No a co?

Ráno jsme s Lů jeli do do práce, resp. školy, a v autobuse jsme si četli článek na Wikipedii o zebře kvaga, která vyhynula v roce 1883:

Ještě na počátku 19. století žila kvaga ve velikých stádech na horním toku řeky Orange v jižní Africe. Jihoafričtí Búrové a další Evropané je však začali hromadně vybíjet. Například H. Lichteinstein, který roku 1804 doprovázel s celým vojskem guvernéra po jižní Africe, zapsal do svého deníku: “Dnes jich bylo složeno víc, než mohla naše početná společnost zkonzumovat.” Vybíjení postupovalo tak rychle, že zoologové ani nestačili zareagovat a vytvořit v zajetí chovná stáda. V roce 1878 byla zastřelena poslední kvaga ve volné přírodě. Kusy chované v různých ZOO byly většinou staré a neschopné rozmnožování, a tak poslední zvíře svého druhu pošlo 12. srpna 1883 v amsterdamské zoologické zahradě.

Chvíli ve mně vířil pocit z toho úryvku, vlastně ještě pořád víří. A říkal jsem si, že snad jsme dnes dál, snad by se dnes většina lidí takhle necitlivě nechovala.

Ale hned potom jsme přestoupili na metro, a museli jet až dalším metrem, protože to první bylo u dveří nacpané lidmi. Jenže uprostřed mezi dveřmi, v uličkách, byla spousta místa. Lidi jsou prostě liní lézt hlouběji do vozu.

Prkotina? Možná. Ale mě napadlo, že obě ty věci, jak zastřelení poslední zebry, tak nechuť udělat dva kroky, aby se vešli i ostatní, jsou jenom dva různé (a různě závažné) projevy téhož rysu lidské povahy. Asi pro něj neexistuje slovo, popsal bych ho nějak jako “no a co”. Taková ta neschopnost nebo spíš nechuť (nebo nechuť dosáhnout té schopnosti) dohlédnout za hranice svého bezprostředního okolí. Jak v prostoru, v čase, tak i v našem umístění v rámci přírody.