Západ USA — San Diego, Los Angeles a zdlouhavý návrat domů

A jdeme do finiše! V dnešní závěrečné epizodě seriálu “Jak Tomášek s Martinkou cestují po západě USA” si dáme ještě poslední zastávku v parku, zastresujeme se nad stavem nádrže, svezeme se Uberem a necháme si málem uletět letadlo.

Směr San Diego

V minulém díle jsme se rozloučili ve Flagstaffu, ospalém městečku plném fast foodů, které se nachází kousek od Grand Canyonu. Naším hlavním cílem bylo odsud dojet do San Diega, kde jsme měli vrátit auto. Jelikož je to ale slušná štreka, dali jsme si po cestě 2 zastávky. Tou první bylo město Twentynine Palms a přilehlý národní park — Joshua Tree National Park. V Twentynine Palms jsme přespali v Motel 6, který jsme sice měli opět rezervovaný přes Booking, nicméně jsme později zjistili, že kdybychom si na místě “anonymně” zaplatili pokoj + WiFi (první místo, kde se za WiFi muselo platit) a pak si na Bookingu rezervaci zrušili, tak bychom ještě ušetřili. Nakonec jsme je s placenou WiFi poslali do patřičných mezí a využili připojení zdarma u přilehlého Taco Bell. Možná si teď říkáte, že jsme pěkní závisláci, kteří ani chvíli nevydrží bez WiFi. No, možná na tom něco je, ale měli byste vidět tu záplavu zpráv, kdybychom se pravidelně nehlásili.

Cholla Cactus Garden, Joshua Tree Park

Druhý den jsme se vydali do Joshua Tree. Podle mě se nejedná o tolik bombastický park, jako je třeba Monument Valley, ale i tak to byl moc hezký zážitek. Martina si jej dokonce zařadila na 2. místo ve svojí osobní parkové hitparádě. Prošli jsme si tu několik trails a zajímavých míst, jejichž lokaci si můžete prohlídnout na oficiální mapě správy parku:

• Cholla Cactus Garden (spousta malých roztomilých kaktusů)
• Keys View (výhled nic extra)
• Hidden Valley (krátká, ale krásná procházka mezi skálami) Tip! Doporučujeme trasu absolvovat co nejdřív zrána, než se tam navalí školní autobusy a než je v údolí děsné vedro.
• Arch Trail (sice slabá náplast za Bryce Canyon, kde jsme měli hroznou mlhu, ale bylo to pěkné lezení po balvanech a skalách)

Jak už je v Americe zvykem, všude v parku se dalo pohodlně zajet autem a bez problému zaparkovat na parkovištích.

Po návštěvě parku jsme se vydali směrem k naší druhé zastávce, městečku Julian, které je proslavené výrobou Apple Pies. Po cestě jsme pohrdli podle mého názoru předraženou pumpou, přičemž jsem doufal, že po cestě narazíme na levnější. No, nestalo se tak samozřejmě. Posledních asi 10 km před Julian se navíc cesta slušně klikatila do kopce, takže nám spotřeba stoupala a hladové oko už začínalo fňukat. Já jsem se s ledovým klidem snažil udržet v okolní pustině dobrou náladu, Martina se ovšem nenechala zviklat mojí pohodou a po chvíli jsem se už stresoval taky. Nakonec se ovšem vše v dobré obrátilo, posledních pár kilometrů do Julian bylo z kopce a hned z kraje jsme potkali benzínku — samozřejmě s pořádnou vysokohorskou přirážkou. Náladu jsme si hned zajeli zlepšit do jedné z místních cukráren, které se specializují na všechny možné jablečné pochutiny — koláče, štrúdly, mošty… V jedné ulici bylo takových cukráren klidně deset, takže bylo z čeho vybírat. My jsme zvolili klasiku a objednali jsme si Apple Pie a horký jablečný mošt. Odcházeli jsme totálně přežraní, ale maximálně spokojení!

San Diego

Noc před příjezdem do San Diega jsme strávili ve městě Escondido, motelu Escondido Inn. Kousek od ubytování jsme objevili skvělé Sushi Yama, které stálo málo, pokud si člověk objednal celý set, a bylo fakt vynikající. Druhý den jsme se brzy ráno vydali vrátit auto, cesta byla celkem v pohodě, žádná zácpa. Po cestě jsme ještě dotankovali a auto vrátili v hotelu Grand Hyatt. Před předáním jsme auto pečlivě uklidili (předchozí den jsme ho i vzali do ruční myčky, protože bylo z parků celé od bahna), opsali si stav nádrže a pro jistotu i nafotili, kdyby se s námi chtěli dohadovat o oděrky. Nakonec si ale od nás borec jen vzal klíče, poděkoval za stav nádrže (“aspoň nemusim nahoru”), podivil se nad velkým počtem ujetých mil a to bylo celé. Kdybychom to auto nabourali, zapálili, nebo mu vrátili starou Ladu, tak by to zjistil, až kdo ví kdy.

Po vrácení automobilu jsme si oddechli a vydali se směrem na hostel. Než jsme opustili lobby hotelu Grand Hyatt, říkali jsme si, že v takovém luxusu asi nikdy ubytovaní nebudeme…Kdybychom tehdy věděli, že za pár dní nám aerolinky zaplatí přesně takový hotel v rámci kompenzace za zrušený let :-D.

Hlavní atrakcí San Diega je letadlová loď USS Midway, která byla nasazená např. za války ve Vietnamu a dnes slouží jako muzeum. Prohlídka byla sice volná, ale v pravidelných intervalech také probíhaly na různých palubách krátké komentované přednášky a prohlídky, které vedli bývalí mariňáci, kteří na USS Midway kdysi sloužili. Jejich výklady tak byly hodně osobní a úplně z nich čišela radost, když se mohli o svoje zážitky podělit. Jedna slečna návštěvnice dokonce byla po prohlídce tak dojatá, že našeho průvodce objala a poděkovala mu za službu vlasti (“Thank you for your service”).

USS Midway

Více jsme toho v San Diegu, krom potulování se po městě, neabsolvovali. Ještě jsme zvažovali návštěvu místní Zoo, které je proslulá. Nicméně tam se platí vstupné cca 1200,- na osobu, což nám na zoo přišlo docela dost, takže jsme ji z programu vypustili.

V San Diegu se jinak dobře korzuje po promenádě a popíjí v barech, obojí jsme absolvovali, ale celkově nás město jako takové nijak zvlášť nenadchlo.

Přejezd do Los Angeles jsme měli zabookovaný u společnosti Greyhound. Oproti naší Letušce nebo Student Agency Regio Jetu byl celý proces naprosto dezorganizovaný až amatérský. Zaměstnanci společnosti na nástupišti nejprve zahlásili, že přijel bus do LA, načež ovšem každému zkontrolovali lístek a většinu poslali zpět si sednout. Ti, co zůstali stát, pak stejně nenastupovali a celkově to vypadalo, že nikdo neví, co má dělat. Do toho přijel jiný bus někam do pryč, což situaci velmi ,,pomohlo”, protože nástupní plocha byla jen jedna. Nakonec s asi 30 min zpožděním přistavili druhý bus do LA, do kterého nás už pustili. Spolu s námi jeli většinou Mexičani, což náležitě nahlas ocenila paní, která nastupovala se synem na pozdější zastávce, a nezbyly na ní 2 místa vedle sebe. Začala kolem sebe štěkat anglicky, nikdo z všudypřítomných Mexičanů jí ale nerozuměl, což ji ještě víc dopálilo. Nakonec se přece jeden Jose Armando obětoval a odsedl si.

Los Angeles

V LA se nám asi nejvíc punkově vyhrotilo ubytování. Původně jsme měli bydlet ve smíšené ubytovně v Korejské čtvrti hostelu LATourGo, už v průběhu dovolené nám ale z Bookingu napsali, že se ubytovna rekonstruuje a že máme přijít na jinou adresu (stále v Korejské čtvrti). Na dané adrese se nacházel pouze běžný domek bez jakýchkoliv popisků. Při pomyšlení na to, jak se uvnitř schovává Amík s brokovnicí, se mi dovnitř úplně nechtělo. Martina ale neváhala a do domku přímo naběhla.

Uvnitř nebyl týpek s luparou, ale pouze několik dalších (zřejmě) studentů. Ti nám zavolali bordel mamá, která samozřejmě mluvila jen korejsky, takže jsme stejně všechny informace museli vydyndat od ostatních studentů. Korejka uměla jen pár frází, a sice ‘no wifi’, ‘uman’, ‘man’. Heslo na WiFi jsme se nakonec dozvěděli od spolubydlících, po chvíli ukazování jsme pak i pochopili, že pokoje jsou oddělené (uman ~ women, man ~ men). To se nám úplně nelíbilo, ale na ulici jsme taky spát nechtěli, tak jsme na nabídku kývli.

Nakonec nejlepší část této storky byla, že si Korejka za naše přespání nestrhla žádné peníze. A to jsme měli ‘v ceně’ i snídaně, pitnou vodu a lehké občerstvení během dne.

Doprava

Po LA se dá rozumně cestovat pouze hromadnou dopravou. A ta je naštěstí celkem přímočará. Vyznat se v metru je easy a autobusy jezdí víceméně vždy pouze po jedné ulici, která se táhne skrz celé město, které vypadá jako matice. Většinou tak cestujete pouze 2 autobusy — nejdřív na vaší ulici, která může být kilometry dlouhá, a pak už po dané ulici až na cílovou adresu. Přednabili jsme si vždycky jednodenní jízdenku, která platí pro celé město, takže jsme se za relativně malé peníze podívali do Beverly Hills, na pláže Venice a Santa Monica a tak podobně. Naše ubytování se nakonec ukázalo jako suprově umístěné, skoro všude jsme jezdili jedním číslem autobusu, takže doporučujeme volit ubytování v okolí stanice metra Wilshire/Vermont, kde je to levné a máte k dispozici jak metro, tak množství autobusů do centra i na pláž Santa Monica.

U autobusů jsme si taky ještě všimli, že jsou 2 typy — rychlejší a pomalejší. Oba typy sice jedou stejnou trasu, ale pomalejší zastavuje na všech zastávkách, kdežto rychlejší jen na každé asi třetí. Například my jsme do našeho Korea Townu mohli jet 720 (rychlejší) nebo 20 (pomalejší). Taky bylo fajn, že v každém autobuse byl plánek se seznamem všech zastávek dané linky, což se pekelně hodilo.

V autobusech nám ale vadila naprosto šílená klimatizace, z níž nám byla taková zima, že jsme mohli dělat reklamu pro Algidu. Občas jsme v autobuse taky potkali weirdos (divňase) s 10 nákupníma taškama a kšiltovkou. Většinou ale jen smrděli a zpívali.

Must sees

Před odjezdem nám všichni říkali, že LA je ošklivé město a měl by nám na prohlídku stačit tak den, víc ne. Tak jsme si tu naplánovali rovnou 4 dny. K vidění je tu toho opravdu hodně, stačí mít za přítelkyni organizačního a kulturního maniaka, který to všechno naplánuje :). Venice Beach, Santa Monica Beach s povinnou zastávkou na Cold Stone zmrzlinu, Hollywood, chodník slávy, Rodeo Drive, Universal Pictures Studios, Beverly Hills… Asi nemá cenu to všechno popisovat, vypíchnu jen pár méně známých objektů pro kulturní nadšence:

• LACMA — LA County Museum of Art
• Hollyhock House od architekta Frank Lloyd Wrighta
• Walt Disney Hall od architekta Franka Gehryho
• Binoculars Building též od Gehryho
• Eames Foundation, Getty Centre atd.

Binoculars Building | Venice Beach | Walt Disney Concert Hall

Bourák :) | Santa Monica

Universal Studios Hollywood

Poslední den jsme celý strávili v Universal Studios. Jedná se o zábavní park s filmovou tématikou. Najít tu můžete jak klasické horské dráhy (Mumie), tak interaktivnější atrakce (Shrek 4D), ale třeba také prohlídku po studiích samotných. Relativně nová je navíc Harry Potter sekce, kde si můžete koupit dýňový džus i máslový ležák.

Universal Studios

Nám se nejvíc líbila show Water World, která se koná ve fixní časy ve venkovním amfiteátru. Přední lavičky jsou označeny popisky ‘pozor tady zmoknete’, což zde sedícím ještě před samotným začátkem důrazně připomněl jeden z aktérů s vodní pistolí a děravým kyblíkem plným vody. Vůbec je lepší počítat s tím, že zmoknete. Třeba na atrakci Jurský Park nás ošplouchla taková vlna, že jsme se museli ještě tak hodinu sušit na sluníčku.

Celkově jsou Universal Studios odpočinkovou záležitostí. Byli jsme tu v dubnu a ve všední den, takže jsme ani nenarazili na zvlášť dlouhé fronty (jen běžně dlouhé). Bylo ale vidět, že s větším náporem počítají, třeba u Harry Potter atrakcí měli oblast pro fronty připravenou snad pro tisíc lidí a cesta skrz ní trvala déle než potom samotná atrakce.

Jinak cesta do studií je jednoduchá, skoro k nim vede metro a od metra přes ulici jezdí free shuttle vláček. Do areálu ale taky můžete klidně od metra dojít, je to jen kousek do kopce.

Tip! Lístky do Universal Studios se vyplatí si koupit den předem přes internet, ušetříte tím pár dolarů a nebudete se zdržovat u pokladen, kde jsou fronty.

San Jose

Z LA jsme opět Greyhoundem zamířili do naší skoro-finální destinace — San Jose. Náš poslední den byl víceméně v mojí režii. Z autobusového nádraží jsme se přesunuli Uberem do Googleplexu, kde jsme se projeli na Google kole a vyfotili se s Android panáčky. Cesta Uberem byl vůbec zážitek sám o sobě. Nejen že nás skoro hodina cesty stála jen asi 11 dolarů, navíc byl náš řidič fakt borec. Vtipný byl telefonát s jeho bráchou:

• Hádej co, brácho? Vezu programátora z Český republiky a jeho holku do Googleplexu!
• Fakt? A už si jim řekl, ať taky volí Trumpa?
• !@#$%

Při poznámce o Trumpovi řidič trochu vypěnil, nakonec to ale asi bylo k dobru věci, protože u odbočky do Googleplexu byla neskutečná fronta, kterou po chvilce váhání celou zleva předjel a po menší myšce už jsme byli na místě. Trochu jsme po komplexu bloudili, půjčili jsme si ale kola, která se válela v příkopu, ptali jsme se kolemjdoucích a nakonec jsme našli Android panáčky i hlavní vstup. Zbyla nám asi hodina, než jsme museli odjet, tak jsem se zašel podívat do místního počítačového muzea, což byl úžasný zážitek. Hodina mi nestačila, musel jsem polovinu celé expozice proběhnout a pouze si fotit exponáty a jejich popisky. Bývalo by to chtělo minimálně 3 hodiny na prohlídku. Podotýkám, že Martina zatím seděla v nedalekém Starbucksu a hlídala batohy:-D.

Naší druhou zastávkou byla původní garáž zakladatelů Hewlett-Packard, která bývá označována jako počátek Silicon Valley. Vtipné je, že garáž i přilehlý dům patří soukromým majitelům, kteří zde bydlí. Ochotně nám nicméně nabídli, že nás vyfotí, protože zrovna posedávali na terase. Celkově vypadali, že jsou na turisty zvyklí…no asi jim nic jiného nezbývá.

Po této krátké zastávce jsme se rychle přesunuli na vlakové nádraží, odkud jsme měli pokračovat na letiště v San Franciscu.

Odlet

Na nádraží jsme nicméně zjistili, že vlak nejezdí každých 15 minut, jak jsme předpokládali, ale pouze každou hodinu. A před chvílí nám samozřejmě ujel. V tu chvíli začala Martina trochu panikařit, na klidu nám nepřidala ani prodavačka v místním bistru, která pouze suše utrousila ‘che, tak to nestihnete’. Pohodu nám nevylepšily ani 2 přestupy, během kterých jsme si museli vždycky bleskově koupit jízdenky a prosit lidi, aby nás pustili ve frontě na lístky před sebe.

Nakonec jsme ale dorazili na letiště asi 30 minut před plánovaným odletem. Jak jsme běželi, nevšiml jsem si, že už jsme přímo na mezinárodním terminálu, takže jsem se zmateně ptal na informacích, kudy se tam dostaneme. Slečna mi zmateně opáčila, že už tu přece jsme, načež jsem málem padl na kolena a začal líbat podlahu. Martina to celé sledovala pobaveně z povzdálí a skoro vyprskla smíchy, když mi říkala: ,,Já vím celou dobu, že už jsme na mezinárodním terminálu, támhle je cedule.” Celé se to nicméně odehrálo tak rychle, že jsme si tuhle informaci prostě nestihli vyměnit. Po rychlém pohledu na tabuli odletů jsme si ale trochu oddechli, náš let měl 30 minut zpoždění.

Ze 30 minut se nicméně vyklubaly 3 hodiny a po 2 dalších hodinách čekání nám oznámili, že dnes nikam neletíme. Pouze oznámili, že nám na přepážce zajistí ubytování a poletíme možná zítra.

Na přepážce nám po další hodině čekání zařídili ubytování v hotelu Grand Hyatt, což byl nejlepší hotel, ve kterém jsme kdy byli (nejen v Americe). Ti, co stáli za námi (shodou náhod Slováci), ale už takové štěstí neměli, těm pouze řekli, ať si něco najdou sami a později jim to na základě účtenky proplatí. Tahle situace by pro nás byla děsivá, protože už jsme přečerpali limity na všech kartách a oba telefony jsme měli skoro vybité. Z toho nám vyplynulo poučení na příště, nejet s penězi na doraz a pořídit si powerbanku!

Dostali jsme i poukázky na jídlo, které jsme uplatnili za snídani do postele. Při placení mě naprosto šokovalo jejich vydřidušství — jednak cena za jídlo byla nadsazená, což dávalo smysl vzhledem k počtu hvězdiček hotelu, ale navíc se platilo ještě za donášku a zvlášť za obsluhu. Na účtence pak bylo ještě místo pro dýško. My to ale neplatili z vlastního, tak nám to bylo putna.

Nakonec jsme druhý den odletěli s mezipřistáními v Salt Lake City a Amsterodamu. Pokud by se vám taky něco podobného mělo stát (zpoždění / zrušení letu z technických důvodů), určitě si zažádejte o kompenzaci. Nám díky tomu zrušenému letu společnost Air France poslala víc, než kolik jsme za letenky původně zaplatili, což bylo příjemné pro stav našich vybílených účtů…

A to je vše přátelé, to byla naše cesta po západě USA. Příště se spolu podíváme na opačný konec světa — do Vietnamu!

Cheers bye

T+M