Dnešní pojetí práce je neudržitelné. Pojďme si říct proč — a jak to změnit

Většina lidí nevnímá své zaměstnání jako způsob, jak se skrze spolu-práci podílet na prosazování celospolečenských změn. To potřebujeme změnit, pokud chceme zajistit důstojný život v mezích planety pro všechny.

Nedávno jsem měl opět možnost nakouknout do jedné organizace a bavit se s lidmi o tom, jak vnímají udržitelnost a svou roli v této oblasti. S kolegyní Martinou Pařízkovou jsme uspořádali čtyři workshopy, kterými postupně prošli téměř všichni zaměstnanci a zaměstnankyně. Hlavní zjištění? Valná většina lidí zastávala protichůdný postoj: na začátku setkání deklarovali, že „každý musíme začít u sebe“, aby o pár desítek minut později říkali, že „jako jednotlivci nic nezmůžou“.

Stejný nebo podobný postoj je z mojí zkušenosti častý napříč českou společností. Částečně to podle mě souvisí s tím, že většina lidí o udržitelnosti přemýšlí pouze v rovině osobního životního stylu. Udržitelnost je pro ně, s trochou nadsázky, nevyhazovat jídlo, jezdit elektroautem a třídit odpad. Cokoli dalšího je úkolem pro politiky, a tedy něco, co ze své pozice nemohou ovlivnit — a tak se o to ani aktivně nezajímají.

Nejprve zaparkuju jednu řečnickou: V čem přesně je naše demokracie zastupitelská, pokud mají běžní lidé pocit, že nemohou ovlivnit to, jakými tématy se zabývají profesionální politici a političky?

Ale zpátky k pocitu bezmoci. Jednotlivec skutečně příliš nezmůže, a to nejen v kontextu udržitelnosti. Vše, co dnes považujeme za výdobytky civilizace, jsme vytvořili díky schopnosti efektivní koordinace a dělby práce. Firmy, úřady, instituce, zapsané spolky a další formy organizací nevznikly skrze jakousi společenskou verzi slepé evoluce, ale jsou výsledkem cílené snahy mít a zlepšovat nástroje, které nám umožňují efektivně dosahovat společných cílů a sdílet užitek ze zdrojů a znalostí, které máme v danou chvíli k dispozici.

Bohužel se zdá, že mnoho lidí (nejčastěji ve firemním sektoru, ale i jinde) přestala vnímat organizace, ve kterých pracují, jako místa, která jim umožňují skrze spolu-práci překonat bezmoc jednotlivce a aktivně se tak podílet na prosazování velkých, celospolečenských změn.

Na celospolečenské změny nemá nikdo čas

Rezignace na jakýkoli „vyšší smysl“ práce dost možná úzce souvisí s tempem dnešních pracovišť: sotva stíháme dělat to, co se od nás očekává, tedy starat se o nám svěřené úkoly, které zpravidla nepřesahují rámec několika týdnů. Na přemítání o otázkách souvisejících se smyslem dané práce a o podmínkách, ve kterých se děje, například „Kdo má z mojí práce užitek?“ nebo „Kdo nese škody, které moje práce generuje?“, nezbývá čas ani mentální kapacita.

Je úplně jedno, jestli člověk pracuje za počítačem nebo za pásem. V zápřahu jsme v nějakém ohledu všichni. A mnoho z nás se cítí udřeně — protože se kvůli neustálému zvyšování tempa dlouhodobě pohybujeme na hraně fyzických a/nebo mentálních sil.

Mimochodem, nejpronikavější svědectví o zběsilosti dnešního pracovního tempa přináší Generace Z, která bývá staršími generacemi obviňována z lenosti a neschopnosti. Co když je to jinak? Co když je pracovní tempo tak velké a komplexita práce tak vysoká, že je zkrátka nemožné smysluplně se zapojit bez systematické a dlouhodobé podpory od zkušenějších — kteří ale na něco takového zpravidla nemají čas, protože sotva stíhají svou práci? Ostatně ani fenomén „quiet quitting“ by nemohl vzniknout, kdyby manažeři a manažerky měli čas sledovat, jak se mají a co dělají lidé pod nimi.

AI udělá z každé práce akorát větší dřinu

Možná si říkáte: A co AI, můžeme díky ní najít způsob, jak množství práce zredukovat? Zbavit se všech těch dílčích byrokratických úkolů a dalších ubíjejících každodenních činností, které nás zdržují od „skutečné“ práce? Pochybuji. Všechny předchozí technologie, které slibovaly šetřit práci, nakonec vždycky pouze rozmnožily počet budoucích deadlinů a minulých slibů, kterým musíme během stejné pracovní doby dostát.

Ostatně, pokud je hlavním znakem zaměstnanecké role to, že člověk prodává svůj čas, a organizace je místem, kde se nakoupený čas využívá k obsluze technologií, které produkují zpeněžitelné zboží a služby, není důvod myslet si, že se na čas jako zdroj nevztahuje Jevonsův paradox: technologický pokrok přinášející větší efektivitu při využívání určitého zdroje paradoxně zvyšuje spotřebu tohoto zdroje kvůli větší poptávce (místo očekávaného poklesu spotřeby). Jestli bude mít AI na zaměstnance a zaměstnankyně nějaký dopad, pak ten, že přibude lidí bez (důstojné a stabilní) práce, a ti, co práci mít budou, se víc nadřou.

Ať už si pod pojmem „udržitelnost“ představujete cokoli, předchozí odstavce ukazují hned několik důvodů, proč je stávající pojetí práce neudržitelné: neustále se zvyšující tempo, neschopnost nalodit nejmladší generaci do pracovního trhu a nástup AI, který všechny dosavadní problémy práce neřeší, ale naopak prohlubuje. Je proto na místě se na chvíli zastavit a o práci a jejím smyslu společně zapřemýšlet.

Bavte se s lidmi a na změny nebudete nikdy sami

Dost možná se teď určitý pocit bezmoci vkrádá i do vaší hlavy. Chci proto říct dvě věci:

1/ Pokud s vámi téma (ne)udržitelnosti práce zarezonovalo, tak na podzim přijďte na druhý ročník minikonference 3 tváře spravedlivé tranzice, která letos bude právě o práci a pracovním trhu:

• Kateřina Nedbálková bude mluvit o smyslu práce pro člověka jako jedince i pro společnost jako celek.
• Lucie Trlifajová popíše, co můžeme o budoucí proměně práce říct na základě zkušenosti s transformací ekonomiky v 90. letech.
• Jan Školník se podívá na to, co se optikou charakterových ctností dá říct o práci ve veřejném, soukromém a neziskovém sektoru.
• Linda Kunertová nastíní, co dnes víme o problematice zelenání pracovního trhu a výzvách týkajících se pracovních podmínek jedince.

Na přednášky navážou kulaté stoly, kde bude prostor pro dialog byznysu, nezisku a státní správy. Zastřešující otázkou bude: Proč zaměstnanci a zaměstnankyně nejsou více slyšet v debatě o spravedlivé tranzici? A jak to můžeme změnit?

• 13. 11. 2024 @ Cirkulární hub, Praha
• Vstupenky za 99 Kč jsou k dostání přes GoOut.cz.
• Koupit vstupenku za 99 Kč

Více informací o konferenci najdete na webu Doughnut Czechia, který akci pořádá ve spolupráci s Pábením, spolkem ROSPUK a za podpory Nadace Heinricha Bölla.

2/ Vždy mějte na paměti, že právě kvůli pocitu individuální bezmoci lidé vynalezli organizace. Pokud někde pracujete, nejste sami. Využijte toho. Bavte se se svými kolegyněmi a kolegy, ptejte se svých nadřízených a společně hledejte cesty, jak dát do pohybu změny, které byste jako jednotlivci do pohybu nikdy nedali.

Chtějte po své organizaci, ať už je to firma, úřad nebo nevládka, aby byla místem, kde svou prací překonáváte bezmoc jednotlivce.