Už když jsem se chystal na semestr výměnného studia na Emory, plánoval jsem se v USA zdržet o trochu déle. Z toho důvodu jsem lovil víza na J-1 Work&Travel, což se nakonec přímo z USA ukázalo být složitější, než když věc člověk řeší přes půlku planety, o tom ale více tady. Důležité je, že jsem se zpátky nakonec dostal a začínám tak svůj další kariérní spin-off, tentokrát jako ochránce životů — Lifeguard.

Den 1. — Zpátky v US (nebo na Ukrajině?)

Z Londýna jsme vyrazili oblečení náležitě místnímu počasí (a váhovým limitům aerolinek) — v dlouhých kalhotách, mikinách a bundách. Vyhrabat se z letiště v DC přes kontroly zabralo odporné 3 hodiny. Že se budu muset po příletu zbavit svršků mi bylo jasné, i tak mě ale popříjezdové vedro a vlhko překvapilo. Při následném hodinovém čekání na odvoz z letiště jsem se tak i v pouhém tričku téměř odpařil. Ale byl jsem zpátky, konečně zase ve Státech, se vstupenkou na další 4 měsíce.

Kluk ze Západu

Na odvozovém místě se mi představili tuzemsky vypadající Dušan, Saša a Saša. Přirozenou reakcí bylo začít na ně mluvit česky, proti čemuž ani nikdo očividně nic nenamítal. Když pak ale dál mezi sebou pokračovali anglicky, něco bylo špatně. Duszan byl totiž ze Srbska a Alexandr (Saša) s Olexandrou (Sašou) z Ukrajiny. Že jsem se cestou na západ dostal kulturně ve skutečnosti na východ mi došlo, když jsem zjistil, že Alexandrů/er v různých variacích onoho jména má dorazit jen ten den ještě dalších deset.

Po chvíli dorazil i poslední člen naší posádky, Jitti z Thajska, který se mi představil jako [:bíeuast]. Whatever, začal jsem mu říkat prostě „Beast“. Nestěžuje si. A já si uvědomuju, že jsem v ten moment minimálně v naší malé skupince člověk z nejzápadnější země. A lepší to nebude…

Obchod s bílým masem

Sotva jsme se vydali směrem ke kancelářím HSP, otočilo se počasí o 180 stupňů. Na přívalový déšť z čistého nebe samozřejmě všichni Američané za volantem reagovali panickou hrůzou, ústící téměř v okamžité zastavení provozu (ne, že bych se touhle dobou už divil). Celá paráda naštěstí trvala jen pár minut. I tak se ale Duszan za volantem počasí divil, dělá tu prý několik let v řadě a prý zná letní DC a okolí jen jako neustálý suchý pařák.

Po hodině cukání v zácpě konečně jsme se konečně dostali do kanceláře, haly s vyskládanými krabicemi místo zdí a celkově prostoru působícího dosti provizorním dojmem. Oficiální kanceláře o blok dál jim prý totiž před týdnem vyhořely a celý daný dům se kvůli tomu bude pravděpodobně strhávat. To jsem se dozvěděl v angličtině, která už mi zněla až nepatřičně mezi všudypřítomnou ruštinou. Tou tu mluví vážně všichni, od účastníků přes koordinátory až po naše nadřízené.

V rychlém sledu jsem podepsal asi 14 různých papírů, které jsem neměl ani čas pořádně číst, jeden z nich obsahujíc i mé budoucí bydlení a hlavně — místo náplně práce. Ovšem jiné, než jaké mám na originálním Job Offeru. Prý proto, že letos tam chtějí jen čističe bazénů, ne plavčíky. Okej, škoda že už jsem se tam tak těšil…

Poté, co svůj „paperwork“ vyřešili všichni přítomní, odvezli nás (shodou okolností bydlíme právě s Beastem) domů. Nutno podotknout, že opět na úplně jiné místo, než jaké jsem měl napsané ve výše zmíněném papíře. Prý proto, že je to odtud blíž na trénink plac, a že prý mě po ukončení kurzu přesunou tam, kde mám bydlet oficiálně. Okej, začíná v tom být trochu hokej… A já si připadám jak oběť obchodu s bílým masem :D

Sibiřská IKEA

Při tahání kufrů do třetího patra a jejich následnému průtahu úzkou uličkou do našeho apartmánu jsem zavadil o obří PETky, vyrovnané před sousedním bytem. Nepovažoval jsem to za velký problém, ale než jsem se stihl otočit zpátky, už ve dveřích stála černá sousedka a prudkým tónem vyštěkla „vrátil byste mi laskavě tu lahev?!“ přičemž ukazovala na jednu PETku, kterou se mi podařilo kopnout do našeho bytu. V téhle části města asi hodnotný artikl. A příjemní sousedé.

Samotné bydlení je prostorné, samozřejmě poctivě vymražené klimatizací na teplotu sibiřských plání v dubnu. U vchodu čeká krabice, která, násobená počtem apartmánů nutných pro ubytování všech plavčíků, svým obsahem nepochybně zaručuje nakupujícím doživotní platinové členství v IKEA Family. Co do samotného vybavení bytu nám chybí snad jen pračka. To mě ale netrápilo, v téhle chvíli jsem potřeboval hlavně „vyprat“ sám sebe ve sprše a odpadnout. Sotva jsem se totiž vyléčil z jet-lagu po přeletu Atlanta-Londýn (a ten byl zlý), byl tu obratem další. A tak jdu v deset spát.

Den 2. — Počátek výcviku

Druhý den ve Washingtonu je prvním dnem výcviku a přípravy na certifikaci plavčíka od amerického Červeného Kříže. Cedulka na deskách s dokumenty ze včera říká “začátek v 8 ráno, v 7:30 buďte před domem k vyzvednutí”. Prvně jsem se díky změně času probral už v pět, ale z postele jsem se vypotácel nakonec až v sedm. Včera jsme ani nezvládli nakoupit, takže snídaně se nekoná a já mám spoustu času na zbytek ranní rutiny. Tedy to jsem si aspoň myslel.

Z omylu mě vyvedl Costa, řidič od HSP, který freneticky buší na dveře už v 7:10. Na mou námitku, že jsme ho podle instrukcí čekali až za 20 minut, oponoval, že tak bychom to prý nemohli stihnout. Rychle tedy bereme plavky, ručník a vyrážíme. Na ďábelskou cestu — Costa jede celou dobu jako dobytek a já jen čekám na první karambol. Na tenhle evropský styl řízení už jsem si odvykl. Nakonec ale dorazíme do cíle — Židovského komunitního centra Severní Virginie — bez úhony, deset minut před osmou.

Whistle, whistle, whistle…

Teoretická část kurzu se odehrává v pravděpodobně nejvychlazenější místnosti v celé budově. Pamatujete, jak jsem psal o Sibiři v dubnu? Tady to je leden! V kombinaci s kručícím žaludkem ne právě příjemný start dne.

Za chvíli přišli tři instruktoři, mezi nimi i náš řidič Costa, a rozdali nám studijní materiály k certifikaci. Bichli objemnější než vše, co jsem doposud přečetl v rámci svého vysokoškolského studia, dohromady. Říkal jsem si, že přes 200 stránek nastudovat za dva dny je docela mazec, ale nakonec to nebylo až tak horké. “Takže tady tu větu si podtrhněte, pak na další stránce nahoře první odstavec, pak dole ten seznam…” byly nám postupně předčítány sekce, které nejspíš budou v testech. Tím se rozsah významně zkrouhnul, i tak toho ale bylo dost.

Co se ale zdálo být nejdůležitější (a co jsme slyšeli nejčastěji), byla sekvence “whistle, whistle, whistle; size-up the scene; put your gloves on” — první tři kroky při naprosto jakémkoliv průšvihu. A museli jsme to říct vždycky. Úplně pokaždé. Stále dokola. A že těch možných průšvihů bylo…Po čtyřhodinovém brainwashingu se mi těch pár slov v hlavě přehrávalo až do večera. Snad i v noci. A “Whistle” od Flo Rida už pro mě nikdy nebude letním hitem, ale symbolem zla.

V poledne jsme dostali pauzu na oběd, který jsme absolvovali v nedaleké sámošce 7Eleven. A protože jsme následně měli jít rovnou do bazénu na test fyzičky, nikdo se nechtěl moc naprat. No já si dopřál vrchovatě, pěkně pár smažených rolek a poctivý hotdog, to půldenní hladovění už muselo skončit.

Test fyzičky a lov zlomených páteří

V bazénu to překvapivě šlo ráz na ráz. Žádná rozcvička, zahřívačka, nic, prostě nás rovnou poslali do vody na 12 délek. Během pobytu na Emory jsme trénovali 15, takže zatím dobré. Ani jedno beztak není nějaká extra štreka, přesto si řada lidí tam (převážně Američané) tiše stěžovala, že ještě před pár lety stačily délky čtyři. [Že Američané mají zásadní problém s plaváním všeho druhu jsem zjistil až později.]

Nejsmutnější byl pohled na černou dvojici v rámci skupiny — ti se už po dvou délkách začali topit sami, natož aby někoho zachraňovali. A to byl jeden z nich vyrýsovaný atlet, kterého jsem tipoval na jasnou hvězdu. V reálu ale neudělal víc jak tři “tempa”, aniž by se musel odrazit ode dna nebo pověsit na lajnu. Takže až někdy uvidíte na postu plavčíka namakaného černocha, určitá úroveň nejistoty je na místě. I když nutno říct, že po odsledování 30 řad Survivoru mě to nijak nepřekvapilo.

Další na řadě byla záchrana potopené kostky na druhé straně bazénu a její dovlečení pouze s použitím nohou zpět (a neutopení se při tom). To vše v rámci 100 vteřin. Musím říct, že kostka mě svou odhodlaností zůstat na dně trochu překvapila :D Trochu jsem tedy bojoval, abych cestou zpátky udržel hlavu nad vodou, ale povedlo se, nakonec i s rezervou. Poslední 2 minuty šlapání vody už byly legrace. Testem jsme prošli nakonec asi všichni, krom výše zmíněné topící se dvojice.

Po testu jsme všichni naskákali do vody a začali v praxi cvičit to, o čem jsme dopoledne poslouchali. Různé úchopy lidí s podezřením na poranění páteře, jejich bezpečné otáčení do stabilizované polohy a nakonec i vytahování z vody v roli plavčíka, oběti i k pomoci přizvaného civilisty — vše v mělké i hluboké vodě. Byla sranda. Až na to, že mě můj přiřazený thajský parťák čtyřikrát málem utopil a všem po pěti hodinách v bazénu byla pořádná zima. Příjemnou tečkou pak bylo, když si mě Costa odchytil a pochválil mě za pozornost při teorii i skvělé výsledky v bazénu :)

Nehoda a vetřelci

Asi mi za odměnu chtěl dopřát i nějaké vzrůšo, protože ráno obáváné autonehody jsem se na cestě zpátky dočkal. Byl to sice jen ťukanec z nedobrždění v zácpě, při kterém si dva nárazníky vtiskly lehký polibek, ale stejně nehoda. Policie se ale nekonala, oba řidiči se mezi sebou nějak dohodli a pokračovalo se domů.

Tam jsme se hned po příjezdu vydali do nedalekého Global Foods, což jak jsem později zjistil je jakýsi vietnamský supermarket. Obří večerka. Polovinu místních artiklů, především v sekci ovoce a zeleniny, jsem nikdy neviděl. Nakupování jsem tak doprovázel neustálými citoslovci úžasu, překvapení a zaujetí. Drobný nákup nakonec zabral téměř dvě hodiny. Při návratu nás kupodivu doma nečekal jen Beast, ale i Catalina s Julií, dvě sympaťačky z Moldávie a očividně naše nové spolubydlící. Přivítali jsme je, ukázali jim co kde a jak na bytě a já vyčerpaný, stále v jet-lagu, odpadl ještě o dvě hodiny dříve, než včera.

Den 3. — Trénink pokračuje

I další den se probouzím, asi i díky skutečně brzkému včerejšímu odpadnutí, opět v pět. Tentokrát ale už očekávám dřívější odvoz, takže vstávám už v šest a dopřávám si díky včerejšímu nákupu konečně i snídani a čaj při ranním rozbřesku. Odvoz přijíždí ve smluveném čase a my se, tentokrát bez plavek, vydáváme opět na trénink.

Ulov svého plavčíka

Tentokrát po cestě nabíráme ještě další plavčíky, ubytované na jiné adrese, což se ukázalo být významným problémem. Američané totiž znají jen dva systémy ulic —buď číselně a abecedně seřazené rovné ulice v mříži, ve kterých se bez mapy může orientovat i pětileté děcko (např. NYC či Washington)… a nebo chaotické peklo, kdy se snad celá čtvrť označí jedním názvem ulice a najít tam správné číslo domu je za trest. Druhý způsob vedla např. Atlanta a její okolí a bohužel i Alexandrie, ve které jsme plavčíky hledali. Na druhý systém je bohužel i GPS krátká. Najít správný dům si vyžádalo 15 minut zoufalého kroužení a lovu čísel. Ale povedlo se.

Jak restartovat člověka a nezavirovat se

Druhý den tréninku byl věnovaný resuscitaci a tzv. “krví přenositelným patogenům”. První polovina, opět ve vymražené místnosti, byla věnovaná tréninkovým videím a předčítání úseků z naší vševědoucí knihy. Během svačinové pauzy jsem se snažil lektorům vysvětlit, že nám je fakt zima a jestli by s tím chlazením nešlo něco dělat. Odpovědí mi bylo suché “nešlo, protože aspoň nějak nás musí držet vzhůru”.

Po zdlábnutí obědové pizzy ze 7Eleven jsme se pustili do mnohem zábavnější druhé části, ve které jsme tzv. CPR trénovali na figurínách batolat, dětí i dospěláků v praxi podle průběžně zadávaných scénářů a mezitím odpovídali na kontrolní otázky z teorie. Taky docela legrace, ale ne taková, jako včerejší cachtání se ve vodě.

Po návratu zpátky už byly Catalina s Julií pryč a my už bydleli zas jen ve třech. Moc se tady tedy neohřály. Původně jsem si předsevzal, že večer ještě budu studovat teorii na zítřejší test, ale po večeři už mi na to nějak nezbyly síly. Chvíli jsem tedy ještě něco kreslil a pak šel spát. Ovšem ne na dlouho. O půl jedné ráno se nám někdo zuřivě začal dobývat do bytu. Jelikož jsem byl očividně z nás tří jediný, koho to probudilo a zajímalo, vydal jsem se ke dveřím. Za nimi čekalo mimo nějakého dalšího řidiče pět Srbů — našich dalších nových spolubydlících.

Den 4. — Velký test

Jak polevovala síla jet-lagu, začaly se vracet mé standardní spací návyky. Probral jsem se až v šest, dopřál si vydatnou snídani a hlavně se konečně adekvátně navlékl do vymražené tréninkové místnosti, protože už mi bylo jasné, že lépe tam nebude. Nebylo.

Díky tomu, že se pro velký nápor plavčíků kurz odehrával průběžně, brali jsme my v poslední den to, co se standardně řeší jako úplně první — základní dovednosti plavčíka, skenování bazénu a okolí a mazání se opalovákem. A ne, fakt s tím posledním nekecám, byla to holt dřina.

Po obědě jsme se přesunuli opět k bazénu, kde jsme trénovali různé varianty vstupu do vody a záchrany utopenců, což byla asi nejzábavnější část celého výcviku, zkrátka takové blbnutí. Po něm ale přišla část nejvážnější — dlouho očekávaná praktická zkouška a teoretický test.

Na praktické jsme byli náhodně rozřazovaní mezi instruktory podle toho, jak odbavovali jednotlivé kandidáty. Samozřejmě nikdo nechtěl k tomu zlému, takže jsme se rozhodli s posledními dvěma kluky, že si o něj jednoduše střihneme. Prohrál jsem, a tak jsem za pět minut šel na popravu. Zkouška CPR probíhala stejně jako včerejší trénink — byl mi sdělen úvodní scénář a jak jsem pak postupoval dál, tak mi instruktor říkal, jaké jsou reakce oběti. Zachránil jsem dítě i batole, odpověděl na pár otázek a za komentáře “Perfect answers, very good job” v nefalšovaném ruském přízvuku mohl spokojeně odejít. Teoretický test byl pak už jen sranda, na jejímž konci jsem dostal toliko očekávanou certifikaci. Jsem plavčík.

Beast tolik štěstí ovšem neměl, čekali jsme na něj hodinu po tom, co už byli všichni hotoví, aby dopsal test i on. Nakonec stejně neúspěšně. Bude si ho tedy muset zopakovat zítra ráno.

Po návratu domů už byli tajemní kuchyňští spáči pryč a místo nich v jídelně nervózně posedávali další tři noví Srbové, kterým podle jejich slov nebylo příjemné, že se nám “vloupali do bytu”. Vysvětlil jsem jim, že nejsou ani první, ani poslední a ukázal kde můžou přespat. Beast si téměř okamžitě zalezl na pokoj s bichlí teorie a ten den už jsem ho neviděl.

Den 5. — Přesun do vlastního

Dnes jsme se poprvé probudili bez nějakého ranního akčního plánu. Jediný Beast musel ráno odjet na druhý pokus o absolvování testu. Zítra jsme měli nastoupit do práce a stále jsme nevěděli, jaké jsou naše směny, kdo je náš šéf a dokonce jsme stále byli na provizorním apartmá. Pobalili jsme tedy svoje věci a zavolal jsem na HR ohledně naší situace. Okamžitě pro nás poslali odvoz, opět Duszana, který bydlí ve stejné budově jako budeme my.

Z Alexandrie přejíždíme po krásném ozdobném mostě, jak vystřiženém z nějakého fantasy filmu, přes řeku Potomac konečně do Washingtonu. A ten je krásný. Zatím jednoznačně nejhezčí město, jaké jsem v US viděl (i když přiznávám, že v tomto směru mám ještě co dohánět). Skvěle se tu doplňuje americká architektura s významným evropským, hlavně francouzským vlivem. A je tu tolik zeleně, že v určitých částech naší cesty nebylo po městě ani památky, i když bylo všude kolem nás. Je dobré tu být.

Přijíždíme k Woodneru, 12-patrové masivní budově, asi největší široko daleko. Tam někde uvnitř se skrývá naše útočiště na zbytek pobytu. I když bydlíme v 5. patře, ve skutečnosti je to jen o patro výše nad hlavním vchodem. Cesta k bytu vede uličkami nasáklými zatuchlým cigaretovým kouřem.

Konečně otevírám dveře a zjišťuji, že nám nakonec připadla samostatná garsonka pro dva, ve které už je pro každého připravené i nablýskané kolo na cestu do práce. A další krabice z IKEA. Rozbalíme pevnou linku, kdyby se nám chtěl někdo dovolat a následně všechno vybavení a zase naše nafukovací postele.

Protože ale zatím nikdo nevolá, vyrážíme na obhlídku okolí najít nějaké obchody. Ty najdeme u nedaleké zastávky metra Columbia Heights, mimo spousty drobných obchůdků a restaurací tu je i velké trojkombo Target, BestBuy a Giant — ti dohromady snad musí mít vše, co bychom kdy mohli potřebovat. Ještě před nákupy ale potřebujeme zahnat šílený hlad, k čemuž jsme po omrknutí všech restaurací v okolí zvolili Cava Mezze Grill. Nejlepší rozhodnutí za dlouhou dobu. Už v Atlantě se chodilo do vyhlášeného Chipotle, momentálně asi nejvíc “cool” fast-foodu v US, tohle je ale Chipotle 2.0. Dokonalá harmonie všemožných náhodných chutí a poctivá porce zaručuje, že tady se ještě (mnohokrát) ukážu.

I s nákupy ale nakonec plánovaná krátká vycházka zabrala přes pět hodin. Po návratu odpoledne tedy volám na HR, že pořád ještě nevím, kde, kdy a pod kým mám zítra pracovat. Přesměrovávají mě na manažera divize Pavola ze Slovenska, ten se nám prý snažil celé odpoledne dovolat, sám mě přesměrovává na mého přímého nadřízeného Georgiho. I ten se snažil telefonicky dobouchat, ale prý jento v pohodě a dojede pro mě.

Vyzvedává mě za 20 minut a jako první mi do ruky dává vytištěné Google Maps s cyklistickou cestou k bazénu. Opět naprosto jinému, než jaký mi napsali do smlouvy před třemi dny. Georgi prý neví o rozřazování nic a takhle to prostě dostal. O.K. Je to ale super týpek, téměř okamžitě jsme si padli do noty, cestou je prča, takže ani nevím, jak dlouho to vlastně trvalo.

Luxusní komplex, ve kterém mám pracovat, se nachází v místě, kde ještě před 4 roky bylo jen parkoviště a čtvrť, které by se slušný člověk vyhnul širokým obloukem. DC se až v posledních letech snaží restrukturalizovat a “špatné živly” odsunout za město. Bazén má v nejhlubším místě 4 stopy, tedy asi metr dvacet. Společně s expresní ukázkou měření chemikálií a administrativy vše nasvědčuje tomu, že praxe se od naučené striktní teorie bude opět diametrálně lišit. Večer se ještě snažím najít rozumného poskytovatele internetu, protože už vím, že Comcast/Xfinity nikdy, pokud je alternativa. Nacházím a objednávám jakési RCN, které má navíc zrovna v DC akci na instalaci a první měsíc zdarma (úspora téměř $100).

Den 6. — První šichta

Jak se mi srovnává denní rytmus, je čím dál obtížnější poslouchat budík v šest ráno. V noci je navíc stále dost zima, přestože se dnes slavnostně otevírá léto. Po snídani si ještě kontroluji, že mám zabalenou komplet uniformu, zapnu GoPro a vyrážím podle vytištěné mapy do práce. Je to vůbec první den, kdy jsou v US otevřené venkovní bazény, takže to asi bude křest ohněm, až se všichni po zimě natěšení vyhrnou ven.

Protože jsem v DC nebydlel ani 24h a jen matně jsem tušil, kde se bazén nachází, vyrazil jsem s půlhodinovou rezervou. Což se vyplatilo, protože v půli cesty mi upadla levá šlapka. O minutu později jsem se navíc docela zamotal, ale nakonec cestu našel a díky rezervě stále dorazil s předstihem. Jenže na recepci byla slečna, pro kterou byl dnešek také prvním dnem v nové práci, takže z předání klíčů k bazénu se stalo jejich hledání. To zabralo celkem půl hodiny. Rychle jsem zaběhl pro pool book, vyčetl z něj kód bazénu a přihlásil se přes telefonní “štípačku” do služby. Prošel jsem celou úvodní rutinu — uklízení bazénu a okolí, srovnání lehátek, roztažení slunečníků, změření chemikálií — a… čekal téměř tři hodiny na prvního návštěvníka.

Přestože jsem otevřel bazén oficiálně už v deset, první člověk dorazil až v jednu odpoledne. “Chci být tuhle sezónu první v bazénu,” prohlásil, skočil do ledové vody, obratem vylezl a spokojeně odešel. Na další skupinu jsem čekal hodinu. Přišli hlavně grilovat, takže zatímco já držel nedobrovolný půst (neb jsem si zapomněl přinést jídlo), oni mi voněli pod nos hotdogy a hamburgery. Abych jim ale nekřivdil, i mně pak nabídli. Jenže já nevěděl, jestli je něco takového z mojí strany v rámci práce akceptovatelné, takže jsem slušně odmítl. Třikrát, zatímco jsem v duchu nad tou představou slintal. Do vody se z těch osmi lidí odhodlala vlézt jen jediná slečna.

Stejně rychle, jako se objevili, pak v pět zase zmizeli a já zůstal opět osamocený. Krom celodenního souboje s úrovní chemikálií v bazénu jsem stihl vyplnit všechny zbývající papíry kolem zaměstnání a přihlášku k Social Security a přečíst si Lifeguard Handbook i turistického průvodce DC. Co budu dělat zítra, netuším.

V osm dorazila povečeřet další skupinka, právě když jsem se pustil do večerního uklízení. I oni mi nabídli, jestli si nechci dát s nimi. A já už to po celodenním hladovění nevydržel a s díky souhlasil. Beztak už byl večer, tak mě nikdo kontrolovat nebude. A tak zatímco jsem se krmil jejich pizzou, colou a chipsy s guacamole, dozvěděl jsem se, o jak mezinárodní bandu jde — Maria byla z Austrálie, Portugalka Christina vyrůstala v Německu a Mohammed s Torim přiletěli z Albánie. Panovala pohodová atmosféra, pokecali jsme o všem možném, řeč přišla dokonce až na nuda pláže a prý existující nuda bary v Berlíně. Tori prý doporučuje. Celkově to byla fajn hodinka a skvělé zakončení prvního dne v práci.

Zapakoval jsem se a vyrazil zpátky domů. Pak mi došlo, že jsem si ještě něco zapomněl, zamkl jsem tedy na ulici kolo a doběhl zpátky. Vrátil jsem se ani ne za půl minuty a mému kolu už chybělo přední světlo. To byla rychlost. Bez něj a levé šlapky tedy přijíždím domů o půl jedenácté. Tam mě navíc s kolem nechtějí pustit hlavním vchodem, takže musím přes garáž, od které nemám čipovou kartu. Když se konečně dočkám příchodu nějakého člověka, který jí disponuje, čeká mě už doma studená večeře. Hodil jsem ji do sebe a po rychlé sprše padl do postele a instantně umřel.