Putování Vietnamem — obžérství v Hue, turisti v Hoi An a záplavy v Nha Trang
Do Hue jsme z Ninh Binh přejeli nočním vlakem, který po cestě příjemně drncal a celkem jsme se i vyspali. Na rozdíl od Číny jsme se totiž tentokrát neupejpali a připlatili si za soft sleeper kupé. Rozdíl v ceně je pár korun, takže jsme ani prasátko nemuseli rozbíjet. Cesta byla bez potíží, jen nás vzbudili spolucestující Vietnamci, kteří si nutně museli od 6h ráno povídat. Pro jistotu si kvůli tomu nastavili i budík, vystupovali přitom až s námi v 8h. Navíc ještě otevřeli dveře dokořán, aby na to, jak spí 2 Evropani, mohl koukat celý vlak.
Příjezd do Hue
Hue nás přivítalo solidním pařákem, kterým jsme se asi kilometr v kalhotách brodili, abychom nakonec dorazili do hotelu Thanh An Guesthouse. Hned ve dveřích nás s úsměvem obdarovali pitím a banány. Ty jsme si nejdřív skromně vzali jen dva, nakonec ale převážila naše česká nátura a pocit hladu, takže jsme si jich asi dvanáct. Pro jistotu jsme se potom zašli ještě občerstvit do sousedního Lens Cafe. Tam jsme si s hladovýma očima objednali každý 2 mléčné koktejly, jeden na jídlo a jeden kávový na pití. Když jsme o chvíli později viděli číšníka, jak se s narvaným tácem potácí za námi do druhého patra, bylo jasné, že to nedáme. Podle fotek je asi vidět, jak jsme museli být naprásknutí. Situací jsme se nenechali zastrašit a ještě jsme se do této super kavárny 2x vrátili. Shake tu mají za 17,- a výborný kafe za podobný drobák.
Po tomhle obžérsví jsme se šli projít po okolí, abychom to strávili… Ne, dělám si srandu, na hotelu jsme si půjčili skútr a po okolí jsme to tůrovali. Během dne trochu pršelo, tak jsme vytáhli ponča a zadriftovali si. Stejně to brali i místní, většina ale jezdila v ponču preventivně celý den i v těch největších vedrech. A ženy se vybavily čepicemi, oblékly si džíny a dokonce rukavice. Myslím, že kdyby se jim do rukou dostal potápěčský skafandr, tak budou jezdit i v něm. Tím jsme se nenechali rozhodit a splavení vyrazili směr okolní památky — hrobky císařských dynastií.
Skútrem po okolí
Město Hue a jeho okolí je optimální pro získání většího skútr-skillu. Centrum je pro běžnou bílou tvář o něco náročnější, jakmile jsme se ale dostali kousek dál, doprava výrazně ubyla a mohli jsme se považovat za krále silnice. Za městem jsme už nepotkávali téměř nikoho, snad jen vyjma stáda krav a oslů v protisměru.
Ještě než jsme vyrazili za okolními památkami, stavili jsme se na benzínce. Poučeni z předchozího dne v Ninh Binh, kde jsme zbytečně natankovali snad na týden dopředu, jsme se tentokrát mírnili a natankovali jsme pouze na 6 dní dopředu (cca 45,-). Pak už jsme vyrazili směr hrobky. Zajeli jsme nejdřív k té nejvzdálenější, hrobce dynastie Ming Mang, kde jsme si koupili hromadný vstup, který platí 2 dny a můžete se s ním vydat i do dalších dvou jmenovaných hrobek (viz níže) a hlavní Citadely v centru města. Docela se dá tímhle kombinovaným vstupným ušetřit pár kaček. Dejte si nicméně pozor, combo vstupenku prodávají jenom v Minh Mang hrobce a v Citadele.
- Minh Mang — Asi jsme trochu zabloudili, jelikož nás po cestě odchytli místní, ať u nich zaparkujeme, že hrobka se nachází za rohem. Trochu unáhleně jsme jejich úsměvům podlehli, za což jsme byli odměněni broděním se blátem směrem k hrobce, před kterou bylo samozřejmě oficiální parkoviště. Při odjezdu po nás na ghetto parkovišti chtěli zas nějaký drobný. Areál hrobky byl sám o sobě pěkný, ale vytáčeli nás jejich červené dlaždičky, které po dešti dost klouzali. A protože v Hue prší snad skoro pořád, nebyla až taková sranda se udržet na nohou. Martina se tam jednou složila k zemi rychlostí blesku, naštěstí se nic vážného nestalo, akorát nějaké nadávky na účet dlaždiček proběhly.
- Khải Định — Nedá se netrefit, protože ji uvidíte už z dálky a je naprosto kouzelná. Před vstupem je opět oficiální parkoviště za nějaké drobné, my jsme skútr nechali o kus dál mezi stromy a doufali, že ho nikdo nešlohne. Tahle hrobka určitě stojí za vidění.
- Tu Duc — Tuhle hrobku jsme nemohli vůbec najít, což je logické, když nám ji mapy ukazovaly o kilometr vedle. Nakonec jsme se ale dozeptali místních a po třech esíčkách jsme se trefili. Parking cca za 4,-
- Druhý den jsme si došli do Citadely. Z ní tam toho teda moc nezbylo, většina byly ruiny nebo kýčovitě zrekonstruované stavby, takže to trochu vypadalo, jako když pejsek s kočičkou pekli dort. Podle průvodce jsme si měli na celou oblast vyhradit 3–4h, nakonec jsme ale byli vyřešený asi za hodinu. Při porovnání s památkami v Číně, jsme byli z celého komplexu Citadely spíše zklamaní. No jo no, holt všechny nepokoje a války ve Vietnamu si vybraly svoji daň…
Co se jídla týče, to nej, co jsme tu měli, bylo pálivé Bun Bo Hue v jedné provizorní garáži a možná až příliš živá vajíčka na pánvi — Op la. Obojí ale bylo vynikající a tak jsme to pro vás zaznačili do mapy. A samozřejmě Lens Cafe, kde bychom mohli jíst a pít klidně denně. A taky že jsme to tak dělali. :-p
A to bylo vlastně z Hue vše, strávili jsme tam jenom 2 děštivé dny, což nám přišlo jako ideální doba. Byl čas se vydat za novým dobrodružstvím dále na jih. Před odjezdem jsme se naposledy zastavili v Lens Cafe, pak už jsme se vydali do kanceláře SinhTourist, což je autobusový přepravce, dříve známý pod jménem SinhCafe. S ním jsme jeli do Hoi An dvoupatrovým spacím autobusem. Při nalodění jsme dostali pití, deky, pytlík na z̶v̶r̶a̶c̶e̶n̶í̶ boty a už se jelo. Nebyli jsme připoutaní a řidič jel jako blázen, tak jsme chvílemi zažívali i pocit beztíže, ale docela s tvrdými dopady.
Celkově byla lůžka v autobusu koncipována spíše pro lidi menšího vzrůstu, takže jsem se moc nevyspal. Navíc celou cestu šíleně foukala klimatizace, před kterou nás moc nezachránily ani deky, které jsme dostali. Kdyby v tomhle měl jet Harry Potter, tak by býval raději zůstal u Dursleyových.
Hoi An
Po příjezdu do Hoi Anu jsme sice byli naklepaní jak řízky, zbývalo nám ale ještě asi 20 minut do hostelu. Odolali jsme lákání okolních samozvaných taxikářů / scooter-řidičů a vydali se pěšky k cíli. Po asi 15 minutách chůze po chodníku jsme se najednou ocitli úplně mimo jakoukoliv klasifikovatelnou pozemní komunikaci a kráčeli jsme pouze po udusané hlíně mezi místními a jejich slepicemi. Až po chvilce jsme zpozorovali ukazatele na náš hostel, takže jsme si docela oddechli. Jak místní viděli, že míříme směrem do hostelu, začali se najednou usmívat a mávat na nás. Možná doufali, že z nás něco kápne, ale z nás kápl tak leda pot. Nebo jsme působili hodně zmateně, tak nás chtěli uklidnit.
Ubytování Tue Tam Garden Villa bylo moc pěkné a právem je hodnoceno jako jedno z nejlepších v Hoi Anu. Dokonce jsme na uvítanou dostali čaj a večeři, což nás hodně překvapilo. Jednalo se vlastně o homestay, takže jsme ráno a večer potkávali rodinku v kuchyni, jak něco vaří nebo jak se ládujou. Celkově byli všichni moc příjemní, jediné co nás znervózňovalo, bylo, že si chtěli nechat naše pasy snad až do odjezdu. To jsme se jim snažili rozmluvit, majitel nakonec tvrdil, že nám ho vrátí večer. Když jsme se pak večer vrátili, tak tvrdil, že nám je stále nemůže vrátit a dá nám je ráno. Už jsme si začali představovat, jak si někdo v Čechách našimi jmény bere “výhodnou” půjčku a na vrácení pasu jsme trvali. To ho trochu překvapilo, ale nakonec nám je asi za půl hodiny vrátil.
Hoi An je relativně turistické město proslulé především pro svá krejčovství a obchody s extrémně levným oblečením. Viděli jsme spoustu turistů, jak si nechávají vzít míry pro ušití obleku, Martina taky neodolala a koupila si šaty. Cena je tu samozřejmě variabilní, záleží jen na skillu ve vyjednávání. Když jsme třeba kupovali trička, začal borec na 250 Kč, nakonec jsme se dostali na nějakých 70 Kč za kus. Tak nějak mi ale prodejce přišel smutný, skoro se mi zdálo, že by chtěl smlouvat dál a my to vzdali moc brzo. Martině naopak připadal naštvaný, že jsme se dostali moc nízko a vzali si za tuhle cenu 4 trička, tak nevím.
Kde se nám smlouvání úplně nezdařilo, bylo u prodejce kokosů. Už jsme na ně byli celí nadržení, tak jsme si u místního prodejce na křižovatce koupili 2 za 50,- (původně chtěl 1 za 30,-). Martina říkala, že určitě půjdou sehnat i levněji, ale já se nenechal zviklat. Nakonec jsme nejlevnější kokos měli v Saigonu za 8,- za kus.
Smlouvat se ovšem vůbec nedá v restauracích pro turisty, které jsou tu docela předražené (tedy na místní poměry, pro našince jsou ceny jen trochu nadprůměrné). Uprostřed hlavní turistické třídy se ale během oběda a večeře zjeví paní s typickým obřím kotlem a nabízí 3 druhy nudlí s masem za běžné street food ceny. Běžně zde jedí pouze místní, kteří pracují v těch předražených turistických restauracích, takže když jsme si přidřepli my, trochu na nás koukali. A nebyli sami, tohle bylo prvně, kdy na nás i ostatní turisti civěli jak na zjevení. Někteří se i odvážili si přičuchnout ke kotlíku, pak na nás ale s odporem hodili odsuzující pohled a rychle utekli. My na ně na oplátku civěli, když jsme viděli, jak si za vysokou cenu dávají pizzu nebo biftek v typicky evropské restauraci.
Na druhou stranu u pouličních stánků platí, že je potřeba si víc dávat pozor na to, co jíte. My jsme se o tom přesvědčili u stánku se smaženými banánovými plackami. Ty měla paní už předsmažené, když jsme si jednu dali, tak ji vzala a smahla ještě jednou. To už byl poměr oleje a placky asi 1:1. Sice jsme to riskli a snědli ji, odměnou pak byla především pro Martina celá noc strávená ve střídavých polohách na záchodě.
Výlet na My Son
Z Hoi Anu jsme se také vydali na půldenní výlet na ruiny My Son. Jeli jsme se SinhTourist, což je stejná cestovka, kterou jsme do Hoi Anu přijeli. Lístky jsme koupili 2 dny dopředu při našem příjezdu, bez rezervace. Na místo nás dopravili autobusem s ostatními turisty a průvodcem, který občas prohodil nějakou (ne)zajímavost. Celkově byly ruiny o něco zachovalejší, než ostatní památky, které jsme ve Vietnamu doposud viděli a byly pěkně situované v okolní přírodě. Na některých chrámech byly sice vidět známky nedávné rekonstrukce, což nám i průvodce potvrdil, ale celkový zážitek nám to tolik nezkazilo. Je spíš horší ulovit pěkný záběr bez ostatních turistů.
Jak jsme se dozvěděli, byli hinduisté, původní obyvatelé této oblasti, slušní čuňáci. Jeden vedle druhého se mezi ruinami střídaly falické symboly — prostě symboly penisů trčících ze země a ženských klínů hned vedle. Jako snad všude na světě i zde průvodce utrousil, že kdo si šáhne, toho čeká plodná budoucnost. Na rozdíl od takového Františka ve Františkových Lázních jsme si tady mohli ty větší kousky i obejmout.
My Son není od Hoi Anu až tak daleko, takže by se dalo tam dojet i na skútru a projít si celou oblast bez zbytečného shonu, což určitě doporučujeme. Na nás ale začala padat cestovní únava, takže jsme si rádi v autobuse odpočinuli.
Kurz vaření
Super zážitek byl kurz vaření vietnamské kuchyně na ostrově Thuan Tinh, který jsme měli domluvený předem přes jejich stránku. Kuchař Hon nás ráno vyzvedl skoro u hostelu a spolu s ostatními účastníky kurzu jsme se vydali směrem na tržiště. Tam s námi nakoupil všechny suroviny, ze kterých jsme později měli vařit. Na tržišti jsme ztratili poslední představy o zdejší hygieně. Místní bez rukavic střídavě šahali na maso, peníze, ukazovali nám krevety a rýžové nudle, dloubali se v nose, škrábali se na zadku… Žádná křeč.
Kuchař Hon byl taky střelec, přišlo nám, že v jeden okamžik dokázal smlouvat se 3 prodejci najednou. Bylo na něm vidět, jak ohrnuje nos a tváří se na jídlo až s odporem. Jakmile ale dosmlouval, tak se na nás usmál a prohlásil, že dneska je to super kvalita za dobrou cenu. Za to, co ušetřil, si pak ještě nakoupil něco sobě k večeři. 😀
Jakmile jsme měli nakoupeno, nalodili jsme na malou kocábku a vydali se na místo kuchtění. Tahle cesta nám přišla celkem zbytečná a zdlouhavá, ale asi potřebovali jeho pomocníci čas na přípravu surovin.
Na místě jsme se pustili do výroby tradičních vietnamských jídel jako je Bun Bo Nam Bo, Pho Bo, jarních závitků a rýžových palačinek s krevetami, na které jsme si museli namlít rýžové mléko. Celý den jsme mohli neomezeně konzumovat čerstvou šťávu z passion fruit, která byla tak dobrá, že jsme si málem přivodili otravu vitaminem C. Vietnamci, jak viděli, že nám chutná, nám dolévali snad každých 5 minut, takže jsme je museli ke konci zastavit, protože už jsme byli přeslazení a překyselení zároveň. Celkově byl kurz super, Hon uměl skvěle anglicky, všechny recepty nám vysvětlil, předvedl a pak na nás při jejich přípravě dohlížel. Tím, že nás na kurzu bylo jenom šest, tak se nám opravdu mohl věnovat. Přiznávám, že jsem byl zpočátku hodně nervózní z vaření před ostatními, ale nakonec to odnesla jenom jedna palačinka vhozená do hořáku. Po kurzu jsme se vysloveně odkulili na pokoj.
Dále do Nha Trang
Naše putování pokračovalo do města Nha Trang, což je z Hoi Anu pěkná štreka. Vlaky tudy nejezdí a na skútru bychom to fakt nedali, proto jsme jeli nočním spacím autobusem (opět se SinhTourist). Dopředu jsme počítali s tím, že se po cestě moc nevyspíme, což se také potvrdilo. Nejen, že je to ve Vietnamu samá děravá a vyboulená silnice typu naší D1, ale řidičům je to navíc úplně jedno, prostě jedou, dokud jim neuletí kola. Spací lůžka byla celkem krátká, takže moje krásně voňavé, po celém dni prošoupané ponožky přečuhovaly a skoro lechtaly řidiče pod nosem. Na cestu jsme dostali alespoň deky, i tak nám ale byla celou noc zima.
Do Nha Trangu jsme dorazili asi v 6 ráno a neměli jsme tu zařízené žádné ubytování. Ne snad, že bychom si chtěli zkusit, jaké to je cestovat punkově, ale protože jsme ten samý den večer přejížděli nočním vlakem do Saigonu. Abychom se nemuseli celý den tahat s bagáží, měli jsme v plánu všechno nechat v kanceláři SinhTourist. Úplně jsme ale nepočítali s tím, že nebudou mít hned ráno otevřeno. Tak jsme si asi půl hodinku, která zbývala do otevíračky, zkrátili civěním do deště, doufaje, že tohle počasí brzy přejde. Nejen, že déšť nepřešel, ale způsobil (díky upuštění přehrady, jak jsme se později dozvěděli) menší záplavy.
Ale zpět k naší bagáži. Jakmile otevřeli, vlítli jsme všichni na záchody a do koupelen se zušlechtit. Nebyli jsme jediní, místním zaměstnancům asi doma netekla voda, tak si zuby čistili s námi. Posléze jsme si v recepci vybrali ten nejméně nápadný roh místnosti a ještě méně nápadně jsme tam umístili naše bágly a rychle utekli s tím, že si je večer opět vyzvedneme. Teď si tak říkám, že udělat tohle v dnešní době v některém větším evropském městě, tak se ocitneme ve večerních zprávách…
Poté, co jsme zanechali naše bágly svému osudu, jsme se vydali ulovit snídani. Jelikož bylo teprve asi 8h ráno, našli jsme po půl hodině poletování po centru celkem 1 a půl otevřené restaurace, kterou jsme hned celou vyjedli. Poté jsme se autobusem přesunuli k Po Nagar towers (první zastávka za druhým mostem, na znamení samozřejmě) a párkrát se tu cvakli. Na to, že se tu platilo vstupné, to nebyla žádná hitparáda — taková o dost menší a turističtější verze My Son.
Po této kulturní exkurzi jsme se rozhodli dát si relaxační intermezzo a vydali se směrem do bahenních lázní I Resort Spa. Tam by se mělo dát dostat jakýmsi shuttle autobusem, jeho hledání jsme ale rychle vzdali a vzali si taxi. A dobře jsme udělali, na místě jsme zjistili, že zrovna ten den shuttle nejezdil. Směrem tam jsme jeli zeleným, všude doporučovaným taxi společnosti Mai Linh, zpátky jsme odchytli něco modrého, co jelo první. Rozdíl v ceně byl obrovský, zelené Mai Linh jsou fakt drahé. Oběma směry jsme ale zažili, jak se jezdí při záplavách. Není to nic moc :)
Taxi nás vzalo, co nejblíž to šlo, zbytek cesty jsme se museli brodit pěšky v bahnité vodě. Po cestě jsme ještě místním pomohli vytlačit zapadlou dodávku, která v nánosu bahna uvízla.
Sám resort byl suprovým zpestřením. Koupili jsme si combo vstupenku (cca 450 Kč/os.), která obsahovala bahenní lázeň, bylinkovou koupel, vstup do bazénků s minerální vodou a oběd. Všechno bylo super kromě jídla, které chutnalo příliš turisticky, přesoleně a celkově bylo docela nevábné. Holt je rozdíl jíst ve street foodech a na turistických místech.
To bylo z Nha Trangu víceméně vše, město se nám příliš nelíbilo, je tu spousta ruských nápisů a ruských turistů. Odpoledne před odjezdem jsme si ještě rychle prohlédli Nha Trang Cathedral, která nás těžce nezaujala, holt jsme jako Evropani zvyklí na vyšší level.
Příště Saigon a delta Mekongu
Na závěr ještě musím zmínit člověka působícího na Twitteru, který tam vystupuje jako Čech ve Vietnamu. Večer jsme v Nha Trangu neměli žádné plány na večeři, tak jsem se ho přes Twitter zeptal, jestli by mohl v okolí nádraží něco doporučit. Poslal mi obratem dvě místa (bohužel se mi už nepodařilo dohledat přesné adresy) a musím říct, že jsme si tam dali jedny z nejlepších jídel — bun thit nuong a bahn mi xiu mai, co jsme ve Vietnamu měli. Tímto mu tedy moc děkujeme. Rádi jsme si spravili chuť po tom nevydařeném turistickém obědě v lázních.
V příštím příspěvku našeho putování po Vietnamu se podíváme do hlavního města Saigon (dnes už známé jako Ho Chi Minhovo město) a do delty řeky Mekong.
Tạm biệt
T+M
