byl zvyklý, že mě dovedou až k němu, prohlédnou se mnou míru opotřebení, stav nádrže atd. a všechno se zaprotokoluje do smlouvy. Tady mi paní jen předala klíče v prvním patře, mávla rukou kamsi nahoru a už brala na řadu dalšího člověka. V garážích ve třetím patře jsme si tedy auto sami našli, prohlídli a následně vyrazili. Auto bylo úplně nové, najeto mělo asi jen 300 kilometrů, což nás mírně znervózňovalo, protože na něm budou vidět veškeré oděrky a poškození zvlášť, když jsme plánovali offroad projížďku v Monument Valley.

Silniční pravidla

Ve Státech platí trochu jiná silniční pravidla, proto přikládáme následující výčet, který ale určitě není konečný. Rozdílů se najde rozhodně více.

Křižovatky

Asi nejmarkantnějším rozdílem oproti našim pravidlům je absence pravidla pravé ruky na nesvětelných křižovatkách. Pokud nemáte ve svém směru žádnou ceduli, jste na hlavní. Tohle je vážně úžasná věc, protože jsem si pak kolikrát nebyl jistý, jestli jsem náhodou nepřehlédl Stopku a stejně jsem se musel orientovat podle značení ve vedlejších ulicích.

Obyčejná Stopka znamená to samé co u nás. Americkou specialitou jsou pak značky Stop — all way. Pokud se tato značka u křižovatky vyskytne, všichni řidiči musí na křižovatce zastavit a do ní vjíždějí v pořadí, v němž k ní přijeli. Pokud si někdo není jistý, prostě chvíli počká a když se všichni ohlížejí na něho a je na řadě, jednoduše vyjede. Vždycky jsme se setkali s maximální ohleduplností řidičů, nikdo netroubil a všichni se spořádaně a pomalu rozjížděli přes křížení.

Typický trojúhelník ,,Dej přednost v jízdě” jsme potkali taky, ale není moc častý.

Světelné křižovatky

Semafory jsou vždy až za křižovatkou. Je to docela fajn věc, protože nemusíte pod světly tolik ohýbat krk. Funguje to ale jen díky jednoduchosti amerických křižovatek, drtivá většina z nich jsou X-ka nebo T-čka. V našich končinách by český řidič díky rozmanitosti silniční sítě kolikrát ani nepoznal, který semafor je určený pro něj.

Další rozdíl je, že se i na červenou dá odbočit vpravo, ovšem kromě křižovatek, kde to je vysloveně zakázáno (“No right turn on red”). Což mě přivádí k myšlence, že v Americe vlastně ani nemusíte dopravní značení vůbec znát, protože je všechno textové a několikrát značené. Značka ,,Dej přednost v jízdě” má v sobě napsáno “Yield”. Značka omezující rychlost má na sobě napsáno “Speed limit”. Zákaz předjíždění je “No passing zone”. Takhle by se dalo pokračovat, značení je vážně dělané jak pro děti na základní škole, které se poprvé vydají na dopravní hřiště.

Omezení rychlosti

Maximální rychlosti nejsou pevně dané, ale určuje je vždy značka. Na dálnicích (ale i běžných silnicích mimo město) je to často 55 / 60 / 65 / 70 mil za hodinu (1 míle ~ 1.6 km). Velmi často jsou hned dvě značky po sobě — jedna pro běžná auta a jedna pro auta s návěsem.

Co nás ale celkem pobavilo byla značka “Speed enforced by aircraft”. A skutečně, na cestě do Death Valley jsme zahlédli bezpilotní letoun, který měřil rychlost. Ono to i dává smysl, kolikrát jsme jeli ,,územím nikoho”, kde jsme za celé dvě hodiny potkali jenom tři auta v protisměru.

Carpools

Jak je známo, americké silnice mohou být slušně přeplněné a snadno se tvoří kolony. Je to dáno hlavně tím, že každý má vlastní auto a většinou v něm jede sám. Proto vznikly Carpool pruhy, v nichž můžete jet pouze, když jste v autě alespoň dva. Poznáte je velmi snadno podle znaku kosočtverce. Tyto pruhy ale často platí jen v určených hodinách.

Tankování

Naprostá většina aut jezdí na benzín. Na některých benzínkách dokonce ani diesel neprodávají. Odlišné od našich českých podmínek je zejména barva hlavic — hlavice od benzínu mají černou barvu a ty od dieselu zelenou, tedy přesně obráceně než u nás. Když jsem se chtěl při prvním tankování u obsluhy ujistit, koukali na mě jako bych byl z jiný planety. Mé vysvětlování, že to jsou oni, kdo to má špatně, bylo zbytečné.

Rovněž postup při tankování není vždy úplně přímočarý. Při příchodu ke stojanu většinou musíte zadat Zip Code (PSČ). My jsme zadávali PSČ našeho hotelu, ale ani tak to občas nefungovalo. Nevím, co je to za temnou magii, která vyhodnotí, jestli je dané směrovací číslo dost cool nebo ne. Pokud PSČ projde, můžete si pak konečně navolit typ paliva (Gas 87) a karty (debit / credit). Kartu následně projedete čtečkou a můžete tankovat. Pokud vám na začátku neprošel Zip Code nebo posléze karta, vyzve vás displej, abyste se dostavili k okénku čerpací stanice.

Takhle nám to zafungovalo jednou. V ostatních případech jsem musel za obsluhou, nechat si zablokovat nějakou částku z karty a až pak natankovat. Nevyužitá částka se nestrhne, dokonce si můžete vybrat jestli ji chcete zpět vrátit na kartu nebo vyplatit cash (cashback). Při prvním tankování jsem neměl tušení, kolik budu platit, ale většinou jsme se vešli do $30 za 3/4 nádrže.

Jednou si obsluha kreditku dokonce nechala u sebe a vrátila mi ji až po natankování. To mě docela znervóznělo, jelikož v Americe většinou není potřeba při platbách zadávat PIN, většina čteček funguje pouze na magnetický proužek a zlatý čip ignoruje. To je mimochodem důvod, proč karty vůbec ještě magnetický proužek obsahují — kvůli zastaralým Americkým čtečkám.

Tip! Vždy zadávejte u stojanu či obsluhy, že máte kreditní kartu, i když máte debitní. Když jsem chtěl být hodnej kluk a přiznal se k debitce, často ji nechtěli vzít nebo ji terminál odmítl.

Co se týče cen za pohonné hmoty, benzínky mají velmi často dvě ceny — nižší při platbě v hotovosti a vyšší při platbě kartou. Nejnižší cena, kterou jsme viděli, byla $1.89 / galon, nejvyšší pak kolem $4 / galon (galon ~ 3.78 litru). Cena roste úměrně tomu, jak jste daleko od zbytku civilizace. Když se například blížíte k Údolní Smrti, ceny benzínu postupně rostou až ke zmíněným $4 / galon. I to je ale v přepočtu zhruba stejně, jako zaplatíte u nás. Benzín je tu vážně levný, takže proč si nezajet autem kamkoliv, i když to máte jeden blok? 😀

Autem po městě

Většina Evropanů si z Američanů dělá srandu, že i kvůli minimální vzdálenosti jedou autem místo toho, aby šli pěšky. Na jednu stranu je pravda, že jsou Amíci nechutně líní, na druhou stranu je chápu. Každý menší obchod/ restaurace mají velké parkoviště. Většina silnic je více proudových. Obecně jsou stavby koncipovány spíš do šířky než do výšky. Všechny tyto faktory se nasčítávají a kvůli nim jsou vzdálenosti mnohem větší. Několikrát jsme si řekli, že půjdeme ty 3 bloky na jídlo pěšky a pak jsme litovali, protože jeden blok může být pěkná štreka a navíc se kolem vás valí kolony aut. Žádné příjemné večerní procházky se tedy nekonali a i my jsme se po čase vzdali a jezdili autem, kam bylo potřeba. Na druhou stranu jsme ale nikdy neklesli k tomu, abychom navštívili Drive Thru, jídlo se má vychutnat.

Amíci jsou fakt líní. Absolutně nechápu, jak může někdo přijet autem do KFC Drive Thru, vzít si jídlo a pak to na parkovišti zapíchnout a hladově hltat v autě, čehož jsme byli neustále svědkem. Často se nám tak stávalo, že jsme uvnitř jídelny nebo fast foodu seděli sami 😀 Jídlo u stolu restaurace asi znamená udělat moc kroků navíc. Stejně tak mě překvapilo, že má bohužel Drive Thru i Starbucks. Vždyť není nic lepšího, než si kafe v klidu vychutnat. Mimochodem, v Las Vegas dělají i Drive Thru svatby. Prostě romantika hadr.

Jinak co se týče parkování, nenarazili jsme na problémy s nedostatkem míst. Nejvíc jsem se bál v Downtown Las Vegas, ale i tam jsme v pohodě našli místo. Automaty nevydávají papírky, které si dáte za okno, ale zvolíte, na jakém místě stojíte (každé místo má své číslo). Případně má každé místo i svůj automat.

Offroad a čištění

Hlavní důvod, proč jsme si půjčili menší SUV, byl chystaný offroad v Monument Valley. Osobně si myslím, že bychom to zvládli i s běžným autem, ale je pravda, že by to byl o něco větší adrenalin. Oficiálně tam klasická auta a bydlíci mají vjezd zakázaný, ale pár jich tam jelo.

Při průjezdu jsme auto dobře zaprasili, tak jsme ho pak vzali do ručního carwash na umytí. V množství programů jsme se dost ztráceli, navíc se platí po sekundách, tak jsme ho jen rychle napěnili a spláchli za necelé 4 usd. Problémem ale bylo vůbec nějaký ruční carwash najít, Amíci si samozřejmě na tuhle službu raději někoho zaplatí nebo využijí automatickou myčku, která ale byla o dost dražší.

Ostatní střípky

• Na dálnicích se může jezdit v libovolném pruhu.
• Rychlý kurz automatické převodovky:
• D — drive, běžná jízda vpřed
• L — lower gears, jízda vpřed s nižšími rychlostními stupni (např. při jízdě z prudkého kopce)
• N — neutral
• R — reverse, zpátečka
• P — parkovačka
• Denní svícení není poviné, ale je určeno značkami.
• Pokud žlutý školní autobus bliká červenými světly, zastavte. I když jste o dva pruhy vedle. Policisté často hlídkují u škol a kontrolují to. Za nezastavení jsou extrémně vysoké pokuty, takže pozor na to.
• Nikdo nedodržoval rychlostní limit, většina jela o 10 mph rychleji.
• Někteří Američané nejsou zvyklí předjíždět. Několikrát se nám stalo, že nás auto dojelo velkou rychlostí a tlačilo se na nás třeba 30 mil, aniž by na přehledném úseku předjelo.
• Pokuty jsou dvojnásobné v úsecích se sníženou rychlostí (např. kde se opravuje vozovka).
• Tankujte často (častěji, než je zvykem u nás). Stalo se nám, že jsme na jedné benzínce nechtěli natankovat, protože mi to přišlo drahý a po půl hodině jízdy jsme přijeli k levnější, ale o to zavřenější. Další možnost k tankování byla buď se zajížďkou za 30 mil, nebo za 65 mil bez zajížďky.

Vrácení auta

Vrácení auta proběhlo stejně rychle a bezproblémově jako půjčení. Nikdo ho po nás nekontroloval, vůbec se na něj nešli podívat, pán z obsluhy jenom chtěl, abychom mu nahlásili stav tachometru. Poté, co jsme mu číslo řekli, trochu zalapal po dechu. Za 12 dní jsme totiž najeli cca 3500 kilometrů. Zažbrblal cosi o “unlimited mileage” a to bylo vše. Později jsem si našel, že u některých půjčoven platíte nejen za den, ale také pokud překročíte stanovený limit najetých mil. Raději se proto informujte dopředu.

To je asi vše, co mi z řízení v USA utkvělo v hlavě. Cestování autem bylo většinou pohodové, nikdy jsem nemusel nějak extra přemýšlet. Jediné, co bylo trochu únavné, byly velké vzdálenosti, na které by se skvěle hodil tempomat.

Vrmm Vrrrmmm

T+M