Děti nakupují

Jsme v Hillerově leteckém muzeu a já cítím, že mám nejen peněz na rozdávání, ale zároveň i chuť na sociální experiment.

Děti, volám, v giftšopu si každý můžete koupit jednu věc do deseti dolarů! A pak už jenom sleduju, co se děje.

Obchod není úplně nejmenší a odhadem nabízí přes tisíc různých věcí.

Ďolíček volí přímočarou, no, snad bych to ani strategií nenazýval. Z místa, kde stojí, se rozhlédne a ukáže na jeden model letadýlka. Kolik to stojí? Sedm padesát, říkám. Hm, přemýšlí Ďolíček, je to míň než deset? A když přikývnu, na celý krám nadšeně zařičí: To chci! A dokud si nevyberou ostatní děti, prohlíží si všechno ostatní se spokojeným výrazem, jak dobře si vybral.

A že si musí prohlížet dlouho. Zatímco si Ďolíček už vybral, Mauglí si teprve rozdělil obchod na jednotlivé části a právě systematicky prochází všechny položky v sektoru A1. Po deseti minutách se dostává už do B3 a nadurděně mi oznamuje, že nejenom, že všechno, co by snad býval chtěl, stojí víc než deset dolarů, ale dokonce ani nic z věcí do deseti dolarů není vůbec ale ani trochu zajímavý a všechno je to hloupý. Zhnuseně pokračuje sektorem B4 a dopředu hlásí, že nedoufá v úspěch.

Mauglí má totiž s nakupováním problém. Jednou za čas se uvolím, že s ním půjdu vybrat nějakého nového angličáka. Kupujeme je v Targetu, kam je to asi patnáct minut pěšky. Cesta tam patří k těm nejkrásnějším chvílím, kdy mi Mauglí zasvěceně a nadšeně vysvětluje, jaká autíčka by tam mohli mít, jaké existují série, co mu ještě chybí, jak se nesmírně těší – je k nezastavení.

V obchodě autíčka visí vysoko mimo jeho dosah, takže mu musím postupně sundat těch dvacet třicet modelů, které mají, každý z nich je řádně prozkoumán, a po diskusi, která by snad (marné to doufání) mohla být o deset minut kratší, začne vyřazování, až je konečně výběr zúžen na poslední tři modely. Z těch tří kousků je jeden okamžitě vyřazen a následuje výběr mezi dvěma nejlepšími.

Cha, to jste naletěli. Žádný výběr. Obě autíčka jsou totiž označena za úplně hloupá a jsme opět na začátku. Následuje druhé kolo, ve kterém je znovu zdůrazněno, co je na každém angličáku špatně a že tu vůbec není to správné autíčko, které by bylo možné si koupit. Druhé kolo končí vždy stejně. V nějaký okamžik mě opustí chápající otcovství, vrátím do hry ta dvě nejlepší autíčka z prvního kola a zasyčím, že jestli si okamžitě jedno z nich nevybere, tak nedostane žádné.

Vybrané autíčko kupujeme a patnáct minut domů poslouchám srdceryvnou přednášku o tom, že si měl vybrat to druhé a že i žádné autíčko by bylo lepší než to, které drží v ruce. Konec odbočky.

Dášeňka poletuje mezi regály jako motýl a čeká, která hračka ji zaujme. Tancuje u toho, prozpěvuje si a přemýšlí o všem možném, takže si ji nakonec musím odchytit. Mauglí dojíždí sektor B8 a brzy se přesune na C1, tak abychom se odsud taky někdy dostali. Dášeňka potvrzuje, že si ještě nic nevybrala, protože ještě nic zajímavého lalala neviděla. Co tohle? Tohle? Tohle? Ukazuju na náhodné věci kolem sebe a Dášeňka se na chvíli vrací na zem. Ó, to jsou zajímavé věci, jaktože si jich předtím lalala nevšimla?

Pak mi velmi přesně vysvětlí, co by vlastně chtěla: Měla by to být hračka, se kterou se dá opakovaně hrát, a pokud možno by to neměl být model letadýlka. Také ji zaujalo jídlo pro astronauty, ale s tím se nedá hrát opakovaně a asi nebude extra dobré; vracíme se tedy ke hračkám, já rychle ukážu na dvě možnosti, Dášeňce se líbí obě a následuje obvyklá konverzace.

Táto, co si myslíš, že bych si měla vybrat?
Já přece nemůžu vědět, co–
No ale co si myslíš?

Protože myslet si přece něco můžu, i když nevím, ne? Vysvětlím, proč bych vzal jednu hračku a proč druhou, chvilka váhání, poslední kvízová otázka (co by sis vybral, kdybys byl já?) a vítězí jednorožec, kterého vyhodíte do vzduchu, ale on si nenatluče, protože má padák.

To je okamžik, kdy Mauglí načuřeně oznamuje, že prošel celý obchod a že je to přesně tak, jak tvrdil už v sektoru B3, prostě tady nic nemají. Tak ho holt odtáhnu k letadýlkům, kde mu ukážu dva modely, které se mi líbí. Mauglí protočí oči, samozřejmě že zrovna tyhle dva jsou v jeho top tři, ale z toho prostě nic nevyplývá, a navíc jsou strašně hloupý.

Zachrání nás Ďolíček, který nám znovu ukáže letadýlko, který si vybral – vlastně už ani nevím kdy, snad před deseti minutama, ale přijde mi, jako by to bylo už na počátku věků –, a v ten okamžik si Mauglí všimne, že ke každýmu letadlu jsou tam vypsaný všelijaký parametry. A dojde mu, že může mít letadlo, které je buď rychlejší nebo delší nebo jánevímco lepší než to Ďolíčkovo, a prostě si jedno vybere.

Já jsem z toho tak v šoku, že dodneška nevím, jestli si vybral F-18 nebo B-2. Každopádně už má stanovený přesný plán a pořadí, v jakém bude kupovat další letadla, která budou rychlejší nebo delší než to Ďolíčkovo, nebo to aspoň bude dvojplošník, protože číslo čtyři v pořadí je britský S.E. 5.

Já mám radost, že to všechno dobře dopadlo a hlavně že existuje seznam, takže odpadnou vybírací martýria, neboť víme dopředu, co se koupí.

Nebo, řekne najednou Mauglí cestou domů, si příště prostě vyberu z toho, co zrovna v tom obchodu budou mít!

A já jsem v tomhle naprosto nepoučitelný, takže ho v tom ještě podpořím: To je ale výborný nápad!