Roman Hřebecký
Apr 5, 2018 · 3 min read

My si vlastně rozumíme, Romane. Chceme, co nabízíte. Ale prodáváte to tak hrozně málo sexy. Jako že to bude dlouhý. Bude to drahý. Zapotíme se. Nezlobte se. Nevybereme si vás.

— — — — — —

Člověče, dlouho nabíjíš a málo střílíš. Firmy dneska potřebujou hukot. Výsledky hned. Rychlý výhry.

— — — — — —

Jsi moc v Matrixu a zbytečně nad tim hloubáš. Na co těžkopádnej proces s poznáváním, když můžem udělat prototyp, necháme je vybláznit a pak si to otestujem, posbíráme data a prostě to upravíme.

Během posledního měsíce dostávám takovouhle sodu. A zkouším se v ní vyznat.

Čtu z ní, že můžu být vlastně solidní brzda na projektech, když se pořád dokola vracím k podstatě problémů, který řešíme. A k opravdovým potřebám lidí a firem.

Příběh první

Před týdnem, když jsem seděl na workshopu jedné velké pražské knihovny, na kterém jsme měli vymyslet způsob, jak lidem smysluplně předávat ověřené informace, mi nebylo dobře v momentu, kdy jsem se vlastně celý skupině navzdory ptal pořád dokolečka PROČ. Ta skupina totiž chtěla vymýšlet. Tvořit. A já ji brzdil, protože nám chyběl základ o motivech a potřebách všech zúčastněných stran.

Příběh druhý

Včera jsem vedl celý den asi nejkomplikovanější skupinu, jakou pamatuju. Dvakrát jsem dokonce odešel od stolu, protože to dávalo smysl pro jejich pocit bezpečí. Neustále jsme naráželi na dvě věci:

  1. strukturovanými otázkami po smyslu jejich služeb jsem furt dokola nabourával jejich komfortní zónu, protože jsou z organizace, která žije v přesvědčení, že má věci vymyslet, spustit… A že je pak nikdo nevyužívá je trabl uživatele.
  2. další sérií otázek jsem pak boural zaběhaný styl práce, že za šéfem můžou přijít až v momentu, kdy mají hotový produkt. A on jim pak řekne ANO nebo NE. Bylo tuze těžké aspoň naznačit, že cesta postupných získávání dílčích souhlasů a dávání na vědomí, je daleko efektivnější, protože šéf se stane reálným, ne formálním vlastníkem takového produktu. Mimo jiné proto, že bude chápat smysl.

Příběh třetí

Půl roku pracujeme na tom, aby jedna fakt velká česká organizace s ohromným vlivem na nás všechny začala dobře pracovat se skupinou lidí, kteří s ní byli dost dlouho v blízkém kontaktu, ale pak odešli a nevracejí se. Poptávka na úvod zněla: Potřebujeme komunikační strategii, aby se k nám ti lidi začali vracet.

Po pár sezeních jsem ale přišli na kouzelnou věc. Ona organizace takovým lidem prakticky nic nenabízí. A ani neví, co by po nich mohla chtít. A když to ví, nemá to zprocesované. Dělali byste pak komunikační strategii? My ne. Šli jsme do boje s celou agendou. S procesy. S definováním cílů…

Celý slavný HCD je o tom, jestli vám lidi tam venku smrdí, nebo ne. Když ne, bude vám v procesu hezky. Když jo a beztak ho používáte, bude pro vás asi hlavně osina v zadku.

Červenou nebo modrou?

Všechny tři příběhy mají jedno společný. Projekty, kterých se týkají, jsou emočně i mentálně hodně vypjatý. Náročný. Znamená to být neustále ve střehu. Vlastně měníme myšlenková nastavení v organizacích a ještě musíme přinášet výsledky. Ty projekty jsou všechno, jen ne elegantní, pružné, rychlé.

A ptám se sám sebe: stojí vlastně za to organizace a firmy polidšťovat, protože o lidskosti to vlastně všechno je. O lidskosti a o hodnotě. A o tom, aby po naší práci v hlavách lidí, se kterými spolupracujeme, zůstala aspoň špetka tohohle uvažování.

Anebo je lepší jít cestou rychlých střel, kde doručíme elegantně super produkty a služby? A kde nám bude stačit, že v něm vidí smysl zákazník našeho klienta a my samotní. A u klienta se spokojíme s tím, že dostaneme pašáka za hezkej produkt? A když se tam uchytí semínko lidskosti, budeme to brát jako příjemný bonus?

Obojí přístup má něco do sebe. Víc nebo míň spánku. Víc nebo míň peněz. Víc nebo míň úspěchů. Jednodušší nebo složitější škálovatelnost. Větší nebo menší nároky na sebe a tým. Víc nebo míň pocitu zmaru, štěstí, spokojenosti. Jednosušší nebo složitější osobní posun…

Obojí přístup má něco do sebe a možná výše položený otázky vůbec nestojí tak, jak si je pokládám.

Rozřešení týhle záhady mi bude trvat dlouho. Budu ale rád, když mi napíšete, jak to vnímáte vy sami.

Pabeni

Jsme tvůrci a tahouni užitečných řešení Aby se nám dobře pracovalo, potřebujeme od vás ochotu podílet se na výsledku. Díky tomu bude spolupráce hladší. A ještě si odnesete kus našeho know-how.

Roman Hřebecký

Written by

Prchávaje někdy od lidí, vídám to, co jiní nevidí. Jsem táta a manžel. Jsem kus Pábení. Běhám. Věřím v design thinking a v mikrokroky.

Pabeni

Pabeni

Jsme tvůrci a tahouni užitečných řešení Aby se nám dobře pracovalo, potřebujeme od vás ochotu podílet se na výsledku. Díky tomu bude spolupráce hladší. A ještě si odnesete kus našeho know-how.

Welcome to a place where words matter. On Medium, smart voices and original ideas take center stage - with no ads in sight. Watch
Follow all the topics you care about, and we’ll deliver the best stories for you to your homepage and inbox. Explore
Get unlimited access to the best stories on Medium — and support writers while you’re at it. Just $5/month. Upgrade