Jsem tvůj táta!

Uplynuly tři dny, kdy jsem sem pospíchal s Terezkou. Stál jsem před vchodem do nemocnice a váhal, jestli jít dovnitř. Tři dny. Tři dny, během kterých jsem jsem zažil tu největší bolest mého života. V mém sdrci jsou nezacelitelné rány. Rány, které nikdo nikdy nevyléčí. Z hluboka jsem se nadechl a vkročil do nemocnice.

Předemnou byla recepce, kde nikdo nikdy neseděl. Vpravo bylo několik kolečkových křesel, které jsem nabízel Terezce, ale ona ho odmítla a statečně, přes kontrakce, vykročila vpřed. Vlevo byla lékárna, krámek s občerstvením. Byla sobota ráno a nemocnice byla poloprázdná. Cítil jsem, jak mi po tváři stéká slza, utřel jsem ji hřbetem dlaně a rázně vykročil vpřed napříč vstupní halou.

Prošel jsem vstupní halou, přes nádvoří a vyjel výtahem do pátého patra. Když jsem vyšel z výtahu, ocitl jsem se na chodbě. Vlevo byla porodnice. Vedle prosklených dveří byl zvonek a u něj obrovská cedule Nezvonit!!!. Taková blbost, pomyslel jsem si. Když jsme sem před pár dny šli, ani jsem si ji nevšiml a určitě jsem zazvonil. A zazvonil jsem i teď.

Přišla mi otevřít mladá sestřička, v modré, dobře padnoucí, uniformě. Měla tmavé, dlouhé vlasy a velké, srdečné modré oči. Spasitelka. Typický prototyp člověka, který byl předurčen stát se dobrým andělem. Usmála se na mě a zeptala se mě co potřebuji. Vysvětlil jsem jí, že ve čtvrtek se tu narodil můj syn.

“To musíte naproti na oddělení šestinedělek. Tam jsou maminky s dětmi.”

“Ale moje žena zemřela a já hledám svého syna.”

“Zemřela?” Nedocházelo jí to.

“Ano, při porodu.”

“Bože můj! Vy jste pan Svoboda!”

“Ano, Dominik Svoboda.” Potvrdil jsem jí.

“Strašně mě to mrzí, kdybych Vám mohla nějak pomoct…”

“Pro začátek mě zaveďte za mým sysnem,” poprosil jsem.

“Ano…hned. Vydržte,” zmizela opět v útrobách porodnice, ale ani ne za minutu tu byla zpět ve společnosti starší ženy, pravděpodobně lékařky. Byla v bílém, na krku se jí houpaly, na řetízku zavěšené, brýle. Měla blond, na krátko střižené vlasy.

Přistoupila ke mě a podala mi ruku.

“Dobrý den, já jsem doktorka Mynaříková, primářka porodního oddělení. Pane Svobodo, přijměte moji upřímou soustrast. Moc mě mrzí, co se stalo a věřte, že jsme dělali vše pro to, abychom vaši ženu zachránili, ale bohužel někdy jsme na přírodu krátcí.”

“Vy jste u toho byla?”

“Nebyla. Ale mám veškeré informace o vašem… ehm… případu.”

“Případu?” Sakra jakém případu? Zemřela mi tu moje žena a pro ně je to případ?

“Promiňte.” Co na to měla říct? “Každopádně o vašeho syna je postaráno,” změnila rychle téma. “Pojďte, prosím, za mnou.” Zavřela dveře porodnice, zrovna ve chvíli, kdy se ozval dětský pláč. Právě se zrodil nový život. Prošli jsme skrz chodbu a vydali se do protějších dveří. Doktorka je otevřela pomocí čipové karty, kterou vyndala z kapsy a my se ocitli na dlouhé chodbě, po jejíž obou stranách byla řada dveří. Všude byl slyšet dětský pláč. Který hlas je mého syna?

“Tudy, prosím,” vydala se vpravo a já za ní.

“Váš syn je naprosto v pořádku, je umístěn na novorozeneckém oddělení a sestříčky se o něj starají. Snažili jsme se vás sehnat, ale asi jsme měli špatné telefonní číslo.”

“Potřeboval jsem být sám.”

“Tomu naprosto rozumím. Chápu, co prožíváte.”

“Nechápete,” kontroval jsem. Tohle totiž nikdo, kdo to nezažil, nemůže chápat.

“Máte pravdu. Je to hrozná tragedie. Máte někoho, kdo vám může pomoci?”

“Pomůžu si sám.”

“Chápu, ale kdybyste cokoliv potřeboval…”

“Poradím si.” Přerušil jsem ji.

Mezitím jsme dorazili do velké místnosti, kde byla řada děstských postýlek. Doktorka mě vedla skoro až k oknu, pak se před jednou z postýlek zastavila. V ní spinkalo to nejkrásnější stvoření, které jsem kdy viděl. Okamžitě jsem cítil, že tohle je můj Lukášek. Náš Lukášek. Ležel na zádech a spokojeně oddychoval. Byl tak malinký. Tak bezbranný. Všiml jsem si hlavičce měl velkou modřinu.

“Co to proboha je?” ukázal jsem na jeho hlavičku.

“To je kefalhematom. Bohužel jsme museli provést forcepsi.”

“Co to znamená?”

“To je klešťový porod. Občas při tom mohou vzniknout takové hematomy, ale není to nic nebezpečného. Za pár dní se to samo vstřebá.”

“Aha. Co se stalo?”

“To ještě přesně nevíme. Porod šel v pořádku. Jenže pak z nějakého důvodu rodička, tedy vaše žena, upadla do bezvědomí. Museli jsme jednat rychle, protože dítě již mělo hlavičku v pánevní oblasti a hrozilo, že zemře. V jednu chvíli jsme bojovali o život obou. Dítě to zvládo, ale vaše žena bohužel ne. Co přesně se stalo, se teprve ukáže při pitvě, ale nejspíš došlo k mozkové embolii, nemohli jsme nic dělat. Chápu, že vám to nepomůže, ale nejspíš by se to stalo stejně, ten porod to jen urychlil.”

Poslouchal jsem to jako ve snu a po obličeji mi stékala jedna slza za druhou. Takové ty želví slzy, které nejdou zastavit.

—

Nechtěl jsem slyšet už ani slovo. Naklonil jsem se k Lukáškovi a otočil se na lékařku:

“Můžu?”

“Samozřejmě, je to váš syn.”

Skoro jsem se bál na něj sahnout. Byl tak malinký. Jednou rukou jsem ho chytil pod lopatkami a druhou pod zadečkem a chtěl ho zvednout.

“Opatrně!” vykřikla doktorka, “musíte ho držet pod hlavičkou.”

“Nikdy jsem miminko nedržel.”

“Pomůžu vám,” nabídla se a zkušeně ho zvedla.

A pak mi ho položila do náruče. Tolik něhy a lásky jsem nikdy nepocítil. Terezko, promiň, fakt tě moc miluji, ale kdybys měla možnost, pochopila bys mě. Tohle byla jiná láska než tak, kterou jsem cítil k tobě. To malé bezbranné stvoření, plod naší lásky. To jediné, co mi po tobě zbylo. Všechna láska, kterou jsem cítil k tobě a všechna rodičovská láska se spojila v jeden velký, nekonečný cit. Koukal jsem na něj. Byl tak krásný.

“Nechám vás tu spolu o samotě. Kdybyste cokoliv potřeboval, zavolejte,” řekla mi doktorka a odešla.

Stále jsem ho držel v náručí a vyšel s ním na chodbu, kde jsem si sedl do jedné ze židlí. Ten malý drobeček mi spokojeně spal v náručí a já ho pozoroval. Nikdy tě neopustím, budu tě vždy chránit před vším špatným. A vychovám z tebe férového chlapa, na kterého by tvoje maminka byla hrdá. Seděli jsme tam spolu a já mu vyprávěl o tom, jaká byla jeho maminka. Vyprávěl jsem mu, jak moc se těšila na to, až ho budeme mít doma, a že všechno připravila na jeho příchod. Povídal jsem mu o tom, jak mě maminka donutila dvakrát vymalovat jeho pokojíček, protože ta první barva se jí nelíbila. Nebo jak jsem přišel domů a našel jí u něj v pokojíčku celou od barev. Seděla tam a kreslila mu na zeď nádherný obrázek vlaku na kolejích. Přes dvě stěny jeho pokojíčku se vinou koleje, po kterých jel vlak. Byly tam osobní vagóny, ale i nákladní, které převážely různá zvířátka. Kolem kolejí byla krásně vymalovaná krajina. Umělecké dílo. Tehdy jsem říkal, že z něj vychová budoucího strojvedoucího, smála se a říkala, že i kdyby byl popelář, bude ho milovat. Hlavně aby byl zdravý. Určitě se teď na nás dívá a usmívá se.

V tom otevřel oči a rozespale se na mě podíval.

“Ahoj Lukášku, já jsem tvůj táta,” řekl jsem mu něžně.

Nevím, jestli se takhle malé děti umějí usmát, ale já jsem si stoprocentně jistý, že se na mě usmál.

—

Vypadal unaveně, chvilku mě pozoroval a pak zase zavřel oči a zase usnul. Zvedl jsem se, došel k jeho postýlce a opatrně jej položil zpět. Ještě chvíli se nad ním zastavil a tiše jej pozoroval.

“Je nádherný,” ozvala se za mnou primářka, jejíž příchod jsem ani nezaznamenal.

“Po mamince.”

“Mohli bychom si na chvilku někde sednout? Ráda bych s vámi probrala co bude dál.” Zeptala se mě.

“Ano, hned?”

“Pokud vám to nebude vadit, tak ano.”

Šla předemnou a dovedla mě do sesterny, kde mi nabídla židli.

“Dáte si něco k pití? Nebo kávu?”

“Nechci, děkuji.”

“Víte, narození dítěte změní život i úplným rodinám.”

“Co tím myslíte?”

“Víte, ráda bych se zeptala, jestli jste už přemýšlel nad tím, jak to zvládnete. Vím, že je celkem brzy, řešit takové věci, ale je to důležité.”

Ani na vteřinu jsem si nepomyslel, že bych se o něj nedokázal postarat. Sice jsem netušil, co to znamená se o mimino postarat, ale zvládl jsem už horší situace.

“Víte, mám rodinu, která mi určitě pomůže. Navíc mám úspory, takže můžu nějakou dobu zůstat doma.”

“To je skvělá zpráva. Tady v nemocnici vám se vším rádi pomůžeme. Naučíme vás, jak se o dítě postarat, jak jej nakrmit, koupat. Všechno.”

“Děkuji, vážím si toho.”

“Přijďte zase zítra, dnes už je celkem pozdě. Ale hned zítra se pustíme do práce.”

“Ještě se na chvíli zajdu podívat za Lukáškem.”

“Samozřejmě. Na shledanou zítra.”

“Na shledanou.”

Stojím zase u jeho postýlky a hlavu mám plnou pochybností. Byl jsem si jistý, že vše zvládnu, ale opravdu? Co když ne? Co když selžu? Ne, já to zvládnu! Co by si o mě Terezka pomyslela?

—

Když jsem se vrátil z nemocnice, nevěděl jsem co mám vlastně dělat. Bezmyšlenkovitě jsem sebral telefon. Měl jsem tam snad tisíc zmeškaných hovorů. Spousta neznámých čísel. Pak jsem si všiml, že tam mám zmeškaný hovor od mámy. Musím jí zavolat. A taky musím zavolat Terezčiným rodičům. Bože můj — to nezvládnu.

Vytočil jsem telefonní číslo mojí mámy.

“No ahoj, tys sis také vzpomněl, že máš maminku?” přívítala mě vesele.

“Ahoj mami,” odpověděl jsem jí.

“Co se stalo?” jakoby měla šestý smysl a okamžitě poznala, že něco není v pořádku.

“Terezka…” hlas se mi zlomil.

“Co se stalo?”

Nebyl jsem schopný ze sebe dostat jediné slovo.

“Mluv se mnou! Co se stalo?!” už křičela.

“Terezka… terezka… moje… umřela…”

“Co?”

“Při porodu”

“Bože můj! A to malý?”

“Ten je v pořádku.”

“Mami, já nevím, co budu dělat.”

“Teď zůstaň doma, já hned přijedu. Nikam nechoď — rozumíš?”

“Nechoď, nemá to smysl.” Stavidla smutku byla protržena a já jsem brečel jako malý kluk.

“Na to se tě nebudu ptát.”

A položila telefon. Zhroutil jsem se do kouta a schoulil svojí hlavu do dlaní. Co já budu dělat? Co já jen budu dělat?

—

Ležel jsem schoulený v maminčině náručí a nemohl přestat brečet. Už si ani nepamatuji, kdy mě máma musela takhle utěšovat. Možná v deseti, když jsem se vymlátil na kole. Tehdy jsem se předváděl, jak umím jezdit na kole bez držení řidítek. Šlo mi to skvěle do chvíle, než jsem předním kolem vjel na kanál a přední kole se mi prudce vzpříčilo a já přeletěl řídítka. Osobně si toho moc nepamatuji, ale z vypřávění “obecenstva” jsem se pak dozvěděl, že jsem přeletěl řidítka svého kola a potom v plné rychlosti dopadl na hlavu a zůstal ležel. Když to máma viděla, málem se ji strachy zastavilo srdce, ten pád vypadal strašidelně. Ale ještě víc to bolelo, měl jsem pocit, jak bych si rozpůlil hlavu. Tehdy si máma ke mě sedla na silnici a vzala do náručí a utěšovala. Naštěstí z toho nic nebylo, rány se zacelily, boule se vstřebala a já na to skoro zapomněl.

Jenže ta dnešní “boule” se nevstřebá. Ta bolest, kterou prožívám teď je mnohem, mnohem větší a mnohem více bolí.

“Co já budu dělat? To nezvládnu!” zoufale jsem vyrážel mezi vzlyky, kterým jsem se nemohl ubránit.

“To zvládneme. Vždycky jsme všechno zvládli,” snažila se mě utěšit máma, která, i když se snažila působit statečně, moc jí to nešlo.

“Mami, jak já se zvládnu postarat o malého? Vždyť jsem ho ani neuměl zvednout z postýlky!” To byl fakt. Když se mému kamarádovi narodil syn a on mi ho podal, abych si ho pochoval, rychle jsem složil ruce za záda a se slovy, že se bojím, abych mu jej nerozbil, jsem odmítl. K dětem jsem vlastně nikdy neměl pořádný vztah, cizí děti mi nic neříkali a já neříkal zase nic jim. Ale s Lukáškem to bylo jiné. Jak jsem ho viděl v té nemocniční postýlce, bezbranného, malinkého, věděl jsem, že jej budu muset opatrovat a ze všech sil chránit. Jenže jsem netušil jak. Že já jsem nedával víc pozor, když mi Terezka vysvětlovala, k čemu ta hromada, pro mě záhadných věcí, slouží a jak je použít. Svěřil jsem se s tím své mámě, ale tak mě ujistila, že si s tím nemám dělat žádnou hlavu, a že to společně zvládneme. Má pár let do důchodu a ráda mi pomůže. A Terezčiny rodiče určitě také.

“Neboj, zvládla jsem vychovat dvě děti a s tím malým Ti také pomůžu.” To byla pravda, já i můj starší bratr Pavel, jsme oba dospělí a soběstační chlapi.

“Děkuji, moc si toho vážím.”

“Prosím tě. Neděkuj! A už jsi o tom mluvil s… Víš kým?” zeptala se mě opatrně.

“Myslíš s Terezky rodiči? Ne.”

“Proboha a ví o tom vůbec?”

“Nevím, ale spíš ne, jinak by se určitě ozvali.”

“Tys jim to neřekl?”

“Neměl jsem na to sílu. Já vůbec nevím, co jim mám říct.”

“Musíme jim to přeci říct co nejdříve. Zaslouží si to.”

“Ale jak? Bojím se, že to nezvládnu.” Bál jsem se říct nahlas jejím rodičům, že jejich jediná dcera je po smrti. Bál jsem se jejich reakce a také jsem se bál toho, že mě budou obviňovat, že jsem jejich dceru neuměl uchránit.

“Pojdeme spolu a hned. Musíš začít něco dělat.”

Zavelela moje matka a já věděl, že i když se mi nechce, je to jediné správné řešení.

—

Cesta k domovu Terezčiných rodičů nezabrala ani dvacet minut. Bydleli jsme od sebe nedaleko. Za volantem seděla moje máma, která se bála, že bych nemusel být schopen řídit. Ale to byl nesmysl, i v té nejhorší životní situaci jsem vždycky sedl do auta a někam vyrazil. Řízení mě uklidňovalo a přinášelo jistý vnitřní klid. Ostatně i po té hrozné události, kdy mi umřela má životní láska, jsem z porodnice vyrazil autem. Tehdy jsem dorazil až do na hranice Slovenska s Ukrajinou, kde po mě celníci chtěli cestovní pas, který jsem pochopitelně neměl a oni mě nepustili přes hranice. NAštěstí, protože vzhledem k tomu, jak mi bylo, bych se možná zastavil až někde v Japonsku.

Stáli jsme před domem a já jsem zazvonil na zvonek se jménem Kroupovi, jak se jmenovali Terčiny rodiče.

“Ano, prosím,” ozvalo se z domovního telefonu.

“Ahoj, tady je Dominik,” ohlasil jsem se, co možná nejneutrálněji jak jsem uměl.

“Jé, ahoj. Pojďte nahoru,” ozval se veselý hlas mé tchýně, která jenetušila, jaká pohroma se na ní nezadržitelně žene.

Rozezněl se bzučák od vchodových dveří a my dva jsme se, jako poslové špatných zpráv vydali do pátého patra, kde vyrostla má milovaná. Výtah nezadržitelně odpočítával sekundy, které se blížily k okamžiku, kdy se zhroutí svět dalším dvěma lidem. Dvěma lidem, kteří před pár dny ztratili svou dceru a já měl být ten, kdo jim, nicnetušícím rodičům, tuhle zdrcující zprávu oznámí.

Výtah se trhnutím zastavil, otevřel jsem dveře výtahové šachty a oba jsme vyšli na chodbu. Přivítaly nás otevřené dveře, přesně jak tu bylo zvykem. Vešli jsme do chodby, kterou zdobila uchvatná sbírka loveckých trofejí, vášeň pána domu byla myslivost a on se mě neustále snažil přesvědčit, abych se k němu přidal. Ale já odolával, nesdílel jsem jeho loveckou vášeň a zabití nevinného tvora se mi příčilo. On se s tím naštěstí smířil a bohatě mu stačilo, že jsme s Terezkou byli šťastni. Byli.

Když jsme vešli do obývacího pokoje, paní domu nás už očekávala. Když nás uviděla, byla překvapena, nečekanou návštěvou.

“Ahoj Markého, to je překvapení!”

“Ahoj,” odpověděla máma. Zatím jsme se oba drželi. Jak jim to jenom říct? Jak jim to jenom šetrnně říct? Jenže některé věci šetrně říct nelze.

“A kde máte Terku?” ptala se zvedavě, protože nechápala, že jsem řišel sám. “To už to přišlo?” zvědavě narážela na její pokročilé těhotenství.

Matka se na mě podívala a pohledem se mi snažila dodat sil. Bylo to na mě a muselo to přijít právě teď.

“Terezka nepřijde,” vyhrkl jsem ze sebe a rozbrečel. Pak už jsem zvládl jen dodat: “Umřela.”

Paní Kroupovaá jen naprázdno zalapala po dechu a stála nebyla schopna pochopit rozměr toho, co jsem jí právě řekl. Pak se jen tiše zeptala co se stalo. Vyprávěl jsem jí, že jsme byli v porodnici a že nastaly komplikace, které Terezka nezvládla. A že se jim narodil nádherný vnuk, který je v naprostém pořádku. A že jsem se byl za ním podívat v porodnici. Mluvil jsem asi dvacet minut, během kterých mě ani nednou nepřerušila a její tvář byla stále stejná. Nehnula brvou, teprve když jsem skončil svůl monolog, usedla do křesla a usedavě se rozbrečela. Pak se podívala na mě a na mojí mámu. V jejích očích byl těžko popsatelný výraz. Zvolna se nadechla, utřela si slzy ze tváře a pak naprosto klidně a bez jediné známky emocí řekla:

“Běžte pryč.”

“Cože?” nechápal jsem.

“VYPADNĚTE Z MÉHO BYTU!” To už křičela.

Já jsem se nechápavě podíval na mámu, pak zpátky na ni. A začal jsem pomalu ustupovat. Mlčky jsme nastoupili do výtahu a sjeli do přízemí, kde jsme vyšli před dům. Byli jsme v naprostém šoku. V takovém šoku, že ani jeden znás nebyl schopný to jakkoliv komentovat.