Císař a slavík
Děti dneska odpoledne pozdě vstávaly a bylo jasné, že před devátou je do postele nenaženeme. Já se vrátil z práce přiměřeně včas a doma chyběl chleba, takže jsem popadl za pačesy ideální příležitost spojit příjemné s užitečným a vyrazil jsem s dětmi nakoupit.
Když tu náhle mi zabzučel telefon. Poprosil jsem děti, ať jdou napřed (stejně jim to dlouho trvá, než slezou těch našich dvě na pátou schodů) a s mobilem v ruce řekl památnou větu, která předurčila naši konverzaci na následujících deset minut: „Já tady zatím odpovím kolegovi Císařovi.“
Když jsem sešel dolů za dětmi, Mauglí už vyzvídal: „Odpověděl? Císařovi?“ A dole u brány Dášeňka povídá: „Císař má oči! Jako já!“
„Císaře navštívit,“ navrhuje pak Dášeňka, když už si to štrádujeme po chodníku. „Na návštěvu, táto, doufám? Na chvíli jenom?“
Já jenom tak různě přikyvuju a krčím rameny. Sám jsem příznivcem neohlášených návštěv, ale proč se děti tak upnuly zrovna na Honzu?
„Císaře navštívit,“ bere to už Dášeňka jako hotovou věc a kuje železo dál. „Dášeňka ho pohladí, bude líbit!“
„Mauglí taky pohladí!“
„Nebyl aby smutný, Dášeňka zazpívá. Jako slavík!“
Císař a slavík je totiž pohádka, kterou děti viděly v loutkovém provedení před více než dvěma měsíci, a evidentně na ně udělala dojem.
„Děti, císař ale není doma,“ povídám já — sám nevím, jestli to vyslovuju s velkým nebo malým c — a nekecám, protože Honza opravdu doma není.
Dášeňka jenom pokrčí rameny, jako kdyby se jí stejně na návštěvu nechtělo: „Asi šel na procházku. Nebo nakoupit, jako my!“
„Navštívíme jindy, asi, no,“ navrhuje Mauglí a mračí se, jak u toho usilovně přemýšlí. A pak dodá to krásné slovo, které se dneska naučil: „Doufám!“
