Západ USA — San Francsico
If you’re going to San Francisco
Be sure to wear some flowers in your hair
If you’re going to San Francisco
You’re gonna meet some gentle people there
Takhle nějak by se dala shrnout naše zkušenost se San Franciskem. Snad ještě lépe ji ale charakterizuje následující citát, který údajně (ne)řekl Mark Twain:
“The coldest winter I ever spent was a summer in San Francisco.”
Ale pojďme to všechno projít postupně.
Přílet a cesta z letiště
Na úvod musím podotknout, že jsme tentokrát necestovali sami, ale se známými. S těmi jsme se ovšem v průběhu našeho putování potkali jen párkrát, naše trasy se docela podstatně lišily, navíc odjížděli už po 12 dnech, kdežto mi měli ještě týden navíc. Do SF jsme ale letěli společně.
Po příletu nás na letišti čekala okružní jízda shuttlem, jehož poslední zastávkou byla půjčovna aut. Po téměř hodinovém čekání ve frontě a následující zácpě jsme se ocitli v centru města, kde jsme se rozdělili a každý zamířil do svého ubytování. My jsme se zdržovali v Hotel North Beach, který se nachází v China Town. Při procházce po okolí jsme si připadali, jako bychom přiletěli opět do Číny a ne do USA. Místní stejně jako v Číně srkali a krkali, všechny nápisy byly pouze v rozsypaném čaji a v pouličních marketech se prodávala hlavně zelenina a ovoce (což už jsme nikde jinde nezaznamenali). Kreditkou tu taky nešlo platit všude, to mě asi překvapilo nejvíc. Naopak na dýška si po americku docela zvykli a přímo je po nás vyžadovali.
Co ale bylo naprosto diametrálně odlišné proti Číně byl přístup Američanů k nám turistům. Zatímco v Číně nás při požádání o vyfocení na férovku odmítli nebo se alespoň křivě podívali, ve Státech se naopak všichni ptali nás, jestli nechceme vyfotit. V Grand Canyonu se nám dokonce stalo, že se kolemjdoucí zastavil a chtěl nás naaranžovat a vyfotit, protože to prý byla pěkná kompozice.
Kde co kam
Když se řekne San Francisco, každému se asi vybaví 3 věci:
- Golden Gate Bridge
- Alcatraz
- Historické tramvaje
Všechny atrakce jsme samozřejmě navštívili. Vlastně všechny tři v jeden den. Ráno jsme pěšky došli do přístavu, půjčili si kolo a vyrazili směr Golden Gate Bridge. Cesta podél pobřeží byla vážně super, v půjčovně jsme dostali i mapky s vyznačenými zajímavostmi. Za příplatek jsme mohli kola vrátit i v jiné pobočce, ale jelikož jsou docela blízko u sebe (možná 10 minut jízdy), tak nemělo smysl plýtvat penězi. Těsně před mostem nás čekal krátký výšlap, na jehož konci už jsme spočinuli přímo na mostě. Nejdřív jsme si mysleli, že pro davy lidí budeme muset kolo tlačit, ale ostatní cyklisté nám nekompromisně prorazili cestu, takže jsme jeli v jejich závěsu. Na hrubý nástřel trasy se můžete mrknout na mapce.
První část naší trasy končila v městečku Sausalíto, kde jsme si dopřáli vydatný oběd a nalodili jsme se i s koly na trajekt, který nás odvezl zpět do SF. Pak už to bylo cca 15 minut zpět do půjčovny. Tip! Vyjeďte na tento výlet raději přes týden, o víkendu je Sausalíto přecpané turisty až k prasknutí.
Za odměnu, jak jsme pěkně šlapali, jsme si zašli na Ghirardelli zmrzlinu. No, museli jsme se hodně přemáhat, abychom tam nezašli ještě podruhé. Také jsme si v okolí této zmrzlinárny poprvé všimli většího množství obézních lidí, do té doby jsme jich v SF tolik nezaznamenali (ve zbytku USA už jo). Nejenom kvůli vidině kalorií, ale také kvůli vysoké ceně ($ 11.95) jsme si dali jen jeden zmrzlinový fondán na půl. Následovala chvilka trajdání po místních mallech, poučná přednáška o lvounech u Pieru 39 a nalodění se na trajekt směr Alcatraz. Schválně jsme jeli takhle pozdě odpoledne, abychom chytli západ slunce na Alcatrazu. Jestli to stálo za to, posuďte sami.
Co jsme ale už úplně nedomysleli, bylo večerní počasí. Na ostrově byla celkem kosa. Ona vlastně byla zima v SF celý den, jen jsme si toho úplně nevšimli. Když je člověk na sluníčku, tak to celkem slušně pálí, až nám bylo vedro. Jakmile jsme ale zalezli do stínu, tak jsme si najednou uvědomili, že docela slušně od oceánu fouká a že je vlastně docela zima. To vyústilo v docela absurdní situaci, kdy jsme oba nastydli a zároveň byli spálení. A to během prvních dvou dnů… Třetí den jsme se už oblíkli jako cibule — do několika vrstev, což vřele doporučujeme všem, kdo do SF míří.
V rámci večerní prohlídky Alcatrazu vyplouvaly z ostrova zpět na pevninu pouze 2 trajekty. Možná bychom bývali jeli tím posledním (až do pozdních hodin byly doprovodné akce — promítání, další prohlídky a interaktivní hry, lockdown věznice, návody na vykradení banky podle tamních zločinců apod.), ale protože jsme byli už komplet promrzlí, vrátili jsme se tím prvním trajektem. Na pevnině jsme si to pak zamířili na konečnou historické tramvaje, ale ejhle, před námi už bylo dalších 10 lidí ve frontě na další tramvaj. Martina zkusila svým půvabem obměkčit mašinfíra, což se jí povedlo, ovšem pouze do okamžiku, kdy jsem se přihlásil, že bych rád jel taky. Nu což, řekli jsme si, že tramvaj nevypadá úplně plně, tak jsme se vydali pešky na další zastávku, která byla vzdálená asi 100 m, a počkali tam. Tramvaj po chvilce přijela, mašinfír (ten samý) na nás otráveně mávl, ať nastoupíme a jeli jsme. Svezení to bylo celkem fajn, ale překvapilo mě, jak je celý mechanismus hrozně hlučný. Tramvaje totiž nejsou elektrizované, ale tažené na ocelových lanech, které vedou pár čísel pod vozovkou.
Tip! Vstupenky na Alcatraz si objednejte opravdu dopředu, pokud chcete mít jistotu. Často je na několik dní vyprodáno, ale určitě záleží na sezóně. Jinak pokud nemluvíte aj nebo jiným světovým jazykem, budete mít z prohlídky asi polovinu zážitků, protože celá trasa se absolvuje s audio guidem (zadarmo), kde mluví bývalí bachaři z vězení, což je super.
Pozůstatky hippies éry
Další den jsme zamířili do “hippies distriktu”, do oblasti Haight-Ashbury a okolí. Převládá zde architektura z Viktoriánské éry (to mě poučila Martina) a většina budov je různě pokreslena výraznými barvami a motivy (to jsem si všiml sám). Vrcholem (a z historického hlediska jednou z mála významných památek, jak jsem se opět dozvěděl od Martiny) jsou Painted Ladies, skupina 6 podobných domečků, za nimiž je krásný výhled na moderní část SF.
Odtud jsme si to zamířili na Lombard street, jednu z nejvíc crazy věcí, které jsme v Americe viděli. Představte si, že jako večerní zábavu s celou rodinou naskočíte do auta a pojedete se projet po asi 50 metrů dlouhé klikaté silnici, která se prudce svažuje z kopce. To je celý. Nic víc, tedy kromě toho, že stejný nápad dostali všichni vaši sousedé a známí a že musíte tedy čekat asi kilometrovou frontu, abyste si pak tu ulici mohli sjet.
Tak přesně takhle to vypadalo. Jako ulička to byla fajn, čistá, samá zeleň, ale stejně bych nečekal půl hodiny v zácpě, abych si ji mohl během 1 minuty projet. Asi Američani nejsou moc zvyklí zatáčet, tak se potřebují někde vyblbnout :)
Pro chodce ale celkem dobré oživení.
Další den jsme tramvají zajeli na pláž a do Golden Gate parku. Trochu nás zmátl systém značení jejich MHD, protože i když na zastávce bylo číslo naší tramvaje, jak jsme se po 30 minutách čekání od ostatních dozvěděli, zrovna na této zastávce stavěla v podzemí jako metro. Asi každé město musí mít nějaké přísně střežené tajemství o své hromadné dopravě, které je turistům zapovězeno, zatímco Praha vyniká svými automaty na jízdenky, v SF se těžko dohledávají zastávky MHD. Užili jsme si u toho pekelné chvilky, když jsme pobíhali po okolních ulicích pořád dokola a nemohli najít tu správnou zastávku. A když říkám po okolních ulicích, myslím v okruhu několika bloků. Jednou jsme si vytočeně nakonec vzali taxi.
Ohledně Golden Gate Parku musím říct, že procházet ho pěšky bylo dost únavný a vlastně i zbytečný. Nic pořádnýho jsme v něm neviděli, ty zajímavé části (botanická a japonská zahrada) jsou totiž zpoplatněné, takže jsme se vlastně jen slušně odrovnali. I když mně to aspoň trochu vykompenzovala skutečnost, že jsem na vlastní oči mohl vidět Teslu Model X :)
Každopádně příště bych tenhle park asi projel jen autem, což i většina místních dělala, protože parkovacích míst je tu dost.
Ham mňam
Naše první dny v USA se nesly v duchu obžerství, všechno jsme museli samozřejmě vyzkoušet. Na mapce jsem se pokusil vytyčit některá místa, která nás oslovila nejvíce, z některých máme i fotky. Mimo to doporučujeme ulovit nějaký krabí sendvič nebo lososový burger v přístavu, kde je to o poznání levnější než v okolních restauracích. My jsme si koupily obojí u stánků nedaleko Pieru 39.
Ohledně jídla mě překvapily 2 věci. Jednak kolik je všude v okolí bister se snídaní (doslova na každém rohu), přičemž téměř všechna byla po celý den plná (“Breakfast served all day”). Druhak mě pobavil systém placení. Byli jsme smíření s tím, že budou všichni automaticky očekávat dýška, ale říct si o dýško 15–20 % poté, co si musím sám vystát frontu a platím ještě před tím, než jídlo vůbec dostanu, to mi teda přišlo jako slušná odrhovačka. Spousta těchto bister vlastnila místo kasy pouze iPad se čtečkou karet, kde se vám po zaplacení automaticky zobrazila 4 tlačítka pro spropitné — 15 % / 17 % / 20 % / jiné. Při platbě keš zas byly na účtu napsány částky, abych nemusel sám počítat, kolik to těch 15 % je. Absolutní vrchol odrhovačství jsme ale zažili úplně poslední den v hotelu Grand Hayatt, kde jsme si objednali snídani do postele. Platili jsme za
- jídlo samotné
- donášku
- service charge (automaticky započítané dýško)
Když jsme jídlo dostali, tak na účtu ještě bylo volné místo pro další dýško. Naštěstí za nás všechno platily aerolinky Air France (spoiler alert!), takže nás to moc nepálilo.
Tip! Při platbě kartou se dýško píše na účtenku (a spolu s celou částkou je vám strhnuto klidně až druhý den). Vždy na tu účtenku napište alespoň něco málo, známí tam nic nevyplnili a nechali jim cash navíc na stole, přičemž číšníci si na účtenku posléze dodatečně dopsali 15% a strhli jim to i tak.
Pro auto a směrem na Yosemite
Poslední den jsme si skočili do Hertzu pro auto. Když celý proces zápůjčky srovnám s Portugalskem nebo Španělskem, tak jsou to nebe a dudy. V Evropě s námi celé auto obešli a do protokolu zapsali všechny oděrky, jaký je stav nádrže a všechno nám ukázali (tady je ručka atd.). V Americe po nás pomalu jen hodili klíčky a řekli, že auto už na nás čeká v druhém patře. Hodně podobně to pak probíhalo i při vracení auta — nikdo ho po nás nekontroloval, pouze jsme nahlásili najeté kilometry a šli jsme. Kdybych ho komplet zrušil a přijel jen s vrakem, tak to podle mě zjistí až někdy druhý den.
Při půjčování po mě chtěli jen můj evropský řidičák, kreditku, telefon, adresu a místa, kam pojedeme. Martina tušila, že může být problém s pojištěním pro Arizonu a Utah, některé půjčovny totiž žádají velký příplatek, tak jsme si na tyto 2 státy v našem výčtu míst z trasy náhodou nevzpomněli. Pak se nám snažili vnutit obligátní super-pojištění, možnost předplatit si benzín, asistenční službu, druhého řidiče a já nevím co všechno. S povděkem jsme vše odmítli, což paní na přepážce očividně hodně potěšilo. Také nás upozornila, že pokud se budeme chtít vrátit zpět do města po Golden Gate, platí se mýtné (směrem z města se neplatí) a je potřeba ho zaplatit předem či co, na místě to prý nejde. To nás ale také nerozhodilo, jednak protože jsme to díky Martinině investigativní práci už věděli, jednak protože jsme se stejně neplánovali vracet zpět přes most.
Před rozloučením jsem se paní z půjčovny ještě (zřejmě hodně hloupě) zeptal, jestli naše auto jezdí na naftu nebo benzín. Prý samozřejmě na benzín, není to náklaďák. Těmito slovy jsme se rozloučili, vyzvedli si auto a vyrazili směr Yosemite. Provozování auta byl pro mě natolik nevšední zážitek, že o tom asi napíšu samostatný příspěvek.
A od příště už jen samé parky
A to je ze San Francisca asi vše, příště se podíváme do Yosemitu, Sequoie a možná i do Death Valley. Tak cheers bye!
T+M
