Kapitola 12

„Teď mlčíš?“ ptá se matka.

„Já fakt nemám náladu,“ odsekne otec.

Matka sevře rty a chápavě kývne.

„Nemáš náladu. Já prostě zbožňuju, jak dovedeš řešit konflikty.“

„Posmíváš se mi?“

Matka se zatváří dotčeně.

„Prosím tě.“

„Tak co jsem měl podle tebe dělat?“

„Se ptáš teď? Lenko, běž prosím do svého pokoje.“

„Já bych tady ráda zůstala.“

„Ať tady zůstane! Já se omlouvám, že mám nemocnou matku. Já se omlouvám, že o ní mám strach. Že bych se o ni chtěl postarat. Pardon, už se to víckrát nestane. Necháme ji prostě chcípnout, ne? Jako u vás, ne, tam se to přece tak dělá.“

Matka mezitím sklopí hlavu a opře si čelo o zaťatou pěst, ale při poslední výtce hlavu nevěřícně zvedne. Lenka cítí, že měla už dávno zmizet, ale stojí jako přibitá. Tady a teď se může dozvědět něco o rodinné historii. Něco, co nikdy neřešili, o čem se nikdy nemluvilo, na co se nikdy neptali.

Bylo to vždycky tak zvláštní a přitom normální. Jakub to řekl dobře, vždycky byli jenom čtyři, nikdy nikoho dalšího nepotřebovali. Ostatní děti kolem měly dědečky a babičky a strýčky a tetičky, ale zase neměly Jakuba. Byli jiní než ostatní, ale nebyli sami, kdo zůstával na svátky sám. Kolik rodin kolem bylo rozhádaných. Cindy byla vždycky sama, i na Díkuvzdání, protože se zbytkem rodiny její rodiče nemluvili. Jimova babička zase bydlela někde v New Yorku a jenom si skajpovali, protože nikdo neměl peníze na letenky.

Lenka si snažila vybavit, jestli kdy rodiče mluvili o svých rodičích, ale nemohla si na nic vzpomenout. Tak nějak automaticky předpokládala, že nejsou, že umřeli, že nikdy neexistovali. I ji překvapilo, když se ukázalo, že vlastně někde v Beskydech někdo je, a pořád ještě úplně nestrávila, že její táta má vlastně mámu, a asi i tátu. A že to jsou cizí lidé, které možná ani nechce potkat. Co by si povídali? Jakub samozřejmě hysterčí, jako obvykle, ale ta základní fakta má srovnaná. Odkud se babička vzala?

Zatímco se jí to všechno v hlavě točí, ani si nevšimne, že hádka, to vzájemné obviňování, nepokračuje. Že se táta i máma dívají na ni a že asi chtějí, aby odešla.

„Tati, ty máš i tátu?“

„Lenko, tohle nemá cenu. Běž do svého pokoje.“ Matka se snaží mluvit klidně, ale hlas se jí třepotá.

„Mě to zajímá!“

„Lenko!“

„Nech ji,“ přeruší je otec a namíří prst na Lenku. „Posaď se.“

Sedí naproti sobě, Lenka se mu soustředěně, pevně dívá do očí. Srdce jí tluče jak pominuté. Teď se dozví něco důležitého. Pokud tedy táta začne mluvit.

Ale on jenom dlouze vzdychne. Uhne pohledem. Stiskne si spánek. Hlava mu to nebere.

„Tebe zajímá babička a děda víc než to, že bychom tu zůstali?“

„Nesouvisí to spolu?“

Otec zase mlčí.

„Už jsem dost velká.“

„Jo, jo,“ mumlá otec nepřítomně, „já vím.“

Jedno se Lence nedá upřít, nálada se ztišila, dýchání se zklidnilo. Kuchyně, to místo, kde se v jejich rodině vždycky všechno odehrávalo, je zase příjemná. Lenka se vlastně najednou cítí jako doma, klidná, připravená, ať přijde, co přijde.

Otec polknul.

„Já nevím, jestli mám tátu.“

Aha, tak nebyla připravená na všechno. Zase v prázdnotě nevědění.

„Teda, samozřejmě mám tátu, ale… já, já nevím, kde žije. Ani jestli je naživu.“

Lence se nahrnou slzy do očí. Je toho najednou moc. Možná má dědečka.

„Jaktože to nevíš?“

„Máma se s ním rozešla, jako moje máma, když jsem byl malej. Odstěhovali jsme se, už jsem ho nikdy neviděl.“

„A nikdy jsi ho nehledal?“

„Nehledal. Já jsem nějak, nebyl čas.“

„Nebyl čas? Na vlastního tátu?“

„To je těžký vysvětlovat, Lenko. Byla jiná doba.“

„Já tomu nerozumím.“

„To je jedno.“

„Tak mi to vysvětli! Mami!“

„Mě do toho netahejte. Já tohle nebudu poslouchat. Dobrou noc.“

Otec a Lenka zůstanou sami. Lenka přemýšlí o všem, co se teď událo. Myslí si, že se tváří neutrálně, ale asi se jí to nedaří, protože ticho utne otcovo řezavé: „No tak mě suď! Posluž si!“

Tentokrát už se slzy nedají zastavit, Lenka se rozbrečí.

„Ono je to jednoduchý! Ale co, já jsem byl v šestnácti taky plný ideálů. Jak budu čestný a spravedlivý. Jak budu léčit nepravosti světa. Morálně nadřazený! A pak si poseru vlastní rodinu!“

Lenka zvedne rudé oči. Takhle tátu nezná, takhle on nemluví. Není sama, i on vypadá překvapeně.

„Promiň, to jsem vůbec neměl říkat. Ale to už je jedno. Už s tím nic nenadělám. No! Nebreč! Holka moje! Dobrý?“

Lenka si protře oči. Není na to vhodná doba, ale musí se zeptat ještě na něco.

„Jak si to myslel s tím chcípnutím v mámině rodině?“

Otci se nažene krev do obličeje, zase uhne pohledem, ale pak narovná a zatváří se, že otázku neslyšel. Plácne dlaněmi o sebe.

„Běž. Běž, tady už nic nebude.“