Po měsíci v Melbourne
S najetím do pracovního procesu utekl čas jako voda a najednou jsem v Melbourne už měsíc. Na oslavu jsem sepsala pár věcí, co se mi v Melbourne a Austrálii líbí, co mne překvapilo a co máme u nás v Česku lepší (překvapivě dost věcí, i když si na ně pořád stěžujeme).
Takže zaprvé, a začneme pěkně zostra — MHD. Jako sorry, ale až budete přístě nadávat, že nejezdí na čas, smrdí a je špinavá, zajeďte si na dovolenou do Melbourne a kupte si lístek na šalinu. Ach, pardon, ten si vlastně nekoupíte, můžete si pořídit jen pípací kartičku Myki a dobíjet ji, abyste na ni mohli jezdit. Ježiš, sorry, Majkynu nedobijete bez australské platební karty… A hodinový lístek za 27 korun? Jedna cesta tam a zpátky do CBD (centra Melbourne), kam někteří jezdí každý den za prací a my několikrát týdně na schůzky a workshopy, stojí 9 AUD. Že má MHD v Česku občas pár minut zpoždění? V Melbourne je běžné, že spoj zruší a vy se to dozvíte jen z mobilní appky. Nebo vám appka hlásí, že je tu tramvaj za 3 minuty, a vy čekáte dalších 30. Ceny Uberu v okolí pak rapidně rostou.
Za to tu ovšem krásně řídí a při vstupu na přechod vám nejde o život. Všechny přechody jsou řízené semafory a zelená vám naskočí i do několika sekund. Jen to ježdění vlevo, to mi ještě dělá trochu problém pochopit.
Austrálie nemá žádnou lokální kuchyni a co najdete na menu v restauracích je jen výsledek imigrace. Dobrou pizzu tu nenajdete (se slzou v oku vzpomínám na brněnskou La Stradu a Caruso), seženete ovšem výborné fish and chips a celkově všechno mořské. Zklamaná jsem spíš z vegetariánských možností, bohatě mi to ale vynahrazuje supermarket. Australané evidentně milují zdravé věci a proto tu koupíte husté poctivé jogurty, výborné sýry z Nového Zélandu, krutě celozrnné chleby, džusy s dužninou, chia pudinky, vajíčka jen z volného chovu… a obecně nenacházím věci něčím ošizené, jak si to rádi děláme v Česku tlakem na cenu. Jídlo je dražší, ale stojí za to.
No, je čas zmínit počasí. Poměrně jednoduše a přesně to vystihuje tahle fotka:
Pokud se chystáte na několikahodinový výlet, je třeba myslet na všechny možné varianty — na sebe dlouhé kalhoty, do batohu kraťasy, svetr, větrovku, pláštěnku a rozhodně se natřít opalovacím krémem. I když je jen 18 stupňů a pod mrakem, australské sluníčko je neúprosné a každý nechráněný kousek kůže potrestá spálením.
Co se mi strašně líbí je, že tu všichni sportují a podle toho taky vypadají. Ráno všichni vyrážejí běhat, nebo jen chodí rychlochůzí po stezce kolem pláže. Dnes na workout hřišti cvičila mamina a vedle sebe měla zaparkovaný kočár, za chvilku přišla druhá, která cvičila jógu s batoletem. Po pláži běhává bosky bělovlasý pán nahoře bez (a je to celkem dobrý pohled), někdy minulý týden mě předběhla zhruba sedmdesátiletá paní. Holt jsem běžela moc pomalu.
V předchozím článku jsem zmiňovala, že v Elwoodu jsou u domů zahrady plné keřů a růží. Nedbale elegantní jsou tu ale celé ulice — sem tam houšť muškátů, sukulentová zahrádka, obrovské monstery rostoucí nadivoko. Zrovna sukulenty se dají krásně množit, takže Petrovi lezu občas na nervy, když se na procházce zastavuju a pořád něco někde škubu, abych to doma dala nakořenit.
Česi se považují za národ pejskařů, Australané nám jsou ale hrdě v patách. Nejčastější rasu, kterou potkáte, jsme pracovně pojmenovali Australský pudl — představte si něco kudrnatého a barevného, v jakékoliv velikosti. Jinak tu mají krásné hubené labradory, sem tam nějakou borderku. Povinná výbava je házeč na tenisáky a všude po ulicích a stezkách kolem moře jsou misky s vodou nebo pítka pro psy. Svého psa si ovšem nevezmete třeba do tramvaje…
Vždycky jsem si myslela, že když je v Austrálii tak drahý alkohol, alespoň ho tolik nepijí. No, omyl, hospody a bary jsou plné od otevíračky do zavíračky, přičemž za cider dáte klidně 8 AUD, za lepší pivko 17, koktejl 20. Nevím, jestli existuje nějaký anglický ekvivalent k “propil výplatu”, v Austrálii by to mohlo označovat něco hodně rychlého.
Ačkoliv jsme už na přelomu jara a léta, teploty přes den klidně klesnou k desítce a v noci ještě níž. V Česku mi hodně vadí, jak všude cpeme ošklivá plastová okna, tady na ně ovšem s láskou vzpomínám, protože je dost těžké k bytě udržet nějakou komfortní teplotu, když dovnitř táhne dveřmi, mizerně těsnícími okny a průduchy ve zdi. Ano, absolutně nechápu pointu, ale každý dům má minimálně jeden větrací průduch ve zdi, který nejde ničím zavřít. A topení? Většina domů má klimatizaci, asi aby se neupekli ve čtyřicítkách, které tu jsou celé dva měsíce kolem Vánoc, topení nebo přímotop je výjimka.
A co na závěr? Melbourne je super, ale poprvé jsem si uvědomila, jak obrovský rozdíl je nějakou zemi navštívit jako turista, a jet zkusit někam žít. Nehledáte na Googlu “10 věcí, které musíte vidět v Melbourne, než umřete”, nebo do které fancy kavárny půjdete na flat white a pro fotku na Instagram. Chcete mít plnou ledničku, abyste mohli v klidu pracovat, stabilní připojení a pohodlnou dopravu, protože každou prodlevou se vám zkrátí část volna. Na nějaké extra výlety zatím nebyl čas, přes pracovní týden stíháme maximálně procházku nebo jít cvičit a hlídat čas, abychom byli doma včas na večerní pracovní hovory nebo workshopy. Počasí nedovoluje nic plánovat — pokud si chcete jít zaběhat, musíte jít hned a ne až vyřídíte všechny emaily a doděláte tamtu analýzu, protože s velkou pravděpodobností začne pršet. Když se musíte starat o nějakou tu obživu a ne jen peníze utrácet, nakonec je trochu jedno, jestli sedíte v Brně nebo v Elwoodu. Minimálně si ovšem rozšíříte obzory a zjistíte, že spousta věcí u nás je fajn — jen na to zapomínáme.
