Jak být efektivnější v komunikaci?
„Uvažte, jak je těžké změnit sám sebe, a pochopíte, jak malou šanci máte, snažíte-li se měnit druhé.“ — Benjamin Franklin
V článku o kognitivní disonanci a únosu amygdalou jsme si ukázali naše základní fyziologické bariéry, které do jisté míry omezují naši schopnost přijímat nové informace.
Je to značně ovlivněno i rolemi, které v komunikaci přijímáme. Ať už vědomě nebo nevědomě. Tyto role definoval v 60. letech psycholog Eric Berne. Zavedl celý nový přístup, který se nazývá transakční analýza.
Celý svůj výzkum o transakční analýze shrnul Eric Berne velmi populárním způsobem ve svojí knize Jak si lidé hrají.
Transakční analýza zahrnuje celou řadu postupů. My se zaměříme na charakteristiky osobnostních rovin, které se přímo promítají do naší komunikace.
Tři stavy ega
Tyto osobnostní roviny definují tři tzv. stavy ega:
- Rodič — zahrnuje chování, myšlení a pocity okopírované od rodičů během prvních 5 let života
- Dospělý — chování, myšlení a pocity jsou přímou odpovědí na tady a teď
- Dítě — chování, myšlení a pocity jsou přehrávany/kopírovány z dětství
Můžeme tedy vidět, že z těchto tří stavů se pouze dospělý chová, myslí a reaguje rozumně; reaguje tak, jak bychom v konstruktivní komunikaci očekávali.
Bohužel to je daleko od reality. Ve skutečnosti se v běžné konverzaci tyto stavy přepínají a je velmi těžké se udržet jen v rodině dospělého.
Důležité je, že obě komunikující strany mají v danou chvíli nějaký stav. Což nám dává celou škálu možností.
Dospělá komunikace
V komunikaci, která začne vybočovat z roviny dospělý—dospělý málokdy můžeme dosáhnout konstruktivních a rozumných závěrů.
Představme si například, že nás kolega v práci začne kárat, že nikdy nedodáváme svoji práci včas. Jaký budete mít pocit? Jak budete chtít odpovědět? Kolega se postavil do role kárajícího rodiče a vám se chce nejspíš poukázat na to, že on taky onehdy nedodal práci čas. Tedy chce se vám poskytnout typicky děckou odpověď: “když já, tak ty taky”.
Stejně tak bude zvláštní situace, když se vás vaše asistentka bude dotazovat na každou jednu věc, kterou má udělat. Budete mít nejspíš pocit, že je jak malé dítě, které na každou drobnost potřebuje schválení někoho dospělého.
Pokud chceme udržet konverzaci v rovině dospělý—dospělý, musíme se tak za každých okolností sami chovat a k druhému tak i přistupovat. Tedy být dospělý a mluvit s druhou stranou jako s dospělou osobou.
A to i v případě, že protistrana z ní má tendenci vybočovat. Nikdy se nesmíme nechat přepnout nebo napasovat do role, kterou nám bude druhá strana podsouvat.
Pokud s námi kolega mluví jako rodič s dítětem, nesmíme jako dítě reagovat. Naopak zareagujeme jako dospělý, tím rozbijeme vzor a můžeme pokračovat v dospělé konverzaci.
Je to velmí těžké, protože amygadala v takovou chvíli pociťuje strach ze ztráty sociálního postavení, snaží se blokovat rozumovou odpověď a dítě v nás se dere na povrch.
Jak rozeznat jednotlivé stavy?
Pokud si nejsme jistí, v jakém stavu se naše protistrana právě nachází, můžeme si dávat pozor na určité typické znaky.
Role rodiče mívá výrazné neverbální znaky jako: zamračený, přísný výraz, zhrozený pohled, sevřené rty, potřásání hlavou, vzdychání, mlaskání, vztyčený ukazováček, lomení rukama, ruce v bok, nabádání.
V řeči se rodič projevuje častým užíváním slov: zase, opět, nikdy, někdy, vždycky, laskavě, konečně…
U dítěte mají neverbální projevy velký důraz, protože prvotní reakce na svět bývají právě neverbální. Můžeme pozorovat slzy, třesoucí se ret, křivení úst, hněvivé výbuchy, koulení očima, krčení rameny, sklopené oči, provokování, radost, smích, hlášení se o slovo, okusování nehtů, kroucení se apod.
Z verbálních znaků nás může upozornit kňouravý hlas, žvatlání, slova jako chci, nebudu, udělám, nevadí, myslím, já chci, když já…
Zbývá nám dospělý. Ten mívá reakce někde uprostřed. V neverbální rovině má uměřená gesta, klidnou mimiku (ale v neustálém pohybu, nestrnutou, mrkání, kvání), je empatický, může mít projevy nadšeného a zvědavého dítěte (nezaměňovat s provokačními otázkami dítěte).
Ve verbální rovině je nejmarkantnější používání obratů, které signalizují vědomí o neurčitosti daných tvrzení. Je to tím, že svět není černobílý a dospělý si uvědomuje, že se může setkat s novou informací a bude nutné, aby svůj pohled na svět přehodnotil.
Používají se slova jako: proč, jaký, kde, kdo, kdy, jak, kolik, jakým způsobem, srovnatelný, pravda, lež, pravděpodobný, možný, neznámý, objektivní, myslím, aha, teoreticky vzato, za předpokladu, že…
Závěr
Teorie je nám tedy známá. Je ale velmi těžké uvést ji do praxe. Obzvlášť, pokud je to pro náš mozek něco nového. Naštěstí, podobně jako jakýkoliv jiný sval v těle, i mozek se dá vycvičit.
Ze začátku to může jít velmi ztěžka. Budete po skončení komunikace sedět a říkat si, co jste měli říct nebo udělat jinak. Pokud vytrváte, budete si dovednosti komunikace v rovině dospělý—dospělý osvojovat čím dál rychleji.
