Slepice, vejce a důkaz neexistence boha

Ráno je zima a děti si nevzaly teplé vesty, tak jim aspoň vykládám o požáru Národního divadla. „Mě to vůbec nezahřejvá,“ rozčiluje se Dášeňka. Téma národního obrození obecně zaujalo; u Dobytí severního pólu jsme se trochu zasekli. „Je to teda pravda, že šel nejdřív na sever a potom na jih?“ vyzvídá Dášeňka a když přikyvuju, tak rozhodí rukama: „Tak co je na tom teda vtipnýho, když je to pravda?“

Jindy řešíme cestou do školy tak zásadní věci, jako jestli byla dřív slepice nebo vejce.

Mauglí v tom nevidí problém. „Slepice,“ hlásí.

„No jo, ale ta slepice se musela vyklubat z vajíčka, ne?“

„Máš pravdu,“ pokrčí Mauglí rameny, „takže vajíčko.“

„No ale to vajíčko musela snést slepice, ne?“

„Máš pravdu,“ nenechá se Mauglí rozhodit, „takže slepice.“

„Počkat, počkat,“ vloží se do toho Dášeňka, „to přece musí být jinak.“

A v pěti minutách vysmahne přednášku o evoluci a jak se ta historická slepice vyvíjí během miliónů let do současné slepice a jak je tedy ta otázka takto položená v podstatě nesmyslná — a celé to nonšalantně zakončí: „A jestli to vědci nevědí, tak by jim to měl někdo říct, jak to je!“

Chvíli je ticho. Pak do toho vstoupí Mauglí.

„Na začátku nebylo nic. Jenom bůh. A bůh všechno stvořil, i slepici. Takže slepice byla první.“

Než ale v naší rodině vypukne nesmiřitelná válka darwinismu a kreacionismu (což, přiznejme si, může u pětiletých dětí ještě být docela zábava), udělá Mauglí překvapivý, až cimrmanovský úkrok stranou.

„Jenomže lidi vznikli z opice. Takže bůh nemohl stvořit všechno, takže bůh neexistuje.“

Já už jenom mlčím, ale Mauglí ještě po chvíli zasadí poslední ránu.

„A to by těm vědcům taky měl někdo říct.“