Nechtěl bys vidět vopravdickou stíhačku?

Do odjezdu lodi zbývá ještě víc než hodina, takže Mauglímu pokládám otázku z titulku – otázku, na kterou v podstatě není možné odpovědět záporně. Deset minut od nás je nějaké letecké muzeum, obrázek na webu napovídá, že jde o hangár, ve kterém je to stíhačka na stíhačce, takže není co řešit.

Než dorazíme k budově muzea, hangárů mineme několik. Muzeum samotné ale vypadá až podezřele malinkatě. Vstoupíme dovnitř, vlevo sedí paní za pultem a měří si nás dva nevěřícným pohledem. „Hledáte něco?“

Někde za námi ale někdo bouchne holí, až Mauglí nadskočí. „Dou do muzea!“ A štrachá si to k nám pán, co pamatuje začátek dvacátého století. „Máte štěstí,“ chrchlá a poklepává holí, „že tu sem! Já vás provedu.“

Nakukuju do muzea a pořád doufám, že aspoň jedna stíhačka by tam být mohla.

„Ale helejte, dete pozdě! My za hodinu zavíráme, totiž. Na takovýhle krásný muzeum musíte mít aspoň dvě hodiny. Tak jak to uděláme, hm?“
„Nám to nevadí,“ kroutím hlavou, „my stejně musíme na loď, máme tak půl hodiny.“

Pán se rozchechtá: „Za půl hodiny neuvidíte nic! Ale já vás provedu!“ A klepne holí do pultu. „Dou do muzea!“ Paní za pultem se začne zmateně rozhlížet až konečně najde kasičku. „Deset dolarů,“ povídá.

„Zadarmo to maj! Já je provedu!“

„Deset.“

„Zadarmo!“

Stojím mezi nima, čekám, kdy to schytám holí, a nenápadně strkám paní desetidolarovou bankovku.

„Já to vidím,“ volá hůl.

„Jenom půl hodiny? Tak aspoň pět,“ špitne paní a vrací mi.

„Tak račte, pustím vám film, to budete koukat,“ otevírá dveře pán. Na první pohled je jasné, že stíhačka nebude, ale už je pozdě couvnout.

V místnosti je spousta modýlků lodí a letadel, na zdi je ta fotka stíhaček v hangáru, co mě sem nalákala. Největší interaktivní atrakcí jsou vymodelované zákopy u zdi pod nápisem První světová, ve kterých poblikává jedno oranžové světýlko.

„To sou jako výbuchy, pěkný, že jo,“ vysvětluje pán, „ale my dem na ten film, tudy.“ A postaví se k velké mapě, na které je jenom voda a trochu země vlevo a vpravo. „Alameda, Kalifornie,“ začne bouchat holí do mapy, „Hongkong! Vodkaď ste vy? San Francisco? Taky hezký město. Tak helejte, normálně to lodí z Alamedy na Havaj trvalo co, no šest dní. Ale tady naše letadlo, pche, to zvládlo co, no za devět hodin. Dneska to uměj eště rychleji, ale tehdy? Cha! Nabralo palivo, hup šup, a skončilo až v tom Hongkongu. A vo tom si právě pustíme ten film, no ne.“

A posadí nás před maličkou televizi s vestavěným DVD přehrávačem. Na obrazovce svítí nápis Title 1, pod obrazovkou je pár tlačítek a jedno z nich je je černou fixou dvakrát zakroužkovaný a vedou k němu šipky s nápisy Tady zmáčknout.

„Jak vono se to jenom,“ podupává hůl. „Tady se totiž musí asi něco zmáčknout.“ A náhodně zmáčkne jedno tlačítko. Nic se nestane.

„Film má jenom deset minut, to jako, že jo, ale nějak nám to to, no, nefunguje.“

Chvíli se bojím, že se nám bude snažit film převyprávět, ale pak odvážně stiskne ještě jedno tlačítko, mechanika se otevře a DVD vyjede ven.

„Už to něco dělá! Už to skoro je!“ vykřikne radostně pán a Mauglí se ke mně schoulí.

„Akorát by tady někde, to, ne, měly být takový, že jo, různý tlačítka,“ dumá pán, protože mu to DVD všechna tlačítka zakrývá. Pak jako by si vzpomněl na zákopy roku 1917, rychle se skrčí a zmáčkne to správné tlačítko.

„Aha!“

Film se rozeběhne, pán zmizí a my sledujeme nesmírně zajímavé vyprávění nějaké sekretářky Pan Am. „Nikdo nevěděl o riskantnosti celého podniku více, než sám generální ředitel Pan Am,“ odříkává monotónní hlas. „Dva členové jeho správní rady rezignovali, než aby spojili své jméno s letadlem, které mělo doletět až do Číny.“

Film pokračuje podobně dramatickým tempem, takže už po čtyřech minutách mi Mauglí šeptá, jestli bychom se jako nemohli vytratit, ale sotva kývnu, už za námi zase klepne hůl. „Teď pozor, jo, příde to nejzajímavější,“ zahuhlá a hlídá, aby nikdo neutekl.

„Táto, pojď už pryč,“ prosí Mauglí. Film běží už dvanáctou minutu a ještě zdaleka nejsme v Číně, ale najednou filmový hlas sesumíruje počet letových hodin a skutečně je konec. Pán nás vede k modelu toho slavného letadla a vykládá něco o tom, že když přimhouříme oči takhle a takhle, ale já koukám na další divotvorný kousek té náramné výstavky, figurínu navlečenou do uniformy Pan Amu, ta atmosféra na mě úplně dýchne, a když se otočím zpátky, tak se pán sklání nad Mauglím a vykládá mu něco o tom, že by někde klidně mohla být svastika, ale není.

Chceme vyjít z místnosti, ale hůl nám zkříží cestu. „Teď je vhodnej čas vodskočit si na záchod, že jo. Protože prohlídka bude ještě dlouhá,“ zlověstně řekne hůl, ale pak se vzpamatuje. „Já vám vlastně dělám jenom zkrácenou verzi, že jo! Sem zapomněl. Tak poďte za mnou!“

Cestou do druhé místnosti míjíme fotku žen v pracovních kombinézách. „Ženy taky chtěj pracovat,“ hrozí po nich holí, „dřív jsme to nevěděli, že jo, ale dneska už to, no, víme.“

„A tady máme naše časopisy. Honem si nějaké vemte, protože,“ a rozkašle se, jak se snaží nepokazit vtip, „honem si je vemte,“ chrchlá a buší holí do země, aby se uklidnil, „vemte si, dokud sou,“ dlouze sípe, „protože už jich máme ve skladu posledních deset tisíc!“

Mauglí zmateně kouká na pána, který se plácá do stehen, jak se mu to povedlo, pak stočí hlavu k časopisům z 80. let a nevzrušeně řekne, že nic nechce.

Tím prohlídka končí – tedy aspoň si to myslíme, jenže ve dveřích ven stojí druhý pán.

„Co vy tady!“ lomozí na nás.

„Dělám jim prohlídku!“

Druhý pán krčí nos, jako by nevěřil. A pak bodne prstem do vzduchu.

„Cha, a kde maj teda časopisy!“

„Nechtěli.“

„Nechtěli, nechtěli,“ vrtí hlavou pán ve dveřích a mrmlá si pro sebe, „kdybych já dělal prohlídku, to by byla jiná.“

Pak se otočí na mě: „Tak aspoň letáky! Tady, tady a tady, cha. Navíc vypadáte, že máte kamarády! Takže letáky i pro kamarády!“ Při pohybu pro letáky to vypadá, že úniková cesta je volná, ale sotva udělám krok, už pán aspoň strčí ruku do futer.

„Nikam!“ A zuřivě se rozhlíží, co by se ještě dalo podniknout. „Koukejte! Máme tady bonboniéru a v ní poslední tři bonbóny.“ Mauglí se bere jeden, já druhý, a zatímco si dva pánové galantně dávají vzájemně přednost, kdo si vezme ten třetí, proklouzneme na svobodu.

„Stíhačka tam nebyla, ale ten bonbón je, táto, dobrej,“ pochvaluje si Mauglí. Stačí mu málo. A za námi se ozve přísný hlas: „A slibte, že přídete eště jednou! Aspoň na dvě hodiny!“