Kognitivní disonance a amygdala hijack
“Každý, kdo se přestane učit, je starý, ať je mu dvacet nebo osmdesát. Každý, kdo se stále učí, zůstává mladý.“ — Henry Ford
K tomu, abychom se mohli učit, tedy přijímat nové fakty o světě kolem nás, musíme usnadnit proces přenosu informací z vnějšího prostředí do našeho mozku. Konkrétně do neokortexu.
Neokortex je šedá kúra. Ta je na povrchu tzv. koncového mozku. Je to ta část mozku, která je evolučně nejmladší. Je tedy zřejmé, že na pouhé přežití stačí mozek mnohem jednodušší. Jeho části si v sobě neseme také a řídí základní fungování lidského těla.
Tím, že je centrum našeho mozku mnohem jednodušší, má jednu obrovskou výhodu. Je schopné reagovat velmi rychle.
Je to například důvod, proč se běžecký závod startuje pistolí (zvukem) a ne například světelným signálem. Zpracování zvuku v mozku je rychlejší a běžci jsou schopní reagovat mnohem rychleji.
Na druhou stranu, neokortex, tedy šedá kůra mozková, řídí veškerou kognitivní (vůlí ovládanou) činnost našeho těla. Sídlí zde například i schopnost řeči.
Proces učení
Proces učení vyžaduje, abychom přijali informaci ze svého okolí, porovnali ji s již existující zkušeností a na základě toho svoji zkušenost upravili a uložili.
Kdybychom ovšem měli přehodnocovat každý podnět, se kterým se potkáme, byl by náš mozek kompletně zahlcený. Z valné většiny se musíme opírat o naše zkušenosti.
A naopak, naše zkušenosti si musíme dobře chránit, protože nám pomáhají se efektivně orientovat ve světě. Víme například, že není normálně možné chodit po stropě. Kdybychom něco takového viděli, neřekneme: “Dobře, zdá se, že ode dneška to možné je.”
Spíše budeme hledat logické vysvětlení, které se opírá o naše existující zkušenosti.
Kognitivní disonance
Zde přichází na řadu kognitivní disonance. Situace, kdy vnímáme rozpor mezi našimi znalostmi (zkušenostmi), vírou, chováním a pozorovanou nebo předkládanou skutečností.
Nová informace zvenku se tedy snaží ohrozit to, co již známe a víme. To vyvolává stres. V závislosti na závažnosti situace, velikosti odchylky, důvěře v novou informaci a spoustu dalších parametrů se mění i úroveň stresu.
Pokud jdeme na seminář, kam jsme se sami přihlásili a který jsme si zaplatili, máme vetší ochotou přijímat nové fakty (i když ani zde není rozpor vyloučený). Pokud nám naopak kolega řekne, že v práci, kterou jsme odevzdali je chyba, máme velmi velkou tendenci toto popřít i když nám ji konkrétně ukáže.
Dokonce máme tendenci hledat další skutečnosti, které odpovídají našim původním znalostem, abychom si ospravedlnili správnost naší znalosti, která je v ohrožení.
Toto chování je velmi logické a umožnilo nám jako druhu přežít. Potřebujeme ji ale i v dnešním moderním světě, kde nás už divoká zvířata běžně neohrožují? Nebylo by ale efektivnější, kdybychom očividný rozpor mohli jednoduše přijmout, poučit se a jít dál? Bez jakéhokoliv stresu?
Amygdala
Příčinou našeho stresu je tzv. amygdala. Jedna ze starších struktur našeho mozku, která významně ovlivňuje naše chování při strachu a radosti. Je hojně propojená s limbickým systémem a šedou kůrou.
Amygdala má v podstatě možnost řídit, o čem nám dovolí přemýšlet. Pokud něco vyhodnotí jako věc, která nás ohrožuje, nepustí tuto informaci do šedé kůry a naopak spustí obranné mechanizmy, jakými jsou například zrychlený tep, pocení, nebo zvýšení stresového hormonu.
Amygdala to nemyslí zle. Bohužel ve své jednoduchosti a s ohledem na dobu jejího vzniku nedokáže rozlišit mezi ohrožením na životě (strachu ze smrti) a ohrožením na sociálním statutu. Obojí je pro ni jednoduše strach.
Pokud se máme poučit ze svojí běžné činnosti, často býváme vystaveni nějaké komplikované sociální situaci. To je naprostá radost pro amygdalu, která novou skutečnost zablokuje.
S odstupem času si říkáme, proč jsme se chovali jako natvrdlí a jednoduše jsme nepřiznali, že kolega má pravdu. Mohli jsme práci opravit a hotovo.
Úplným extrémem je tzv. amygdala hijack (únos amygdalou). V češtině ho známe spíše pod pojmem blikanec nebo rudo před očima. Takové jednání bývá často provázeno i ztrátou paměti v inkriminovaný okamžik.
Jak na to?
Důležité je si tuto situaci uvědomovat. Amygdalu můžeme povelem z neokortexu vypnout. Ale musíme na takovou situaci být připravení, musíme si jí být vědomi a hlavně musíme chtít reagovat jinak. Opakováním a vědomým ovládáním situace získáme lepší praxi, protože se náš mozek naučí se s touto situací vypořádat.
Jak amygdalu vypnout u někoho, s kým konverzujeme? Pokud máme pocit, že osoba, se kterou konverzujeme podléhá únosu amygdalou, můžeme použít jednu velmi účinnou techniku. Touto technikou je tzv. pojmenování nebo označní emocí.
Jednoduše řeknete “vypadá to, že…”, “zdá se mi, že…”, “zní mi to jako, že…” a následuje popis emoce ve stylu “… máte obavu z…”. Velmi výborně je tato technika popsaná v knize Never split the difference (česky vyšlo pod názvem Nikdy nedělej kompromis).
Knihu napsal bývalý vyjednavač CIA, který jednal s únosti o vydání rukojmí. I ostatní techniky popsané v této knize jsou velmi zajímavé a rozhodně ji doporučujeme celou k přečtení.
Závěr
Ke kognitivní disonanci také často dochází u zaměstnanců, pokud jim jdeme představovat nějakou změnu. Je proto důležité ke každé změně připravit náležitý komunikační plán, jednat transparentně a vést dialog. S tímto vám v QuConsultu rádi pomůžeme.
