Proč zrovna já

Už jsem si ani nepamatoval, kdy jsem ji vlastně viděl poprvé. Nebylo mi snad ani sedmnáct, ale jistě jsem věděl, že Tereze tehdy nebylo ještě ani patnáct let, a tedy pro mě byla naprosto nezajímavým stvoření. I když hodně roztomilým. Za to u Terezy bylo na první podled jasné, že jsem ji uchvátil na prvni pohled, ne, že bych z toho byl nějak nadšený. Další případ zlomeného srdce, pomyslel jsem si tehdy.

Uplynulo pár roků a my jsme se tehdy potkali na kamarádovo oslavě narozenin a ona tam byla. Vyrostla z ní opravdu nádherná slečna, jakoby se z roztomilého káčátka stala nádherná bílá labuť. A taky jsem ji to řekl. Smála se tomu a zeptala se mě, jestli tím chci něco říct.

“Možná,” zatvářil jsem se tajemně a on a mi vyprávěla, jak do mě byla jako “dítě” beznadějně zamilováná a já jsem o ni nejevil prachsprostý zájem. “Víš, jak mě to trápilo?” uděřila na mě. To jsem si dovedl představit. A pak jsme se zase dlouho neviděli a ztratili na sebe kontakt. Teprve po čase, kdy já jsem v hlavním městě budoval kariéru mi jednoho večera v baru kdosi zaklepal na rameno. Když jsem se otočil, moje překvapení nemohlo být větší:

“Terezo! Co tady děláš?”

“No, pracuji.”

“Tady v baru?” dobíral jsem si jí.

“Ne, ty blázne,” zasmála se, “dělám pro jednu právnickou firmu. Pamatuješ, když jsme se viděli naposled, šla jsem akorát na práva”

Nepamatoval jsem si to. Ale byl jsem nadšený, že ji tu potkávám. Neměl jsem tu moc známých, moc jsem pracoval a ve volných chvílích, kterých softwarový konzultant moc nemá, jsem se spíš učil nové technologie a další naprosto, běžnému smrtelníkovi nesrozumitelné, věci. Do toho baru jsem vyrazil sám. Potřeboval jsem trochu upustit páru a také si konečně najít ženskou. Ne, že bych měl problém se seznámit, spíš jsem měl problém si ji pak udržet, protože málokterá vydržela moje pracovní nasazení a zkrátka neunesla fakt, že moje práce je v mém životě naprostou prioritou. Byl jsem mladý a dobře rozjetá kariéra byla tehdy mojí jedinou prioritou.

A teď tu byla ona. Nádherná, dlouhonohá blondýnka, jejíž modré oči lemované dlouhými řasami by uhranuly každého. I mě. Už jsme se od sebe už nehli. Měli jsme si toho tolik co říct. Po škole nastoupila k proslulé právnické firmě jako koncipientka a minulý týden zrovna složila advokátské zkoušky. Chtěla to oslavit, ale v práci mezi kolegy působila taková rivalita, že vlastně neměla s kým.

“A tak jsem vyrazila sama a ani ve snu by mě nenapadlo, že tu potkám tebe.”

“To musel být osud.” Uzavřel jsem to.

Ten večer jsem nešel domů, pozvala mě k sobě “na čaj” ze kterého se vyklubala nádherná vášnivá noc. Jakoby ta její lety potlačovaná touha po mě najednou protrhla stavidla vášně.

—

“Vydrž, už tam skoro budeme!” uklidňoval jsem ji a projížděl Prahou snad stopadesátkou.

“Já to nevydržím, pospěš si.”

Ještě dvě světelné křižovatky a už budeme v porodnici. Proboha, jak je to možné, že nám vždy naskočila červená těsně před čumákem auta? Konečně jsme tady. Jednou rukou jsem z kufru auta popadl tašku a druhou jsem pomáhal Terezce vstát z auta. Byl jsem nervozní, protože dítě se člověku nerodí každý den. Doma jsme byli na všechno připraveni. Krásně vymalovaný dětský pokojíček, nová postýlka, kočárek. Obrovské hromady bodýček, košilek, a bůh ví čeho ještě. Čekali jsme kluka, pokračovatele rodu a oba jsme se na něj těšili. To ráno mi Terezka oznámila, že dneska to už určitě přijde a těsně po obědě jí praskla plodová voda my jsme na nic nečekali. Jenže byl pátek a s ním spojená dopravní špička. Ale dojeli jsme a během chvíle jsme už stáli před porodním sálem.

Lékař ji prohlédl a s úsměvem nám oznámil že už máme v podstatě polovinu porodu za sebou. Pak nás sestra zavedla na nově zrekonstruovaný porodní sál:

“Máme tu dneska plno, takže máte nadstandard. Zadarmo.” Nezapomněla zdůraznit.

Tereza se převlékla do bílého nemocničního munduru a mě navlékli do zeleného.

“Víla a vodník” okomentovala to nastávající maminka. Její břitký smysl pro humor ji neopouštěl ani v takové situaci. To bylo přesně to, co jsem na ní miloval. Vlastně jsem na ní miloval úplně všechno. Cokoliv co řekla, udělala, miloval jsem každý kousek jejího těla. A ona milovala mě. Byla pro mě ta pravá. A já byl pro ni ten “nejlepší chlap na světě,” jak mi často opakovala.

Za chvilku přišel opět doktor a kolem jejího břicha obepnul jakýsi pás. Prý monitor, který hlídá stav nenarozeného miminka. Když se po chvíli vrátil, dlouho studoval sjetinu, která nepřetržitě vylézala z přístroje a na které byly zapsány, mě naprosto nepochopitelné čáry. Mračil se a já začal mít divný pocit.

“Děje se něco?” ptal jsem se s obavami.

“Nic zvláštního,” uklidnil mě lékař. “Za chvilku se vrátím.” Řekl ještě a odešel kvapně z místnosti.

Mezitím moje milovaná trpěla s každou přícházející se kontrakcí a já byl zoufalý, protože jsme neměl jak ji pomoci. Po chvilce se vrátil lékař ve společnosti ještě jednoho. Opět studovali výstup z přístroje a o něčem tlumeně diskutovali. Pak ten druhý muž promačkal břicho mé Terezky a opět si něco říkali. To už jsem byl nervozní.

“Můžete mi, prosím, říct, co se děje?”

“S největší pravděpodobností budeme muset provést císařský řez. Ale to nebývá velkou komplikací. Na druhou stranu se tomuto zásahu chceme vyhnout, přeci jen přirozený porod je přírozený porod.”

“Ale neděje se nic závažného?” ptal jsem se o obavami.

“Nic, co bychom nezvládli” usmál se na mě ten první lékař.

A pak už to šlo ráz naráz.

“Budeme rodit!” zahlásil lékař. Najednou byla místnost všech možných bílých plášťů.

Tereza se svíjela v kontrakcích a já měl pocit, že na sále panoval neuvěřitelný chaos.

“Netlačtě! Sakra netlačte!” křičel doktor.

Ten přístroj, monitor, najednou vypadal, jako by se zbláznil. I jedna ze zdravotních sester si toho všimla: “Pane doktore! Pane doktore, podívejte, monitor!”

“Co se dějě? Řekněte mi, co se děje!” Křičel jsem a byl šilený strachy. Takhle nevypadá normální porod.

“Odveďte ho někdo ven!” Křikl někdo. Jedna ze sestřiček mě vzala za ruku a vyvedla ze sálu a posadila mě na křesílko na chodbě.

“To jsou drobné komplikace, ale nebojte. Všechno bude v pořádku.” Uklidňovala mě ještě a pak už zmizela zpatky.

Trvalo to nekonečně dlouho, když vyšel lékař z porodního sálu. Vstal jsem a šel za ním.

“Máte zdravého syna, za chvilku vám ho přineseme ukázat.”

“A moje žena?”

“Víte, během porodu nastaly naprosto neočekávané komplikace. Dělali jsme vše, co bylo v našich silách, ale… Je mi to moc líto.”

“Co se stalo? Chci vidět svou ženu! TEREZO!”

Na nic jsem nečekal a vtrhl na porodní sál. Pod mojí Terezkou byla obrovská kaluž krve.Měla zavřené oči a vypadala, že spí. Jen byla trochu bledší než obvykle. To není pravda! Ona jen spí! Přesvědčoval jsem sám sebe. “Pane, neměl byste tu teď být.”

“Jděte do prdele! Jděte do prdele!” křičel jsem na ně a objal jsem svoji ženu. Naposledy jsem ji políbil.

A pak mě odvedli.

“Chcete, abychom někoho zavolali?” ptala se mě sestra.

“Ne. Nechte mě být.”

Vstal jsem a jako v mrákovách jsem šel ven z porodního oddělení.

Sestra za mnou ještě volala: “Podívejte, tady máte svého syna. Lukáška.”

“Zabil moji Terezku!”

A šel jsem pryč. Daleko.

—

Seděl jsem doma, telefon zvonil, ale já jsem neměl sílu ho zvednout. Nechtěl jsem nikoho vidět, s nikým mluvit. Můj svět se zhroutil, moje nejmilovanější osoba tady není. PROČ? Ptal jsem se pořád dokola, ale odpověď nepřicházela. Připadal jsem si jako ve špatné reality, kde hlavní hrdina je postaven do extrémní situace a publikum jej pobaveně sleduje, jak se s tím vypořádá. I když v mém případě to moc velká zábava nebyla, seděl jsem zlomeně na gauči v obývacím pokoji a tupě zíral na televizi. Vypnutou televizi. Pozoroval jsem ve ztemnělé obrazovce obraz sebe, sedícího uprostřed prostorné sedačky, kterou jsme vybírali s mojí Terezkou. Na sedačce, kde jsme počali našeho čerstvě narozeného syna. Na sedačce, kde se začaly touto událostí odpočítávat poslední dny jejího života. Přál jsem si umřít také. Třeba opravdu existuje něco po životě, kde bych se mojí životní láskou mohl opět shledat.

V hlavě mi neustále rezonovalo jen Proč zrovna já? Proč? Ale na některé otázky odpověď neexistuje.

Každý čtvereční centimetr bytu mi jí připomínal. Na jídelním stole byly květiny, které jsem jí před pár dny donesl. Jen tak, abych jí udělal radost. Už začaly vadnout, ale mě to bylo jedno. Na skříňce pod televizí byla naše společná fotka, jak stojíme na pláži kdesi na řeckém ostrově. Sice si už nepamatuji, kde přesně to bylo, ale jinak si tu scénu pamatuji naprosto přesně. Procházeli jsme se spolu na pláži a Terezka mi zkušeně pozovala a já ji fotil v těch nejdivnějších pozicích. Dělala na mě různé obličeje a pózy a já se je snažil zachytit. Jednou svůdně sexy, podruhé rozpustilá holčička. Ale pokaždé nekonečně krásná. Potkali jsme tam nějakého staršího Řeka, který se s námi dal do řeči. A pak nás také vyfotil. A tohle byla ta fotka.

Vedle byl ještě jeden rámeček, ve kterém byla černobílá fotografie z ultrazvuku. Byla to první “fotka” našeho Lukáška. Jako kdyby to bylo dnes si pamatuji, že jsem přišel večer z práce. Terezka se na mě divně usmívala. Měla pro mě nějaké překvapení, to už jsem poznal.

“Zavři oči,” přivítala mě hned mezi dveřmi.

Pak mě vzala za ruku a odvedla mě do obyváku. Na jidelním stole byl papírový proužek. Ten těhotenský test jsem poznal a také naprosto jasně jsem viděl oba tmavé proužky na něm.

“My budeme mít miminko?” zeptal jsem se napůl nevěřícně.

“Už to tak vypadá,” potvrdila mi to.

Byl jsem nekonečně šťastný. Jak já se těšil na ten den, když se poprvé nadechne náš potomek a křikem dá celému okolí najevo, že je tady. Pomalu jsme se začali chystat na příchod malého človíčka. Kočárek, postýlka, hromady oblečení, zásoba plen. Nová skříň, do které bychom to vše narvali. Lahvičky, speciální prášek na praví, speciální aviváž, další skříň.

Těch devět měsíců uteklo jako voda. Posledních devět měsíců, které jsem měl souzeno s Terezkou prožít.

A teď tu sedím sám. V porodnici je náš syn, kterého má milovaná neměla souzeno pochovat v náručí, přivinout k sobě a nakojit ho ze svého prsu. Tak samozřejmou věc, tak obyčejnou věc, kterou dělá každá maminka automaticky. To nikdy náš syn nezažije. Nikdy nepozná svoji maminku, člověka, který mu dal život, jinak než z fotografie. Zahlédla ho alespoň na okamžik? Zaslechla alespoň na okamžik jeho pláč? Uvědomila si, že právě darovala nový život, než vydechla naposledy? To už se nikdy nedozvím, ale chci věřit, že umírala s vědomím, že o jejího Lukáška bude dobře postaráno. Určitě věděla, že já se o něj dokážu postarat.

Sakra! On je přeci to poslední, co mi po ní zbylo a já tu sedím a nic nedělám. Vždyť já jsem utekl jako malý kluk!

Kde jsou klíče od auta?

Začali jsme spolu chodit a později i žít.