Kdo to tak pozdě nocí zlou?

Nejdu spát! Ďolíček se vzteká, ne a ne a ne! Beru si ho do náruče; brání se.

Znáš ten příběh, jak tatínek se synáčkem jedou na koni? Ďolíček nepřestává naříkat, ale aspoň zavrtí hlavou — trochu jsem ho zaujal, a tak začnu vyprávět. Jedou a tomu malýmu klukovi se zdá, že vidí duchy. Táto, táto, duchové, volá. Ale táta říká, že je to jenom mlha.

Mein Vater, mein Vater! Král duchů po mě natahuje ruce! Ďolíček se pomalu zklidňuje. Stíny přejíždí po zdi a po jeho obličeji, jak plazivě hýbu prsty před světlem. To nic, synáčku, to jsou jen větve stromů!

A v hlavě mi bouří Schubertův klavír: Tududududu TAM TAM! Du liebes Kind, komm, geh mit mir! Tatínku, tatínku, král duchů se mnou chce tančit!

Měním hlasy, napodobuju vichřici a co umím, odvykládám v němčině. Jetzt! Teď na mě sáhl!

Zmlknu.

Ďolíček už vůbec nepláče, už se vůbec nevzteká. Oči doširoka rozevřené, čeká, co bude dál. A mně dojde, že je čas jít spát a vyprávět těsně před spaním Erlköniga možná nebyl úplně nejlepší nápad.

Naposledy koně bodnul do slabin a z posledních sil dojel domů, povídám. Das Kind war tot takticky zamlčím.

Ďolíček dlouho mlčí a pak polkne.

A táto, zeptá se pak zamyšleně, existuje to jako video? Já bych to asi chtěl vidět.