Ata né

Táto, čo děáš? Čo bude? Ge máš auto? Ge je náš auto? Pojedeme autem do malý dům? Jo? Já šem eště akový malý gugu.

Dneska už se dá s Ďolíčkem vést dlouhá a vcelku smysluplná konverzace (i když co znamená gugu, se nám ještě nepodařilo zjistit). Ale ještě před měsícem vykládal jenom aua, aua a nebylo z toho nic.

Ludmila byla tehdy zrovna pryč, dvojčata ve škole, já byl s Ďolíčkem doma, pršelo, hrajeme si, když tu náhle — už jsou skoro dvě, musíme honem pro děti do školy. Šup, nezdržovat, vyčůrat, honem!

Ďolíček se nejdřív brání, ale brzy mu dojde, že není čas na žerty. Obléknout, boty – v předsíni vidím jen jednu Ďolíčkovu holínku. Už je pozdě, pěšky nestíháme, ale za dvě minuty jede autobus. Ďolíčku, prosím, nevíš, kde máš druhou holínku? Aua, aua, kýve Ďolíček a vede mě do kuchyně, kde je opravdu na zemi jeho holínka a z ní čouhá flétna. Flétnu pryč, holínku na nohu, Ďolíčka do náruče, seběhnout dolů po schodech. Musíme stihnout autobus!

Ata né, křičí Ďolíček, ata né! Ne autem, autobusem pojedeme, slibuju. Ata né!

Ďolíček jezdí normálně autobusem moc rád, ale teď opravdu nemám čas zjišťovat, proč se mu dneska nechce. Ani zamknout nestíhám, a tak dveřma jenom hlasitě bouchnu a zvolám: Zamyky zamyky! To snad případné zloděje odradí.

Autobus ale stejně nestihneme.

Plán bé, vysvětluju tomu nešťastnému, slzícímu ditěti, půjdeme o čtyři bloky dál a chytneme dvacet jedničku. Toho bohdá nebude, abychom přišli pozdě!

Šlapeme zvesela, tedy zejména já. Ďolíček si pořád mumlá, aua aua ata né, krok mu slábne. Napospas vlkům jej nechat nemohu, žena by mi to vyčtla. Popadnu ho tedy do náruče. Tempo máme výborné a na zastávce autobusu jsme dokonce dvě minuty před příjezdem autobusu.

Tady počkáme na autobus, řeknu Ďolíčkovi a postavím ho na zem. Ata né, zakřičí naposledy ten nebohý chlapec a nečekaně zkušeným grifem si vyzuje a odkopne holínku. Ta letí daleko obloukem a když dopadne, vyjede z ní angličák, kterého si tam Ďolíček schoval společně s tou flétnou.

Autobus přijíždí. Ve škole jsme včas.