Západ USA — park, kam se podíváš
Po příspěvku o autě jsme si říkali, že bychom si mohli trochu ,,zaparkovat”. První etapa našeho parkuru vedla přes Yosemite, Sequoia National Park a Death Valley. Naprostá většina parků, do kterých jsme měli během našeho road tripu zamířeno, akceptovala Annual Pass. Tuhle kartičku jsme si koupili ještě v Čechách od veksláka za polovic, dají se na ní totiž načmárat 2 podpisy. Takže pokud si ji zakoupíte jako první majitel, můžete ji zcela jednoduše po návratu do Čech dál střelit, zájemců je fakt hodně. Tohle byl i náš záložní plán, pokud bychom náhodou Pass nesehnali před cestou.
S Passem (neplést s Pussy) nás všude vítali s otevřenou závorou a celkem dost jsme díky němu ušetřili (průměrně byla cena za vjezd do jednoho parku $20, my jsme platili $40 za ten přeprodaný Annual Pass a byli jsme celkem asi v 7 parcích).
Taky je dobrý nápad mít před vjezdem do parku dotankováno a mít s sebou spoustu vody a pokud možno i jídla. Typický americký park totiž rozhodně svou rozlohou nepřipomíná Šumavu, ale spíš takové Švýcarsko. To platí dvojnásob u Death Valley, kde jsme sice nějaké benzínky potkali (celkem asi 2), ale měli ceny s nehoráznou přirážkou.
Yosemite
Než jsme se vydali přímo do Yosemitu, jeli jsme se nejdřív ubytovat do městečka Mariposa, hned na okraji parku. A když píšu hned na okraji, mám na mysli hodinu cesty k závoře. Ubytování probíhalo docela vtipným způsobem, recepce byla zavřená, jen na verandě jsme potkali rodinku, která tam už bydlela. Paní byla buď známá majitelů, nebo jim ukradla klíče, každopádně nás po chvilce šmátrání v různých šuplíkách ubytovala.
V Yosemite jsme původně chtěli spáchat několik túr, nakonec jsme ale z časových důvodů byli rádi, že jsme stihli alespoň jednu z nich. Ačkoliv teď zpětně hodnotím Yosemite jako ten nejslabší ze všech námi navštívených parků (možná proto, že byl nejvíc “evropský”), v momentě, kdy jsme jím projížděli, jsem byl ohromen okolní přírodou a vodopády. Nejdřív mě trochu mrzelo, že budu muset celou dobu řídit, nakonec se ale plně projevil americký důraz na autoturistiku. V parku totiž byly mnoha proudé silnice s parkovací řadou po obou stranách, takže se dalo stavět doslova každých 100 metrů a kochat se výhledem.
Po příjezdu jsme ihned zpozorovali cedule “Nenechávejte volně jídlo v autě, medvědi jej vycítí a vlezou vám do auta”, tak jsme si jen jednou kousli do našich krůtích sendvičů, nechali je ležet na zadním sedadle našeho fára a vyrazili směr vodopád Vernal Fall (po Misty Trail — 4.8 km). Cestu z parkoviště k začátku výšlapu jsme si jako správní autoturisté zkrátili shuttle busem, pak už to bylo jen do kopce po svých. Protože jsme věděli, že už je docela pozdě, zvolili jsme celkem vražedné tempo, až jsme místy běželi do kopce, abychom alespoň zahlédli jeden z vodopádů zblízka. Martině stačila druhá foto pauza těsně u vodopádu, já se rozhodl dostat se až na jeho vrchol, což se mi nakonec za cenu promočeného trika povedlo.
Teď zpětně nás ani moc nemrzí, že jsme toho v Yosemitu víc nestihli, ostatní parky nám to svou krásou vynahradily.
Yosemite má docela kvalitní síť silnic, parkovišť, shuttle busů i jídelních koutů, takže budete pořád na dosah civilizace, což je škoda i výhoda zároveň. Dobrým výchozím bodem, kde jsme zanechali auto, je parkoviště Curry Village, odkud jezdí dvě trasy shuttle busů. Tip! Nejezděte do Yosemitu dříve než v květnu, kdy jsou teprve všechny silnice odklizené od sněhu a otevřené pro návštěvníky. Za naší dubnové návštěvy byla omezená průjezdnost silnice 120 napříč parkem, takže jsme nemohli projet na západ parku a navštívit třeba krásné městečko duchů Bodie. Dále byl zavřený Glacier Point a celá přilehlá oblast včetně fotogenického Tunnel View.
Sequoia
Druhý den ráno jsme z Mariposy vyrazili rovnou směrem Sequoia National Park. A to jsme teprve zažili pořádnou autoturistiku. Autem jsme po parku pojížděli asi hodinu po slušných serpentýnách (se spoustou zastávek s výhledy), než jsme vůbec zahlédli první obří sekvoje. V srdci parku samotného je pak množství zajímavostí (průjezd padlou sekvojí — Tunnel Log) a krátkých túr, které jsme absolvovali. Co mě docela překvapilo, byly zbytky sněhu, které se tu i v dubnu stále držely. Kvůli tomu byly opět zavřené i některé silnice, naštěstí to ale Martina předem zjistila a při plánování zohlednila.
Co jsme tu podnikli za túrky, které zároveň doporučujeme jako “MUST DO’S” :
- Moro rock Trail — Krásná vyhlídka z obrovského balvanu, který pomalu během let mění svou polohu. U výchozího bodu je samostané, ale poměrně malé parkoviště. Túra je dlouhá cca 0.9 km a začíná na Crescent Meadow Road.
- General Sherman tree Trail — Naučná stezka, která vede z kopce dolů po upraveném terénu k objemově největší sekvoji na světě. Délka pěší túra je cca 1.6 km a začíná u obrovského parkoviště zde: Wolverton Road.
- Big trees trail — Naučná stezka v délce cca 2.5 km, která vede mezi obřími sekvojemi. Přímo na jejím začátku se nachází malé parkoviště pro asi 8 aut, které však bylo plné, když jsme tam my přijeli. Auto jsme tedy nechali na nedalekém centrálním parkovišti naproti Giant Forest Museum a cestu k naučné stezce si zkrátili lesem po vyznačené pěšině. Začátek trasy zde: Generals Highway.
- Už zmíněný průjezd skrz Tunnel Log, což je obří spadlá sekvoje, do níž byl vyřezán otvor — tunel pro průjezd autem. Jedná se o takovou krátkou fotozastávku, kterou naleznete zde.
Sequoia — Tunnel Log
Sequoia — Moro Rock
Sequoia — Moro Rock (výhled)
Sequoia — General Sherman
Sequoia — Big Trees Trail
Sequoia — Big Trees Trail
Sequoia — Moro Rock
Je třeba zmínit, že stezek (“trails”) zde bylo spousta s různými vzdálenostmi a obtížnostmi. Jelikož nám nešlo o pochodování jako takové, ale spíš o jeho obsah, tak jsme většinou volili kratší stezky podle doporučení bloggerů nebo z brožurky, kterou dostane každý návštěvník při vjezdu do parku. Stačí si o ni říct. Netřeba zmiňovat, že jsme byli omezeni časem a projít vše by nám zabralo několik dní.
Cestou serpentýnami zpátky jsem také konečně přišel na to, co znamená “L” na automatické převodovce — “Lower gears”, nižší rychlostí stupně. Já je nakonec moc neřadil, jen když jsme dojeli někoho před námi. Nicméně všichni pomalejší řidiči poslušně uhnuli u rozšířené krajnice a pustili nás před sebe. Za svižnější tempo mě odměnila i navigace, která snížila svůj původní odhad dojezdu do hotelu o celou hodinu.
Ubytování v Bakersfieldu proběhlo na jedničku, jelikož jsme se na cestě i s navigací ztratili (“1301 S Chester Avenue” totiž není to samé jako “1301 Chester Avenue”) a při checkinu se teď zpětně divím, že na nás nezavolali polici. Při otázce: ,,Jakým jste přijeli autem?”, jsme totiž nejdřív odpověděli ,,velkým”, při tupém pohledu recepčního jsme pak začli oba drkotat něco o Toyotě nebo Nissanu (nebo taky Peugeotu) zřejmě stříbrné barvy. Po chvilce nevěřícného zírání pana recepčního jsme to zahráli do outu, že ho máme půjčený (a ne kradený) a že jsme už prostě unavený.
Klika byla, že jsme se předtím prozíravě najedli, jinak by si kvůli našemu kručení v břiše v hotelu mysleli, že pod tričky ještě ke všemu pašujeme jeleny v říji. Po cestě jsme zajeli do Jack In The Box, což byla zároveň naše první zkušenost s americkým fast foodem. Jídlo bylo překvapivě dobrý, porce samozřejmě obrovský, pití naprosto megalomanský a uvnitř nikdo. Všichni ostatní totiž využívali drive-thru.
Death Valley
Další den jsme vyrazili do Údolí Smrti. Z počátku nám cesta pěkně utíkala, prvně jsme narazili na srandovní značky typu “Speed enforced by aircraft” nebo “Adopt a highway” a ani nebyl moc velký provoz. Před polednem ovšem veškerý provoz ustal a minimálně hodinu jsme po silnici uháněli sami, obklopeni pouze prázdnotou a pozůstatky po rozervaných pneumatikách na krajnici. Horko bylo takové, že klimatizace nestíhala, takže jsme si hned začali představovat katastrofické scénáře, jak tu píchneme a bude trvat týden, než naše těla někdo najde.
Nakonec jsme ovšem přijeli do oblasti s civilizací. Benzín už byl podstatně dražší, tak jsem si přes aplikaci Gas Buddy našel, že naším směrem by za 20 km měla být ještě jedna stanice, která by měla mít levnější ceny. No, stanice tam skutečně stála, ale byla zavřená. V tu chvíli jsme mírně znervózněli, protože naším směrem k parku byla další benzínka podle hrubého odhadu pána z obchodu za asi 60–100 km. Raději jsme zvolili menší zajížďku, abychom s klidem natankovali o něco dříve. Po menší zajížďce jsme měli opět plno a už jsme mohli vjet přímo do úžasného Death Valley.
Oproti předchozím parkům nemusíte při vjezdu projet bránou, ale musíte si všimnou cedule, která vás upozorňuje, že je třeba sjet z hlavní cesty a dojít si k rangerovi pro visačku do auta, bez níž můžete v parku dostat pokutu. Natrefili jsme zrovna na super chlápka, který nám doporučil pěkné vyhlídky a scenic roads. Zároveň nás ale varoval, abychom se vyhli pěší túře Golden Canyon Trail, kterou jsme plánovali, protože ten den padl ranní teplotní rekord a už pro někoho, kdo v této části výšlapu zkolaboval, museli přivolat vrtulník. Při pohledu na mapu jsme si uvědomili, jak je celá oblast rozlehlá. Jen samotné přejíždění mezi různými body nám zbralo třeba 2h čistého času.
Také se nenechte zmást teplotou vzduchu v okolí budky rangera. On sám nás upozornil, že v srdci parku bývá asi o 10 stupňů více. Skutečně jsme museli uznat, že i na začátku dubna tam bylo neskutečné vedro, teploty atakovaly 41 °C. Sice jsme absolvovali krátké túrky, ale nedokážu si představit, že bychom šli tu původně plánovanou, která měla asi 9 km. V tomhle vedru byl čas, abych vytáhl plavky a cestování po parku jsem absolvoval v nich. Rovněž si nezapomeňte doplnit galony vody na pití, spotřeba bude fakt velká.
I přes vedro a vzrůstající únavu bylo Death Valley úžasné a nezapomenutelné. Jak asi můžete vidět z fotek, byl to jeden dechberoucí pohled vedle druhého. Vypíchl bych hlavně 2 místa:
Artist’s Drive se zastávkou Arist’s Pallette
Artist’s drive je jednosměrná cesta vedoucí mimo hlavní silnici. Kromě toho, že projíždíte mezi zajímavými scenériemi a skalami, se asi v její polovině schovává “Artist’s Pallette”, což je vlastně skála skládájící se z několika druhů hornin. Díky tomu je barevně hodně pestrá a připomíná barevnou paletu, kterou používají malíři.
Zabriskie point
Naší poslední zastávkou před odjezdem z Údolí smrti byl Zabriskie point, který nám doporučil ranger pro pozorování západu slunce. Ten jsme sice neviděli, protože jsme přijeli dřív, ale i tak to byla úžasná podívaná.
Dále je určitě pěkné navštívit Badwater Basin (nejníže položené místo v Severní Americe), Mesquite Flat Sand Dunes (fotogenické písečné duny), Harmony Borax Interpretive Trail (malé Ghost Town) a Salt Creek Interpretive Trail (pěkná procházka solnou krajinou).
Beatty
Nocleh jsme měli rezervovaný v Beatty, malém městečku, které se nachází asi hodinu od Death Valley. Opět jsme jeli celou cestu obklopeni pustinou, až těsně před Beatty jsme potkali cyklistu, jak jede opačným směrem. Do teď mi není jasný, kam chtěl v tom vedru dojet, když po cestě vůbec nic nebylo.
Po ubytování jsme si podle Yelpu vybrali restauraci a skočili na jídlo. Jak jsme se s Martinou bavili, tak k nám přišla servírka a ptala se, odkud jsme, že takovou řeč ještě neslyšela. Řekli jsme, že pocházíme z Čech. Už předem mi bylo jasné, že nebude vědět, kde to je, tak jsem ještě přihodil Evropu. I tak odpověděla, že o tom nikdy neslyšela, na což jsem tedy další reakci připravenou neměl, tak jsem si jen řekl o pivo.
Ze San Francisca jsme si s sebou vezli 2 lahve vína z oblasti Napa Valley, tak jsme si na pokoji řekli, že je čas otevřít lahev z vinařství Roberta Mondaviho. V ten okamžik jsme na sebe začali koukat a přemýšlet, čím ji otevřeme, protože jsme samozřejmě neměli vývrtku. Na recepci slečna taky nenašla, tak nám nezbylo nic jiného, než špunt zatlačit do lahve řasenkou. Trochu na punk, ale víno bylo fakt dobrý. Jěště aby ne, když vína tohohle vinaře patří mezi stovku nej vín na světě:-D.
Nikde nikdo v Rhyolite
Druhý den jsme se ještě zajeli podívat do ghost town Rhyolite, což by mělo být jedno z těch větších opuštěných měst v USA. V době své největší slávy zde žilo až 5000 lidí, dnes z něho zůstalo jen několik budov a vraky aut.
Původně jsme chtěli zajet do opuštěného městečka Bodie, z něhož se zachovalo podstatně víc, ale byla by to pro nás moc velká oklika. Silnice vedoucí z Yosemitu byla totiž ještě zavřená a celý park bychom tak museli objet.
Zastávka v Rhyolite byla krátká a hned po ní jsme vyrazili do Fabulous Las Vegas. Ale o tom až příště.
