Nádivka

Základem pořádného Díkůvzdání není krocan, ale nádivka. Krocan se dlouho peče, ale to není nic proti tomu, jak dlouho se jí. Často ještě v červnu objevuju v mrazáku několik balíčků s natrhaným krůtím masem. Zato nádivka, to je zázrak a lahoda, jež na tomto světě nemá dlouhého trvání a často ani vystydnout nestačí.

Jak tedy na nádivku. Večer před Díkůvzdáním koupíte dvě bagety a necháte je v kuchyni, aby přes noc ztvrdly. Druhý den ráno je nakrájíte a zjistíte, že nijak extra neztvrdly, tak je ještě necháte pár hodin jen tak korat, až to nakonec nevydržíte a šoupnete je na plech do vyhřáté trouby.

Na jeden plech se to nevejde a druhý se vám nechce hledat, tak tam prostě nasypete jenom půlku. Po patnácti minutách nasypete druhou půlku; zjistíte, že ta první půlka byla moc malá, takže ta druhá půlka se vám tam nějak nevejde. Holt nakonec tam ještě musíte extra usušit tu třetí půlku.

Mezitím si připravíte vajíčka, mléko, šunku, spařený špenát a takové ty věci. Já ještě na sádle osmahnu houby a řapíkatý celer, no nakonec je toho na dva malé pekáčky. A jak ty dva pekáčky máte, tak šup s nima do trouby – a to je ta chvíle, kdy v troubě najdete tu třetí půlku bagety nakrájené na kostičky.

Plech dáte bokem, protože teď už to tam zamíchat nejde, a přesně tak ho za chvíli objeví děti a zeptají se, jestli můžou ochutnat ty minibagetky. Necháte je každýho schroupat dvě ty na kost ztvrdlý kostičky a vlastně máte radost, protože děti chodí a lichotí vám, že jsou ty bagety ale úplně strašně dobrý a že tohle je to úplně nejlepší Díkůvzdání na světě. Pak se ptají, jestli si můžou vzít ještě, ale vy jste přísní, řeknete, že ne, a dál se věnujete vaření.

No a pak už je všechno dopečeno a je čas na večeři. Děti řeknou, že nic jíst nebudou, protože se najedly těch výborných minibagetek a hlad už nemají. Opravdu, plech je prázdný. Tak si aspoň sami sednete ke stolu a sežerete půlku pekáče nádivky, protože základem pořádného Díkůvzdání není krocan, ale nádivka.

Ale to už jsem říkal.