Galérie by sa dnes nemali venovať iba vystavovaniu umenia
Pripravila Lucia Gavulová, kurátorka zbierok moderného a súčasného umenia a šéfredaktorka časopisu 365°
Ako pilotný online výstup, vyextrahovaný z doterajších čísel magazínu 365° prinášame dialóg Barbory Tribulovej (SK), vedúcej oddelenia galerijnej pedagogiky Slovenskej národnej galérie a Ondřeje Horáka, autora výstavných, vzdelávacích a sociálne angažovaných projektov (CZ), ktorý vznikol pre piate vydanie magazínu v roku 2018 (str. 144–152). Venuje sa téme umenia a vzdelávania, ktorá oboch respondentov spája, galerijnej pedagogike, kurátorstvu vzdelávacích programov a celkovej osvete v oblasti umenia vo vzťahu k inštitucionálnej, či neinštitucionálnej praxi.
Dôvod, prečo sme vybrali práve tento rozhovor netreba hádam po vyššie zmienenom bližšie vysvetľovať. Hoci vyšiel v poslednom čísle 365°-ky v starom šate, obsahovo priamo nadväzuje a vracia sa k téme úvodníka prvého vydania, o ktorom sa zmieňujem vyššie (úsilie galérií a múzeí „odkomplikovať“ vzťah k umeniu prostredníctvom popularizačných projektov pre návštevníka, publikácií a sprievodných programov, ktorých cieľom je narušiť situácie, kedy je súčasné umenie vnímané ako elitárske a málo zrozumiteľné). Okrem toho, že priestoru, venovaného téme vzdelávania o umení je napriek jej dôležitosti stále málo, je v kontexte výberu materiálu relevantné aj tvrdenie v názve, ktoré do dôsledku legitimizoval nástup pandémie a s ňou prehodnocovanie zaužívaných vzorcov a predstáv fungovania galerijných a muzeálnych prevádzok. I bez nej sa však za tri roky od vzniku článku mnohé z toho, čo sa objavilo v úvahách autorov výrazne posunulo, zlepšilo, či zabehlo v praxi, a tak aj v súvislosti so zmieneným by v prípade vzniku rozhovoru dnes mohol jeho titul znieť hádam aj „Galérie sa dnes už nevenujú iba vystavovaniu umenia“.
Želáme príjemné čítanie, ako aj príjemne online strávený čas s pravidelne prinášanými obsahmi z gigantickej informačnej ríše s názvom 365°- ako inak, po celý rok, priebežne počas celých tristo šesťdesiatich piatich dní.
Barbora Tribulová: Spája nás téma vzdelávania a umenia, prípadne galerijnej pedagogiky. V tejto oblasti aktívne pôsobíš na českej scéne, známy si v tomto kontexte aj na Slovensku. Venuješ sa vzdelávaniu a umeniu, napriek tomu, že nie si pracovným zaradením galerijný pedagóg. Keď si pracoval na rektorských oddeleniach pre rôzne galérie, uvádzali ťa ako lektora, alebo kurátora vzdelávacích programov. U nás taká pozícia nie je, v Čechách sa tento pojem občas používa. No najzaujímavejšie sa mi javí označenie popularizátor, prípadne propagátor umenia, ktoré sa s tebou spája tiež. Ako to vnímaš? Čo vlastne robíš?
Ondřej Horák: To je asi ta nejhorší otázka, jakou mohu na začátek dostat. Je těžké to přesně definovat — všechny to jsou nějaké existující pozice, ale s žádnou z nich bych se úplně nedokázal ztotožnit. Na rozdíl od pozic, jako je umělec, kurátor, galerista a podobně, nemám pro svoji práci jednoznačné pojmenování. Možná to ukazuje, jak je tahle profese pořád relativně mladá. Termín propagátor výtvarného umění mi přišel v něčem vhodnější, protože mne tolik nezastrkoval do škatulky vzdělávání a edukace. Popravdě ale pro svoji pozici ani žádné označení nehledám. Je mi to jedno.
Ako si sa dostal k tomu, že sa venuješ výtvarnému umeniu a jeho propagácii?
Když mně vyhodili ze studia scénografie, tak jsem přešel na obor divadelní antropologie, který se pro mě ukázal jako hodně zajímavý. Ukazoval vývoj divadla v různých uměleckých a historicko-společenských souvislostech. A já jsem si uvědomil, že způsob členění umění na výtvarné, dramatické, hudební je zastaralý a nefunkční. Pomohlo mi to dívat se na umění bez škatulek, bez zařazení. Výtvarné umění mě zajímalo ve všech polohách a udivovalo mě, jak odlišné reakce na něj mohou být. Tehdy, na přelomu tisíciletí, mě hodně vadily naše velké galerijní instituce. Pohyboval jsem se často po Evropě a mohl jsem je snadno konfrontovat. A viděl jsem, jak to u nás hrozně nefunguje. Čímž myslím to, co všichni známe — galerii, která spíš připomíná nějakou špinavou laboratoř, všude ticho, protivní kustodi, prostě všechno protivný a vlastně nepřátelský. Dostal jsem tehdy možnost pracovat v lektorském oddělení Národní galerie, a to byl takový první pozitivní impuls. Druhým byla Benzínka, což byl projekt, který na tu negativní situaci bezprostředně navazoval.
Benzínka vznikla zo záujmu o to, ako dostať umenie viac k ľuďom a zároveň pracovať s nájdeným priestorom opustenej benzínovej stanice? Skrátka ako príklad toho, že umenie nemusí byť inštitucionalizované?
To bylo někdy kolem roku 2005 a myslím — i takhle s odstupem — že to tehdy byl hodně krizový čas, kdy se české instituce pořád nebyly schopny stabilizovat a zorientovat se. Jak jsem řekl, na přelomu tisíciletí se hodně změnila situace. Odešla Sorosova nadace, změnila se politická situace, a to se odrazilo v podpoře umění. Malé galerie přestaly rychle fungovat, najednou nebylo kde vystavovat úplně mladé a začínající umělce. Vznikaly takzvané DIY projekty, což je termín, který se teď už moc neužívá. A do té situace zapadla Benzínka úplně plynule.
Ako celý projekt vznikol?
Kolegyně z lektorského oddělení Národní galerie Monika Sybolová bydlela ve Slaném a já jsem si všiml benzínové stanice, opuštěné, zničené a řekl jsem si, že tam prostě udělám svůj, tehdy ještě umělecký, projekt. Na zahájení přijeli kamarádi, přivedli s sebou další umělce a ti říkali „jé tady je to super, my chceme taky“. Takže hned na to navazovaly další instalace, performance a různé jednorázové aktivity. Líbilo se mi, že to není v Praze a že bychom Slaný, to malý město čtyřicet kilometrů za Prahou, mohli pro to mladé umění nějak získat. Pořád jsme to město nějak atakovali. Dělali jsme workshopy pro studenty a pro pedagogy z místního gymnázia, chodili jsme za lidmi do města a pak je tam vodili a bylo fantastický pozorovat, jak se to míjí účinkem. Benzínka se za čtyři roky existence sice stala pojmem — i z fotek je vidět, že tam jezdilo hodně lidí. Jenže to byla pražská scéna, která nelenila tam dojíždět. Ale místní jsme si získat nedokázali. To pro mě byla hodně zásadní zpráva. Hodně důležitý taky bylo, že to nebyl oficiální projekt. Nepožádali jsme ani jednou o grant, všechny instalace si platili umělci sami, nebo jsem je platil já s Monikou. Mně se prostě hrozně líbilo, že vznikala událost, která nebyla na ničem závislá. Což je asi takové moje téma — mám obecně problém s autoritami. Líbilo se mi, že si to můžeme dělat po svým.
V odpovedi si načrtol niekoľko tém alebo problémov, ktorým sa venuješ. Napríklad problém periférie a centra, kedy sa snažíš, aby sa umenie decentralizovalo. Alebo že umenie nemá byť iba „elitárske“, pre uzavretú spoločnosť. Aj v textoch, ktoré si písal pre kultúrny dvojtýždenník A2, si často riešil práve postavenie súčasného umenia v spoločnosti. Vysledoval si od času publikovania týchto textov, alebo aj od Benzínky, že by sa zmenil vzťah spoločnosti k umeniu? Aké je miesto umenia v spoločnosti?
Vždycky mě zajímaly přesahy umění v tom, jak konkrétně může tvůj život změnit. Jak nás může zasáhnout a být prospěšný společnosti. To jsou vlastně otázky, které jsem — ne možná takhle přímo — během práce v galerii neustále dostával. A stále dostávám. Tobě je musí taky klást. Bylo pro mě důležitý začít si definovat, pro koho tuhle práci dělám. Když jsem pracoval pro Cenu Jindřicha Chalupeckého, zjistil jsem, že původní představa, že to dělám pro všechny, je vlastně ta nejhorší možná. Výsledkem pak byl fakt, že jsem často nemluvil k nikomu. Ale poučil jsem se.
Ale ty ses ptala, jestli se situace v českém výtvarném umění změnila. Já si myslím, že rozhodně ano. Možná jsem to čekal ještě rychlejší a výraznější, ale vnímám u nás — třeba od toho roku 2005 — velký posun. Když jsme zavírali Benzínku, tak jsem cítil, že kapitola DIY galerií je uzavřena. Najednou vznikaly galerie jak houby po dešti, situace se významně zlepšila. Přibylo ohromné množství festivalů, přehlídek umění. Další otázka je, jestli se galerijním institucím podařilo nějakým způsobem oslovit veřejnost, zasáhnout ji. I tam si myslím, že se situace mění k lepšímu. Změnila se Národní galerie, odešel Milan Knížák a vzrostl zájem ze strany veřejnosti. Pak jsou tu menší, krajské galerie, což je asi téma, ze kterého mám já osobně největší radost. Najednou každý rok přibyde jedna, dvě galerie, které mají výbornou úroveň. Začaly vypadat atraktivně, mají poměrně široký program, který zasahuje jak odbornou, tak širokou veřejnost. To je možná úplně ten nejvýraznější posun.
Tady si dovolím odbočku. Já i ty dobře známe stav vzdělávání na základních a středních školách mimo centra. Dlouhodobě se domnívám, že právě tam je zakopaný pes současné společnosti. Tím, že dlouho kvalitně nefungovaly krajské galerie, jsme se připravili třeba o dvě generace, se kterými jsme mohli o výtvarném — nebo o umění vůbec — mluvit. Tyhle galerie často fungovaly hrozně setrvačně, a tak nevznikla žádná kvalitní linie spolupráce mezi školami a galeriemi. Protože ty školy navštěvuju, tak bohužel vidím, že ta nevyrovnanost ve školách je pořád ještě velká.
Dostali sme sa priamo k téme vzdelávania, aj v rámci umeleckých inštitúcií. Jestvuje pojem ako galerijná pedagogika. Čo by podľa teba malo byť jej cieľom?
Galerijní pedagogika mě vlastně moc nezajímá. Mě zajímá to, kdo do galerie přichází, na co je připravený, co očekává. A pak, co si z galerie odnáší. Obecně by galerie, alespoň podle mne, měly být daleko ofenzivnější. Po Benzínce jsem dostal možnost pracovat v krajské galerii v Kutné Hoře (GASK — Galerie Stredočeského kraje — pozn. redaktorky), a to bylo poprvé, kdy jsem pro sebe mohl realizovat myšlenku, že nebudu jen sedět v kanceláři. Ačkoliv to ode mne nikdo nevyžadoval. A tak třeba vznikl projekt, který se jmenoval Gasktour. Měli jsme možnost rok jezdit po školách ve starém londýnském doubledeckeru. Přizval jsem k tomu další umělce a na náměstí desítek měst jsme se snažili opravdu hodně ofenzivně působit na jejich obyvatele. Reakce studentů i pedagogů byly skvělé.
Čím sa dostávame k ďalšej téme, ktorou si sa zaoberal, a tou je problematika absencie dobre fungujúcich krajských galérií v istej dobe, ktoré nezasahovali až také publikum, ako by bolo vhodné, či žiadané. Z toho predpokladám vzišla aj Tvoja potreba vyjsť za múry inštitúcií a pracovať tam s umením. Zaujíma ma, čo vlastne je cieľom takej práce s umením? Je to naozaj to, aby sa ľudia vzdelávali o umení? Alebo s ním nejako inak pracovali?
Když jsem dělal knížku Proč obrazy nepotřebují názvy, vzpomněl jsem si, jak jsme se s bráchou povalovali u nás na gauči a nad námi visely dvě reprodukce Van Gogha. Nevěděl jsem, že je to Gogh, a samozřejmě jsem nevěděl, jak se ty obrazy jmenují. Nevěděl jsem o nich nic. Byly na nich mraky a stromy a nějaké stavení, ale já jsem v nich viděl dva psy. Pudlíky. A vymýšlel jsem si příběhy těch dvou psů. Myslím, že na začátek to stačí, jde o ten prvotní impuls. V tu chvíli je jedno, že je to Van Gogh, kdy se narodil, co vystudoval nebo nevystudoval. Později, když jsem stál třeba se spolužáky před obrazem, mě iritovalo, že místo abychom si tu situaci užívali, tak jsme poslouchali výklad o tom, kde autor studoval a co je to postimpresionismus. Což je ti v určitém věku fakt dost jedno. A to je mimochodem další věc, která se změnila za posledních deset, patnáct let. Tyhle informace už jsou ve výkladu úplně zbytečný. Často vidíš, jak před sebou studenti drží mobil a když budou chtít tak si to všechno hned najdou. Rychle jsem si uvědomil, jak důležité bude je zaujmout a nadchnout. A také to, že naše instituce budou muset postupně opustit tradiční pozice a nějakým způsobem aktivně vstoupit do škol a získávat studenty i pedagogy. Budeme muset hledat nový komunikační model. Je nutné, aby galerie takhle začaly uvažovat.
Tvoj zážitok z detstva je určite vodítkom k pochopeniu tvojich neskorších pracovných metód. Do väčšiny škôl sa umenie dostáva prostredníctvom reprodukcií, no ty si vždy poukazoval na dôležitosť priameho, zažitého kontaktu — o tom bol primárne projekt Gasktour. V iných projektoch, ktoré tiež vznikali v dobe tvojho pôsobenia v GASK-u, ako Obrazy u seniorov. Umelecké diela v bytoch seniorov (2011) alebo Väznica: miesto činu (2011–2012), sa iba potvrdilo, že prvotný zážitok a kontakt s umením je absolútne smerodajný, pričom vôbec nemusí súvisieť s tým, koľko kto má informácií o umení.
Setkání s originálem díla může být jedním z rozhodujících okamžiků. Především v téhle intermediální době, kdy jedním kliknutím v počítači můžeš vidět jakékoliv umělecké dílo. Je to informace, která za mého mládí neexistovala. Nejen, že jsem si nemohl zajet do Helsinek, kde mimochodem visí originál obrazu, na jehož reprodukci jsme s bráchou koukali z gauče, ale veřejně dostupné reprodukce byly často dost hrozný. Malá černobílá fotka rozměrného barevného díla. To je pak ohromná změna. A třeba projekt se seniory, který jsi zmínila, spojoval tenhle zážitek. Tehdy mne zajímalo, jestli by člověk, který má podstatnou část svého života už za sebou, mohl říct, jakou roli má umění v jeho životě. A tak vznikla série rozhovorů se seniory o dílech, která je obklopovala. Vybral jsem obrazy z depozitáře galerie, které byli stejně staré jako senioři, u kterých pak vysely v pokojích. Paní narozená v roce 1922 dostala obraz ze stejného roku. Ten klíč byl důležitý — vzniklo pouto — kdo by mohl vědět víc, než ten, kdo je narozený ve stejnou chvíli? Originály obrazů z galerie jsme umístili do jejich pokojů v Domově seniorů. Zajímalo mne, jestli je to dílo stačilo oslovit. A oni začali vyprávět příběhy, které v nich díla vyvolávala. U někoho to byly probuzené vzpomínky, někdo vyprávěl smyšlený příběh, bylo to různý. Tam jsem si uvědomil, že možnost být takhle blízko u díla, strávit s ním nějaký čas a vstoupit s ním do dialogu, je náročný, ale zároveň obohacující zážitek. Pak jsem pozval historičku umění, aby jim z odborného pohledu popsala, co je na tom obraze namalováno. Střetly se dva světy — ten trochu suchý kunsthistorický výklad, oproti subjektivně zabarvenému zážitku seniorů.
Rozprávame sa o publiku, o tom, aké je dôležité. Rovnako tak sa zdá byť dôležité ho vychovávať. Ty na tom pracuješ rôznymi spôsobmi.
Už deset let děláme projekt Máš umělecké střevo?, se kterým se snažíme dostávat současné umění na střední školy. A hlásí se nám školy ze všech koutů republiky. Mimochodem tenhle projekt běží, i díky tobě, taky na Slovensku. Velkou zásluhu na tom mají pedagogové, kteří na těch základních a středních školách působí. Jeden takový učitel dokáže změnit nejenom třídu ale leckdy dokonce i celou školu. Znám pedagogy, kteří dělají se svými studenty tak zajímavé projekty, že se ti ostatní nechají inspirovat. Vedení školy pak vidí, že si zaslouží větší prostor a najednou se díky jednomu, dvěma projektům změní celá škola. To je pozitivní změna, na které se snažíme s kolegy pracovat. Rozvoj technologií naznačuje, že to, co lidi mohou do budoucna nabídnout, je lidská kreativita. To stroje — zatím — nedokážou nahradit. Je to skutečnost, na kterou by měly společenské elity začít upozorňovat, a ne ji jako u nás bagatelizovat. A mělo by se to odrazit i ve způsobu vzdělávání.
Problém je aj v tom, že pokiaľ nejde o umeleckú školu, výtvarné predmety sú nehodnotené. Čo znamená, že aj žiaci to berú ako čosi, čo je iba ako doplnok a to chce potom naozaj veľké nasadenie pedagóga, aby ich dokázal zaujať. Prvá otázka je, na čo to mám vlastne riešiť, keď sa mi to nedostane na vysvedčenie, čo z toho budem mať? Na umeleckých školách sú síce dejiny umenia ako odborný predmet, študenti z toho majú maturitu, ale je fakt, že sa dostanú maximálne po 20. storočie, po nejaké prvé avantgardy, čiže učia sa históriu, mená a roky. Ale tiež sa nedostanú k tomu, prečo vôbec by mali o umenie javiť záujem. Keď sa tento problém dostane aj do nehodnoteného predmetu, okamžite to dokáže vyvolať nadšenie a deti vedia následne svoje skúsenosti využívať aj pri iných predmetoch. Mne napríklad hovorili, že sa inak pozerajú na literatúru alebo na matematiku. Vďaka stretnutiu s umením si uvedomili, že nemusí existovať jeden správny prístup, ale mnoho prístupov a postupov, ktoré cez umenie hľadajú aj v iných odboroch. Toto je podľa mňa obrovský potenciál umenia. Že učí hľadať rôzne prístupy a podporuje kreativitu u diváka. A naozaj, ako hovoríš, vstupujeme do doby, keď kreativita bude jednou z najcennejších kvalít na trhu.
Myslím, že to bude trvat zase nějakých pět, deset let, než ta změna nastane. Kromě základních a středních škol by na takové možnosti uplatnění měly reagovat i vysoké školy. Třeba uměleckých škol je u nás každý rok víc a víc. Jenže to, že z jejich absolventů budou umělci na volné noze, se týká asi tak promile z celkového počtu. Řekl bych, že by nebylo špatný se od nějaké chvíle se studenty bavit o tom, jakými dalšími způsoby se může takhle tvůrčí osobnost ve společnosti uplatnit. Situace, kdy se třeba umělec skrze to, co se naučil, uplatňuje v širších okruzích a tématech společnosti, mě zajímá.
To je téma, ktorá je živá aj na odbornom vzdelávaní. Hoci galerijná pedagogika u nás ako samostatný odbor neexistuje. U vás na pedagogickej fakulte áno, u nás je na pedagogickej fakulte iba galerijná animácia.
Není to to samý?
Nie je to to isté. Pri animácii sa nemusíš vzdelávať, ide o to umenie nejako oživiť, „zabaviť sa“. Pri pedagogike je úžasné to, že dokážeš využiť prvky galerijnej animácie, ale ešte ťa to aj niekam posunie.
Myslím si, že tahle profese, která v podstatě nemá název, je hrozně komplikovaná, protože vyžaduje kombinaci poměrně velkého množství schopností a znalostí, kterými by měl člověk disponovat. Trochu umělec, protože musíš být kreativní, částečně pedagog a taky trochu performer. To je vážně náročná kombinace. Vrátil bych se ale ještě k tomu vzdělávání na základních a středních školách, protože právě tam by ti v téhle roli mohli hodně pomoct. Už vlastně ani není legrační, když jsi se studenty na výstavě Kryštofa Kintery a oni ti kladou otázky, které by už mohli mít dávno zodpovězené — proč je video v galerii, jak to, že může někdo považovat igelitku za umělecké dílo a podobně. A když se jich zeptám, o čem se baví ve škole, tak mi řeknou, že probírají antiku, baroko nebo něco obdobného. Tak si říkám, nebylo by jednodušší to prostě otočit? Pojďme se bavit o současnosti! Když zajdeme na pár současných výstav, tak nám nabídnou spoustu otázek — zkusme na ty otázky hledat odpovědi. Společně — vždyť nikdo nezná správné odpovědi, tohle není exaktní věda, fyzika nebo biologie. Možná, že nemusíme začínat v pravěku a po osmi letech dojít k impresionismu. Prostě k té antice a pravěku můžeme dojít od současných otázek a témat. Orientovat se v současném světě je přece důležitější a pro studenty rozhodně srozumitelnější. Od současného umění se během dvou vět dostaneš k jakémukoli umělci, směru, reprezentativnímu tématu z historie. A jsme znova u toho — vzbudit zájem. Já myslím, že v tom je klíč.
Keď si spomínal projekty, spomínal si aj ľudí, na spoluprácu s ktorými si mal šťastie. Koniec koncov aj so Slovenskou národnou galériou si mal rozbehnutý pomerne úspešný projekt SNG nažive! a odvtedy sa spolupráca rozvíja. Máš umelecké črevo? je iba jeden z príkladov.
Poslední projekt, kterému se dlouhodobě věnuji, souvisí s tím, že jsem před pěti lety udělal knížku, kde jsem se nějak srozumitelně snažil dětem objasnit, proč současné umění vypadá tak, jak vypadá. A to odstartovalo směr, kterému jsem se předtím nevěnoval. Ta knížka vznikla z toho důvodu, že jsem chtěl mít ve studentech partnera, se kterým bychom si o umění mohli povídat. Měl jsem pocit, že to půjde jednodušeji. Uvědomil jsem si, že pokud chci něco změnit, musím začít u malých dětí, a že musím najít způsob, který udrží jejich zájem. Což v době internetu není snadné. Takže vznikla knížka, jejíž součástí byl komiks. Shodli jsme se s nakladatelem, že to je cesta, jak je zaujmout. A opravdu byla úspěšná. Teď máme v Čechách velké množství knih zaměřených na výtvarné umění pro malé děti. Ta moje další knížka už tedy byla určená pro starší, studenty střední školy. To byl další prostor, který tehdy nikdo neoslovoval.
Je to stále ešte v rovine tvojej iniciatívy, alebo je v tom už záujem vydavateľa?
Když je něco úspěšný, nakladatel má zájem v tom pokračovat. Když jsem si uvědomil, že u nás neexistuje žádná opravdu zajímavá publikace, která by dokázala šestnáctiletému studentovi zajímavým způsobem říct, proč je Jan Zrzavý tak výjimečný malíř, nebo že je Eva Kmentová mimořádná sochařka, tak jsem se ji drze rozhodl napsat. Vznikla kniha Průvodce neklidným územím, která vyprávěla příběhy umělců a výjimečných děl. Ale rozhodli jsme se nepoužívat reprodukce. Chtěl jsem těmi příběhy vyvolat zájem o díla třeba Katky Šedé nebo Františka Kupky, tím příběhem dát nějaký první impulz. Neměl jsem touhu udělat knihu, ve které je patnáct reprodukcí děl každého autora. Když to čtenáře zaujme, otevře si internet a tam ta díla uvidí. Všechna a ve vysoké kvalitě. Nebo ať si zajde na výstavu, do galerie. Spokojím se s tím vzbudit zájem. Třeba touhle knížkou. Když mi pak nabídla internetová televize vlastní pořad, tak jsem do toho šel ze stejného důvodu. Obecně si myslím, že internet je médium, se kterým by se mělo i na této úrovni pracovat. To u nás velké instituce neumí, nechápou ten potenciál, oproti tomu třeba SNG si tohle uvědomuje. Tak, jak se podařilo Slovenské národní galerii pracovat se světem nových technologií na výstavách a na webu, to nemá u nás a možná ani ve střední Evropě obdoby. Pro mě je zajímavé, že je to dostupný způsob, jak můžeme s veřejností mluvit. Formy komunikace se neustále mění a my je musíme využívat. Galerie by měly reagovat na požadavky veřejnosti, to beru jako úplnou samozřejmost. Ve všech polohách. To neznamená jenom v dramaturgii galerie, ale i ve způsobu, jak oslovovat širší veřejnost, jak s ní komunikovat. Je nutné, aby se do galerií dostávali mladí lidi a měli možnost přinášet čerstvý vítr.
Galérie u nás sú ešte stále odborníkmi vnímané ako „vznešené“ inštitúcie a mali by mať patričnú úroveň. A vzniká otázka, či je na mieste, aby sa takéto inštitúcie prezentovali napríklad videom so škrečkom, ktorý ľuďom ozrejmuje dejiny umenia, s čím majú niektorí problém[1]. Ty si v rozhovoroch alebo textoch vyjadril myšlienku, že zjednodušenie je v prospech záujmu, že pri týchto aktivitách nejde o to, podať čo najviac faktov a exaktných informácií, ale vzbudiť záujem. Ak tomu správne rozumiem, majú byť videá tohto typu predprípravou na prácu s exaktnejšími obsahmi?
Ubírat, v nějaké rozumné míře, je úplně stejná práce jako věci kumulovat. Dlouho to nikdo nechápal, kvalitu každý ocenil jen v kumulaci informací, textu, počtu stran. Já si naopak řeknu, že to musím udělat v daném rozsahu a snažím se to neudělat delší. Protože vím, že toho posluchače můžu ztratit. A je to těžký, to ti každý, kdo to udělal, potvrdí. Já sám bych toho chtěl přece taky hodně říct! Taky chci všem říct, kolik toho vím! Ale v tomhle případě je méně více, to mám ověřené. Řekl jsem si, že to je prostě moje role — mluvit nebo psát o věcech srozumitelně, ale také pokaždé jinak. S tebou se budu bavit jinak než s malým dítětem, ředitelem banky nebo se seniorem v domově důchodců.
[1] S dvojicou Fuczik (Ondřej Horák — poznámka redakcie) — Kakalík pripravila SNG sériu krátkych animovaných videí Príbehy umenia s profesorom Škrečkom, ktoré zábavnou formou predstavujú slovenské výtvarné umenie a jeho osobnosti. Sprevádza nimi profesor Škrečok. Videá sú sprístupnené na webovej stránke skrecok.sng.sk a postupne pribúdajú.
Ďalším momentom sú interaktívne vstupy do výstav. Návštevníkom dávajú ďalší rozmer, ako na výstavu nahliadať. Niekedy sa však nestretnú s pochopením kurátora, alebo ním nie je dovolené do výstavy vstupovať. Je riešením vytvorenie samostatného priestoru pre sprievodné programy? Tebe sa to podarilo vytvorením edukačného centra Artpark v rámci galérie Rudolfinum.
Vím, že kdysi dávno jsme se snažili, aby doprovodné programy byly od začátku součástí výstavy, a to i s nějakým konkrétním prostorem. Už delší dobu vídám, že se to běžně děje, třeba v pražské Národní galerii. Někdy více, jindy méně úspěšně, ale nevybavuji si, že by takový prostor ve výstavě vysloveně překážel. Já jsem měl už v GASK-u vizi autonomního prostoru, který by byl nezávislý na neustále se proměňujícím výstavním programu. Chtěl jsem, aby se proměňoval svým rytmem a odpovídal na obecnější otázky. V Rudolfinu byl prostor, který se kdysi používal někdy jako výstavní prostor, jindy jako sklad. Tak jsem si ho vyžádal. Ale nebylo to to nejvhodnější místo. Rudolfinum funguje jako kunsthalle a to byl rozdíl — já původně chtěl pracovat se stálými sbírkami. Chtěl jsem se bavit o dílech, které návštěvník může v galerii vidět. Ale jsem vděčný, že jsem to tam mohl udělat, návštěvnost byla úžasná. Dosáhli jsme toho, že si lidi zvykli chodit do spodních prostor galerie, i když třeba nešli na výstavu. Začali tam trávit čas. Chtěl jsem, aby galerie nebyla jenom „průtokáč“, ale aby tam vznikla nějaká situace. To jsem měl v hlavě asi už od Benzínky, kde umění byla především záminka pro setkávání. V GASK-u jsme třeba spolupracovali s místními komunitami nebo se studenty. A v Rudolfinu vznikl prostor, kam lidi chodili relaxovat, ale byly tam taky různé impulzy, které umožňovaly trávit čas aktivně. Tak si fungující instituci představuji. Vystavování umění vnímám možná jako třetinu toho, co by galerie měla představovat.
