Putování Vietnamem — Hanoj
Po naší poslední cestě do USA jsme se s Martinou shodli, že si potřebujeme od těch bohémských imperialistických kapitalistů trochu oddechnout. A kde jinde si od nich člověk může krásně odpočinout než v zaslíbeném komunistickém Vietnamu na druhém konci planety, o němž jedni tvrdí, že už je to země zkažená turismem, a druzí, že je to naopak ještě poměrně autentické a zajímavé místo na cestování po vlastní ose.
Praktikálie
Po lehce melodramatickém úvodu je čas na přízemní a praktické okénko s pár základními informacemi pro každého turistu cestujícího do Vietnamu. Obecně se o Vietnamu dá říct, že je to bezpečná země (pokud tedy nepočítáme jejich silnice). Pro vpuštění na jejich územní je potřeba turistické vízum, které se dá pořídit na vietnamské ambasádě v Čechách nebo přímo na letišti v Hanoji.
Platí se tu měnou VND — Vietnamský Dong. Kurz je pro našince velmi příjemný — 1000 VND = cca 1 Kč, stačí tedy od všech místních cen škrtnout 3 nuly a jste víceméně na částce v korunách. Proto budu všechny částky pro zjednodušení uvádět v naší měně.
Dong se nedá směnit mimo Vietnam, což samo o sobě problémem není, ale obecný nedostatek hotovosti po celé zemi už trochu ano. Jelikož platební karty přijímají jen hotely a větší obchody (a to zdaleka ne všechny), bez hotovosti se tu ani nevysmrkáte. Místní ovšem velmi rádi přijímají také americké dolary. U těch ale samozřejmě hrozí riziko, že si v zápalu smlouvání špatně propočtete kurz a nakonec tratíte. My jsme platili v dolarech například kurz vaření nebo výlet do Halong Bay, což bylo vzhledem k vyšší částce příjemnější. Dolary si nicméně můžete běžně vyměnit ve zlatnictví, případně v bankách, skoro nikdy ale nedostanete v přepočtu více než 5000,-, takže počítejte s častým měněním.
To samé platí i o bankomatech. U těch je ovšem bonus v tom, že dopředu nevíte, kolik vám bude ochoten vydat. A pokud si řeknete o moc, vyplázne na vás bankomat jazyk a naúčtuje si 100,- poplatek za to, že jste takoví zbohatlíci. My jsme se vždycky snažili vybírat u HSBC, Citibank a Viet Bank, kde jsme měli větší jistotu na úspěch. Nejvíc jsme si troufli u HSBC na 5100,- a překvapivě se i zadařilo, takže byl tak na nějaký čas klid. No jo, ještě jsme vlastně neřekli, že ve Vietnamu je fakt levno, takže takové peníze opravdu na chvíli vystačí…
A poslední tip co se peněz týče, snažte se u sebe shromažďovat spíš drobné bankovky (50,- a méně), protože Vietnamci neradi rozměňují. Stalo se nám například, že jsme v kavárně částku 83,- chtěli platit 200,- bankovkou a málem jsme museli jít mýt nádobí, protože neměli na vrácení.
Přílet na letiště
Po příletu na letiště v Hanoji nás přivítali znudění imigrační úředníci. Rozhodli jsme se vyřídit si víza až při příletu do země, jednak protože je to levnější, ale také proto, že jsme se nemuseli v Praze vydávat na ambasádu, kde by nás čekaly stejné fronty na banány, jako když jsme žádali o víza do Číny.
Abychom dostali víza na místě (visa on arrival), stačilo si zařídit ,,zvací dopis” a ten pak s žádostí, fotkou a pasem na letišti odevzdat na imigračním. Podle zkušeností jiných cestovatelů se tam trochu tvoří fronty, takže jsme při vystupování z letadla skoro běželi, abychom nemuseli moc dlouho čekat. I tak ale vízum dostali dřív někteří, co přišli až po nás. Je nicméně dobré si formuláře předvyplnit třeba v letadle, ušetříte tím pak několik desítek minut na místě.
Tip! Nezahazujte nikam boarding pass, po nás je chtěli předložit ke kontrole hned při výstupu z letadla.
Zvací dopis jsme si vyřídili u agentury cheapvietnamvisa.net. Tahle stránka je jedna z těch levnějších a osvědčených, ale moc se nepárají s osobními údaji, takže jsme z našeho dopisu vyčetli, že den po nás do Vietnamu poletí také jakýsi Jirka s Petrou z Mělníka. S vízem jsme prošli pasovou kontrolou, kterou bychom asi zvládli i bez víza, jelikož se úředník víc věnoval svému telefonu než nám, a zamířili jsme směr bankomaty. Tam jsme 2x vystřelili do prázdna (200,- dolu), třetí pokus už se ale zadařil.
Cesta do centra
Pro cestu do centra jsme měli 4 možnosti — bus, taxi, uber nebo shuttle. Uber nám spočítal rate kolem 350,- a prý většinou stejně nebývá o moc rychlejší než bus, tak jsme zvolili ten. Do centra nám jel bus č. 17, z terminálu 1 (domestic flights), kam jezdí free airport shuttle. Tam se stačilo přebrodit přes dalších 50 autobusů a 400 taxíků a našli jsme ho. Ačkoliv nám na informacích slečna tvrdila, že řidič nevrací, tak sice měla pravdu, ale jen proto, že řidič peníze ani nevybírá. Od toho je tam jeho sidekick, který i vrací. Bus stojí 9,- za osobu, takže jsme si předtím ještě rozměnili v obchodě, protože 500,- z bankomatu by nám výběrčí tutově nevzal.
Po 90 minutách ustavičného troubení jsme se vynořili v samém centru Hanoje. Pěšky jsme to měli k hostelu asi ještě 15 minut samým srdcem starého města, kde nás opět všichni hlasitým troubením zdravili, občas si s námi dali řídítky high five, případně koly feet five, když nám nohy málem přejeli.
Obecně se dá říct že se Vietnamcům podařilo udělat z běžné chůze po silnici životu nebezpečnou činnost. Většina místních totiž jezdí na scooterech, na kterých absolutně ignorují veškerá možná i nemožná silniční pravidla včetně takových hloupostí jako jsou přechody nebo semafory. Nedá se spoléhat na to, že vás na přechodu někdo pustí. Člověk musí nasadit výraz hráče pokeru a prostě pomalu jít. A to, že ostatní neustále troubí, je spíš proto, aby jste si jich všimli, než že by si nějak vylévali zlost. Naopak takhle ledově klidné řidiče jsem nikde jinde na světě neviděl.
Nakonec jsme s Martinou vychytali systém na přecházení ulic a každý z nás koukal jedním směrem a korigoval toho druhého. Nedá se totiž ani spoléhat na to, že by místní jezdili na správně straně silnice.
V hostelu se nám dostalo nečekaného přivítání v podobě kapík většího pavouka (dle Martiny super monstr obrovského). No dobře, byl velký asi jako zaťatá pěst. Když se nás rozhodl uvítat, tak jsem byl zrovna ve sprše, tak jsem pouze Martině podal skleničku z koupelny, ať si to s ním vyříká sama. Na to mi odpověděla cosi, že se rozcházíme a potkáme se v Čechách. Nakonec přispěchal na pomoc švarný Vietnamec s pytlíkem a celou situaci zachránil. My jsme poté zbytek romantického večera strávili googlením, jak moc jsou ve Vietnamu pavouci jedovatí.
Kam v Hanoji
Druhé ráno jsme se ani nestihli pořádně nasnídat a už jsme pelášili na autobus směrem k Ho Chi Minovu areálu, který kolem poledne zavírá na obědovou pauzu. Kde přesně je výstupní nebo nástupní zastávka autobusu č. 9, který tam z centra jede, jsme netušili, ale podle nás to neví ani samotní řidiči. Zastaví prostě tam, kde je chumel lidí, kteří vypadají, že by se rádi někam svezli. My jsme se asi zrovna trefili do správné skupinky, která se poflakovala naproti informačnímu centru, takže jsme už za chvíli razili směr Ho Chi Minův areál.
Po vystoupení z busu jsme si ukořistili banány na místním pouličním trhu o jednom stánku a vydali se přímo do areálu, který je obrovský a má samozřejmě několik vstupů, ale pouze jeden je ten správný. Pokud vlezete tím druhým, který slouží také jako východ, dojdete zhruba do poloviny areálu, kde vás pošlou zpět, abyste obešli celý komplex zvenku k druhému oficiálnímu vchodu, kde se platí vstupné.
V té neplacené části můžete zadarmo vidět akorát Pagodu na jednom sloupu. Je tam ještě Ho Chi Minovo muzeum, kam se ale platí nějaký ten drobný vstup. Pokud celý areál obejdete, jak je naznačeno na mapce, projdete kolem Ho Chi Minova mauzolea až do placeného areálu (60,-), kde je Ho Chi Minova sbírka aut, jeho letní domek na sloupech i honosné sídlo, kde pobýval. Ne všechno je ale přístupné a celou tu část jsme prošli asi za 30–40 minut.
Večer jsme si zašli za kulturou na Water Puppet show — divadelní představení loutek ve vodě, což nás opravdu mile překvapilo. V publiku byli téměř samí turisté, takže jsme se báli, že to bude jenom taková turistická past, ale představení bylo nakonec zábavné a rozhodně jsme se nenudili. Zhodnotili jsme to jako super zakončení prvního hanojského dne. Představení dodávala atmosféru vietnamská folklórní hudba a zpěv a i když anglicky nepadlo ani slovo, příběhům jsme celkem rozuměli. Uvnitř divadla byla ale celkem zima, chudák Martina se musela celá obmotat pláštěnkou. Vystoupení se odehrává několikrát za den, lístky si můžete koupit předem přes internet, ale bohatě stačí se u jejich stánku zastavit ráno a pravděpodobně budete mít lístky na ten samý večer. Fakt doporučujeme.
Celkově se nedá o Hanoji říct, že by to bylo nějak na honosné památky nebo atrakce vydatné město. Je to taková velká vesnice, kde se v centru po silnici mezi skútry prohánějí slepice. Pokud vás láká archeologie a dávnější historie Vietnamu, tak se podívejte do Císařské Citadely (na seznamu Unesco) nebo do Vojenského muzea. Pod areálem Citadely se například nachází komplex podzemních tunelů, což nám spolu se zahradou, kde pěstovali bonsaje, přišlo jako jediná zajímavá část areálu.
Do všech muzeí se platí malý vstup (cca 30–60 Kč), nicméně za to také dostanete odpovídající úroveň podívané. Většina památek je teprve v procesu rekonstrukce nebo se soustředí jenom na vystavování muzejních artefaktů z období války. Nejlépe asi památkový fond v Hanoji vystihl jeden Němec, s nímž jsme se bavili. Ptal se nás, co jsme v Hanoji všechno viděli a jestli jsme byli v ženské věznici — muzeu Hoa Lo. Řekli jsme že ne, on se zašklebil a odpověděl, že to bylo ještě nudnější než Vojenské muzeum. Takže asi tak.
V Hanoji nás z památek asi nejvíce zaujal Chrám literatury (mají i studentské vstupné), pěkný komplex pagod, chrámů a jezírek, kde najdete taky trochu toho stínu, což se může v parném dni docela hodit. Na jednom z dvorků se nachází barel s vodou, kde si můžete zdarma dočepovat. Kvalitu jsme prověřili, nic nám z ní nebylo.
Jak už tedy bylo naznačeno, celkově na tom není Vietnam s památkami tak slavně. Vzhledem k jeho válečné historii se toho dochovalo méně (než třeba v sousední Číně) a těch pár pozůstatků si žádá větší či menší rekonstrukci. Stav vietnamských památek ale dohání nádherná příroda, většinou milí a vstřícní místní a mega výborné jídlo.
A zase to jídlo
Příspěvěk by to nebyl kompletní, kdyby nezmínil něco o jídle, které je zde naprosto fantastické. Jak jsme v Číně byli nervózní se stravovat na ulici, tak ve Vietnamu to byl přesný opak. Malé bistro se nachází doslova na každém rohu, spíše i častěji než na každém rohu. Kolikrát mají místní jen velký hrnec, 4 malé plastové židličky a jen o něco málo větší plastový stoleček, kam vás hrdě posadí, když se u nich rozhodnete najíst. Pro představu, židličky jsou tak nízké, že mě u prvního jídla po chvíli sezení začala bolet kolena. Musel jsem změnit posed a na zem si skoro kleknout. To už se mi místní začali smát, hned mi ale věnovali 3 volné židličky, které jsem naskládal na sebe a mohl si sednout relativně normálně.
Hanoj je opravdu gastronomický ráj, za doslova pár korun jsme se krásně přejídali vynikajícím jídlem každý den, a to většinou ze street foodu nebo levných bister. Oproti Číně nám také přišlo, že do jídla dávají mnohem víc masa, navíc za velmi přijatelnou cenu. Jídla jako Bun Bo Nam Bo, Pho Bo, Bun Cha apod. můžete vyzkoušet všude. Sledujte hlavně, kde jedí místní. Pokud v podniku vaří dobře, je tam většinou neustále plno, ať jíte v kteroukoliv hodinu. Ceny pokrmů jsou většinou napsané na stěně nebo v menu, které leží přímo na stole, případně se necháte překvapit nebo se dozeptáte na místě anglicky či lámanou vietnamštinou jako my :-D. Kolikrát byli prodejci z našich vietnamských pokusů tak nadšení, že nás div neobjímali. V opačném případě se nás snažili naučit lepší výslovnost.
Street food a bistra, která jsme zkusili a která jednoznačně doporučujeme (vše zaznačeno na mapě):
- Bun Bo Nam Bo — 67 Hang Dieu Street
- Šťáva z cukrové třtiny (Mía Da) — hned o cca 5 vchodů vedle od Bun Bo Nam Bo, poznáte to podle haldy odšťavené třtiny před vchodem
- Cong Coffee (dejte si coconut coffee!) — kávový řetězec, ceny dražší na vietnamské poměry, ale všechno vynikající
- Smoothies s parádním výhledem — na křižovatce ulic Van Mieu/ Quoc Tu Giám, kousek od Chrámu literatury (jsou tam dva smoothies stánky, tak ten vlevo, pokud před nimi stojíte čelem) — za nás byl jasným vítězem Mango/Banán Smoothie
- Pivnice Bia Hoi (jídlo zde průměrné, ale na orosené pivko a nasátí atmosféry parádní) — 19c Ngoc Ha Street (kousek od Ho Chi Minova mauzolea)
- Smažená rýže s masem — busy stánek Xôi Yến na rohu ulic, výborné jídlo — 35B Nguyễn Hữu Huân (naproti je další pobočka Cong Caphe)
Příště Ha Long Bay
To je z Hanoje asi vše. Celkově jsme z našich prvních dnů ve Vietnamu měli dobrý pocit, chvilku nám ale trvalo, než jsme si zvykli na všeobecný “cvrkot”. Hodně k tomu přispívala doprava, která je vážně jen pro otrlé. Je to ale i množstvím lidí na ulici, kteří připomínají mraveniště. Dřív jsem se divil, že čeští Vietnamci mají své večerky otevřené nonstop, ale ono je to pro ně normální. Místní mají většinou svůj krámek nebo jídelní kout a tam jsou od rána do večera k dispozici zákazníkům, případně se točí s příbuznými.
Další den jsme měli plánovaný organizovaný výlet do Ha Long bay s nočním přespáním na lodi, kde jsem pro Martinu chystal menší překvapení. O tom ale zase příště :)
Cheers Bye!
T+M
