Čtvrtý den v Helsinkách

Před půlrokem jsme se rozhodli, že odjedeme do ciziny na zkušenou. Jsme tu a tak pár věcí popíšu ještě čerstvě. Fotky se zatím učím dělat, blog jsem nikdy takhle nepsal, tak to berte i jen jako ilustraci místa.

Nečekaně jsem se rozepsal, tak jsem informace o dopravě a můj výlev o tom, proč jsme se rozhodli odjet oddělil.

To jen tak do úvodu.

Ještě poznámka před vyprávěním

Začněte všechno řešit minimálně tři měsíce před odletem. My to řešili cca dva měsíce a opravdu do nestačí. Nikdy nedáte do pořádku všechno před odletem, určitě však budete shánět bydlení jednodušeji než my a stejně tak hledat nájemníky za vás v domácím bytě pokud ho úplně neopouštíte.

Pokud s sebou berete psa jako my připravte si hodně trpělivosti. Každá dopravní společnost má trochu odlišné podmínky ohledně velikosti tašky a ceny letenky zvířete. Stojí to většinou kolem 1500,- plus cca 500,- taška. Pak je potřeba zajistit potřebná očkování a pokud pes nemá, čip. Pes pak dostane od veterináře svůj pas a na odletovém letišti předkládáte i očkovací průkaz. Nebyl s tím jediný problém. Při skenu letenky před vstupem ke kontrole by vás měl někdo ohlásit na kontrolu, že budete mít psa a má letenku. U kontroly zavazadel pak jenom sundáte psovi obojek a potom už je všem pes úplně jedno a můžete běhat po Ruzyni jak chcete.

Tečka se vešla jen tak tak do zavazadla na palubu, na váze pak měla 7 kilo, tlouštík. Navzdory všem našim obavám je cesta se psem zvyklým na všechny dopravní prostředky úplně bez problému. Lehla do tašky a dělala, že spí stejně jako ve vlaku. Jen při klesání pak trochu vyčítavě koukala, pravděpodobně měla stejné pocity nevolnosti jako my.

Jak to tu vůbec přežít?

Cesta na bydlení byla ok, prostě jen vyzkoušet jestli fungují lépe Here We Go mapy nebo Google Maps (na Apple mapy zapoměňte, neumí dopravu). Nečekaně nejlepší pěší navigace je přes Mapy.cz, jejich offline podklady pro Finsko jsou datově třikrát větší a mají v sobě zavedené i turistické značky a cyklotrasy.

Hned pro začátek jsme se chvilku bavili s Františkem se kterým řešíme případné bydlení tady a brzo se rozloučili na naše tvrdě placené AirBnB byty. Cestu z busu jsem popletl, takže procházka. Hlavou se nám prohání hodně scénářů našeho života tady a vlastně zas tak moc nemluvíme z toho, jak jsme nervózní.

Vůbec nám v čisté naivitě nedošlo strašně moc věcí, které jsme si měli před odletem zodpovědět. Takže jsme se první večer sami trochu vyděsili. Střídáme momenty nadšení a paniky. To zná asi každý, kdo jel na delší dobu pryč.

Mít kde spát

Bydlíme do pátku u Marity, která sbírá hodně cetek. Jakože plný byt.

Pokojíček je mrňavý, postel ještě menší, takže se tam vejdeme akorát a matračka je jako vodní postel. Já se vyspím, ale Dáša chůdák vůbec. Tečka první noc hrozně kňučela pod postelí, takže Dáša vymyslela, že jí uděláme z jedné půlky kufru pelech. A je klid.

Marita, postarší paní s vnoučaty, které chodí na návštěvy, nám přichystala salmon soup, kterou jsem ještě online zdvořile odmítl. Dneska na nás čeká zeleninový vývar s čočkou. A dělá nám i dortíky z různých berries, které sbírá v okolí (rostou maliny, trochu borůvky).

Takže o místo u stolu se dělíme s ručně dělanými prstýnky, rozbitým buddhou, laptopem, svícny a dalšími těžko popsatelnými cetkami a domácí nám to nahrazuje milou povahou a tím, že je se vším v pohodě. Už jsme bydleli v mnohem lepších bytech, ale tady to má nezapomenutelnou atmošku.

V bytě je ještě spolubydlící, kterého jsme dosud neviděli, jen se svítí pod dveřmi. Ono se tam všude svítí furt, nezhasíná se, možná se Marita bojí tmy.

Dilemata

Pořád řešíme nějaký rozhodnutí, ach ten pohodlný život stereotypu. Jak se kam dopravit, na kolik bytů každý den máme napsat, abychom tu měli kde spát? Kde nakoupit, jak dlouho kde budeme? A co sakra máme koupit, když ten jazyk je absolutní dimenze a většina obalů nemá obrázky, takže jestli je místo másla sádlo prostě zkoušíte zakoupením :)

Jsme hodně vystresovaný z bydlení. Vypadalo to, že budeme bydlet s Františkem, klukem co sem přijel z FAMU, ale on už nemá kde spát dříve, takže sehnal bydlení dříve. Byli jsme na prohlídce dvoupokojáku, jenže majitel hledá někoho na celý rok.

Ono je to i pro jednoho jednodušší než v trojose zla pronajímatele:
dva v páru / pes / jen do Vánoc.

Zatím máme několik nabídek, jedna je skvělá od fotografky nabízející garsonku za 680e s vybavením, jenže nemá fotky bytu a volno tam bude na prohlídku až 1.9., kdy končíme u Marity. Ta nám ale už nabídla možnost zůstat do pondělí, když nic neseženeme, jak hodná babička.

Jinak je to bída, pokoje jsou od různých arabášů a indů za 500e i nevybavené. Univerzita má nasmlouvané byty s dvěma společnostmi a to jsme propásli, když jsme začali vše zařizovat pozdě.

Na druhou stranu zajišťovat si podobný bydlení, jako teď scháníme, z Čech je skoro blbost. Stejně je pak potřeba tady na prohlídku a mluvit s těma lidma, vidět okolí a čekovat hluk.

Tečka

Ta to prožívá v klídečku. Zrovna leží na gauči v Robert’s cafe a dospává ranní procházku. Většina lidí se na ní směje a teda taky na nás. Hodně hladí a odvážnější se nechají oblíznout. Problém s dorozumíváním vypadá to nehrozí, mluví s lidma i psíma kámošema, přesněji stále štěká jak na lesy.

První kroky ve městě

Nejdříve jsme se vydali do centra, ještě absolutně bez orientačního bodu. Takže raději k vodě, tam něco sníst, zatím zase studené, když nemáme kde vařit.

Z kampusu Otaniemi k Ville Elfvik

Zatímco se Dáša pilně zapisovala na Erasmus, my jsme s Tečkou odeslali video v jedné ze zašíváren na kampusu a šli se podívat kousek od kampusu po turistické stezce.

Potom, co jsme úspěšně rušili nadšenou skupinku ornitologů, jedna finka si zamilovala Tečku, dala nám follow na instáči a vyfotila si jí, aby se už mohla pak dále věnovat fotografování vzácných labutí. Na tomhle místě se za nějakých dvacet minut protočilo kolem deseti dalších lidí, co odcházeli a přicházeli s dalekohledy a teleobjektivy lovit.

A samozřejmě na to mají speciální zelené bundy do přírody.

My s Tečkou jsme se vydali cestou na Villu Elfvik, protože jsem byl hrozně zvědavý, co to jakože bude. Stezky nejsou značené, ale mají na rozcestích směr a kilometráž, takže docela ok. Ale stejně jsem tak nejistej, že raději koukám chvilkama do mapy.

Nejsme sice nikde za městem, ale tohle začalo být zajímavější a pes byl ještě zábavnější hlavně ve chvílích, kdy se prkna potápěla do vody a celé to trochu nedrželo.

Najednou se zpoza křoví něco hrozně pohnulo, úplně jsem se vyděsil a trknul se do hlavy, že ten obrázek psa na vodítku tu asi nebude jen tak a já ho blbec jako velkej rebel ignoroval. Přeci jen jsme nikoho nepotkali dobrých půl hodiny (což ale tady nakonec nic neznamená). Po připnutí a pár sekundách jsem “analytickým myšlením a použitím čisté dedukce” došel k tom, že tak velký zvíře tu pravděpodobně nežije a Tečka by už byla pravděpodobně pryč nebo naopak u toho.

Tady je trochu vidět, jak se Tečka bojí

Drama pro nic, místní chlápek tu ořezával větve, aby tu ucha jako já mohla chodit. Pozdravil jsem a jakoby nic. Po chvíli jsem narazil na osamělého ornitologa, mladého kluka. Nesměle jsem se zeptal, jestli mu nebude vadit, když si tam trochu pofotím a budu mu hýbat s karbonovým (!) stativem na dalekohled při chození po dřevěné rozhledně. Sledoval orly z jihu (nevím nic, moc mě to zajímá a trochu hloupě se ptám, jestli je taky ornitolog aha) a pak za ním přišel ten zmiňovaný chlap, který se ukázal býti majordomem zmíněné vily. Milý Watsone! Šedé buňky mozkové mi jely naplno.

Asi značka jakoby ornitologická.
Proč bych si měl sedat na tu lavičku mezi trávou jsem moc nepochopil

Po téhle sociální taškařici (promiňte mi, ale jsme tu trochu sami) jsem se vydal dál, měli tam krásnou boudu s historickou loďkou a namalové ptáky, které tu můžete spatřit. Doufám, že tu najdu ještě větší přírodní hitparády.

Opodál začíná procházka mezi rákosem. Prostě jen to. Jdete po dřevěném mostečku a posloucháte, jak se tře rákos o sebe a své střídající se kroky na prknech. Rákos je tak vysoký, že přes něj nevidíte. Lavička included. Tečku nesu v náručí, protože se bojí nad bažinou ťapkat na prknech. Je to příjemný, zastavuju se a poslouchám kolem.

Oba jsme vyprahlí, dojdeme k vile, kde zjistíme, že reklamovaný nanuky v týdnu nemají a psi stejně dovnitř nesmí (teda nanuka by si asi taky nedala). Uvnitř samozřejmě expozice ptáků a je to celý nakonec divně zavřený. Asi jsem měl toho chlapa spíš pozdravit finsky.

Nabíráme tedy směr jedna z milionu prošlapaných cestiček za nosem. Kompas nakonec nikdy nelže a tak nás dovede na bus, abychom dojeli za paničkou. Na tu čekáme pod stromem a když náš to omrzí, jdeme do kavárny, kde konečně můžu dělat reálnou práci, která mi upřímně chyběla. Robert’s coffee je místo, kde jste všem jedno, je tu internet o rychlosti světla a ucházející káva. Tečka suverénně skáče na kanape, dávám pod ní svetr a konečně se zapojuji s ostatními asociály k obrazovce svého počítače.

Všichni jsou tu posedlí tím, aby je někdo sledoval. Trochu staromilsky musím kvitovat, že jsme na tom pozadu a jsem tomu rád. V autobuse je minimálně pět lidí, kteří se v selfie kameře buď kontrolují nebo rovnou fotí, jak jim to zrovna sluší na Instastories. Neumim.

To, že je všude nasráno od havranů je fuk, protože tu nikdo, opravdu nikdo nesedí na trávníku. No lavičky pro jistotu taky nejsou, ty dva na fotce jsou Erasmáci určitě.

Kampus je jinak mega velký, když tam jedeme, jímá mě hrůza z těch vzdáleností :)

Cihla na všechno nebo cokoliv, co ji bude imitovat.

Momentálně tam zavírají všechno odpoledne, takže tu není proč trávit čas, on tu taky nikdo ještě pořádně není.

Možná se mi podaří tady ještě v budoucnu něco domluvit a zjistit, jak jsou tady na tom s fotkou a to jakože budou dobře, to je jasný.

Většina fotek je v tomhle povídání na ultraširoký objektiv. Je starý nový, tak jsem trochu posedlý, snad to zvládnete. Pokud se vám povídání líbí a třeba by vás zajímalo něco dalšího, dejte vědět.

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.