Na skok v Sydney
Z Melbourne do Sydney je to skoro jako vlakem z Brna do Prahy, proto jsme si říkali, že by byla škoda se tam někdy nepodívat. Let trvá pouhou hodinu a půl a zpáteční letenky se pohybují kolem 300 AUD. Dobrá příležitost se naskytla, když jsme se dozvěděli, že v naší Sydney kanceláři bude vánoční párty a rovnou poprosili Wayna, našeho APAC šéfa, aby nam zarezervoval zpáteční let až o dva dny později.
Zrychlenou prohlídku Sydney jsme si užili hned pár hodin po příletu, kdy nám Wayne jako teambulding nachystal Amazing race, závod, během kterého běháte po známých místech po centru a plníte úkoly. Náš tým, který tvořil jeden rodilý obyvatel Sydney, jeden přistěhovalý a tři knedle z Melbourne (ještě s kolegou Stuartem), tak měl značný handicap. A nakonec jsme o pár bodů prohráli.
Protože už nejsme nijak zdatní alkoholici, ráno po párty se nekonala žádná kocovina a tak jsme po snídani vběhli rovnou do Botanické zahrady. Botanická zahrada v Melbourne je spíš takový pěknější park, v Sydney mají všechny rostliny pěkně označené, případně i s cedulemi ohledně historie a zajímavostí. A v edukačním centru byla zrovna i výstava masožravek.
Botanická zahrada je kousek od Sydney Opera House, kam vede celkem příjemná procházka kolem moře. Píšu celkem — protože jde o ikonu Sydney, byly tam davy turistů. Z téhle strany to ani není žádná kráska a ze všeho nejvíc mi připomíná Kongresové centrum v Praze. Ačkoliv dojem určitě udělalo i to, že byla zrovna zatažená obloha.
Povrch Opery zblízka tvoří vyskládané kachličky.
Krásné fotky Opery, které visí všude na Instagramu a na Google Images, jsou focené z druhé strany od moře. Nejblíže jim je asi tahle fotka, kterou jsem udělala z trajektu, chvilku před západem.
Odpoledne jsme ještě stihli zajet na slavnou Bondi beach, ráj sufařů. Na jejím okraji je podle mě jeden z nejhezčích rock poolů v Sydney, bazénů vytvořených útesu, plněných přepadem vody z moře. Sydney má mnohem hezčí moře a pláže, než Melbourne, které leží v zálivu. My ale rozhodně neohrnujeme nos.
Druhý den jsme chtěli využít poměrně brzkou ranní dobu a spíš chladnějšího počasí a zajeli si autobusem do zoo. Taronga Zoo leží na jednom z výběžků do moře a je pěkně kompaktní, každý kousek místa využitý. Nechyběli tam samozřejmě klokani a koaly.
Po zoo jsme si skočili ještě na pláž do Manly, která je prý ještě hezčí, než v Bondi, ale mě moc nenadchla. Prostě pláž ve městě, kolem hluk z barů a obchodů, hodně lidí, smrděla tam tráva…
Ježdění autobusem nás celkem rychle otrávilo a znechutilo, proto jsme se rozhodli vrátit se do centra trajektem. Nečekali jsme žádné líné houpání na vlnách směrem k cíli, ale rychlost plavby nás překvapila — sotva to kapitán vycouval z přístavu, sešlápl pedál (či nějakou jeho alternativu) až k zemi a celá loď téměř vyskočila dopředu. Rychlá změna pohybu si vyžádala od moře patřičnou odezvu a celou zadní palubu spláchla obrovská vlna. No, kde myslíte, že jsem chtěla pro nejlepší výhled sedět… Zuby nehty jsme se s vítrem ve vlasech a slanou vodou v očích drželi sebe a všeho kolem, protože plavba rychlostí připomínala něco mezi motorovým člunem a vodním skútrem. U Opery trajekt zpomalil, což přimělo asijské a jiné turisty vyklepat vodu z telefonů a udělat pár dalších fotek.
V neděli před odletem jsme už byli docela unavení, a tak jsme se rozhodli načerpat vnitřní klid v Art Gallery New South Wales. Galerie a její sbírky byly celkem pěkné, ale klidu se nám díky hlučným Asiatům moc nedostalo. Skočili jsme si tedy do nejbližšího foodcourtu na oběd a nejbližším vlakem na letiště, kde jsme trpělivě čekali u Netflixu na odlet.
Sydney mě nijak zvlášť neohromilo. Naopak, těšili jsme se domů do Melbourne a gratulovali si, že jsme se nerozhodli výlet původně prodloužit třeba na týden. Pravda, strávili jsme hodně času v CBD a přilehlých oblastech, které jsou v létě (a navíc teď na Vánoce) prostě plné turistů. Ale turisté jsou i v Melbourne a nemám pocit, že by tu byli tak hluční a neurvalí. V Sydney se ve větší koncentraci lidí probíjíte lokty a rozhodně zapomeňte na zdvořilosti z Evropy, jakože první se ze dveří vychází, potom vchází, muž dá ženě přednost — no, tady ne, prostě jdete, nebo nejdete. Do toho špína na zemi, v každém rohu v závětří bezdomovec. Já nemám nijak ráda děti a vyspělé země vyznávají hodně benevolentní výchovu, takže je běžné, že děcka nonstop řvou, křičí po sobě, házejí jídlo. Extra kapitola jsou asijští turisté, kterých jsou v Sydney mraky a kteří mají hranice slušnosti, hluku a veškerých tělesných zvuků hodně nízko. Ale abych neprskala jenom na centrum, nenadchlo mne nijak ani předměstí. Když se chcete někam dostat a nemáte auto, je to trochu bolestné a musíte vzít zavděk autobusem, trajektem nebo vlakem, který ovšem jezdí celkem omezeně. Autobus nikoho nespasí, ne všude jsou autobusové pruhy a když už, tak je nikdo neuznává, takže všechni stojí v zácpách. Sydney přitom mělo tramvajovou síť, ale v šedesátých letech se ji kvůli autobusům a autům rozhodlo zrušit. Po pár desítkách let zjistili, že to nebylo dobré rozhodnutí a v příštím roce by ji chtěli znovu zprovoznit.
Jsem ráda, že bydlíme v Melbourne, protože Sydney by mi dost pokřivilo pohled na život v Austrálii. Melbourne je chill, umění, pořádek, zeleň. Sydney pro mě na nějakou dobu zůstane spíš jako hluk a špína.
