Participativní kultura, participativní společnost a média
Spoluúčast, spolupráce, spolurozhodování, zapojování se, veřejná diskuze — to vše jsou výrazy adekvátní pojmu participace. Níže se pokusím vysvětlit toto téma podrobněji a přiblížíme si i související pojmy, jako participativní kultura, participativní společnost a média. Nakonec se podíváme na to, jak je možné toto vše využít ve službách knihoven a jaká je role knihoven v participativní společnosti.
Participace v pojetí nových médií
Snaha příjemců o participaci na obsahu mediálních sdělení není jen záležitostí několika posledních let. Tyto tendence jsou patrné už od dob starověkého Řecka, respektive antického divadla, kdy diváci aktivně reagovali na hry a výkony herců buď hlasitými ovacemi, nebo pískotem přímo uprostřed představení. Už tehdy bylo možné mluvit o participativní kultuře. Lidé se snaží o participaci, tedy spolupodílení se, prakticky ve všech oblastech života — politika, ekonomika, kultura aj. Německý sociolog Jürgen Habermas mluví o formování veřejného mínění prostřednictvím výměny informací a zpráv na základě společného zájmu. [1] V tomto ohledu dnes mají bezpochyby nezměrný přínos nová média, především pak internet, který umožňuje volný přenos idejí a informací nejen mezi občany, ale hlavně mezi občany a politiky či konkrétními odborníky a institucemi, a tím se zvyšuje i jejich možnost participace ve veřejné sféře. Jak uvádí Denis McQuail: „Hlavními uživateli těchto médií by měly být skupiny v širší společnosti, založené na různých kritériích, včetně etnicity, imigrace, místní komunity, speciálních potřeb nebo zájmů, víry atp.“ [1] Možnost participace by tedy měl mít každý bez rozdílu. Nová média pak umožňují větší interakci a občanskou angažovanost.
Dva mediální věky
Právě média ve smyslu prostředníků komunikace jsou dnes v mnoha případech neoddělitelnými společníky lidí. Ať už jde o chytré telefony, tablety, notebooky — to vše v neustálém režimu on-line nám umožňuje komunikaci a participaci s celým okolním světem. Interaktivita a participace jsou v podstatě hlavními principy nových médií. Není pochyb o tom, že žijeme v mediálním věku. Americký historik Mark Poster dělí mediální věk na dvě období. [2] V prvním mediálním věku malá skupina organizovaných tvůrců mediálního obsahu předávala sdělení směrem k masovému publiku. To přitom mělo jen minimální možnost zpětné vazby či participace na tomto mediálním obsahu. Pro druhý mediální věk, který nastává s příchodem digitálních médií, už je typická výraznější aktivita příjemců. Nejedná se už jen o pasivní příjemce, ale aktivní komunikátory a participanty. Konzument mediálního obsahu je informovanější a více se do celého procesu zapojuje. Jak uvádí český novinář Václav Moravec, zásadní zlom v oblasti médií nastal s příchodem prostředí webu 2.0 v roce 2004. Zatímco předchozí web 1.0 umožňoval pouze pasivní sledování obsahu, web 2.0 najednou uživatelům umožňuje participaci na obsahu a vlastní tvorbu. [2] Interaktivita je tak hlavní charakteristikou nových médií. Konzumenti, kteří se aktivně podílejí na tvorbě nového obsahu, dávají vzniknout nové participativní kultuře.
Nástup nových médií přinesl obrovský rozmach vzájemné komunikace mezi lidmi. E-maily, různá fóra a chaty, sociální sítě… To vše umožňuje lidem vzájemně se „sejít“ a sdílet a šířit své myšlenky. Přitom komunikace je jedním z prostředků demokracie a s demokracií úzce souvisí i rozvoj participativní kultury. Nová média podporují tento rozvoj do takové míry, že můžeme mluvit o „participativní demokracii“. Americký profesor komunikace Joshua Meyrowitz dokonce v této souvislosti hovoří o politické revoluci. „Pohybujeme se od zastupitelské formy vlády vykonávané de facto elitami k vládě přímé participace se zvolenými „administrátory“,“ píše Meyrowitz. [3]
Výhody a nevýhody participace
Nejsou to ale jen výhody, které nová média přinášejí. Třeba možnost participovat na tvorbě mediálního obsahu dnes sice mají všichni bez rozdílu, ovšem tato podpora tvorby získává navrch na úkor uměleckého vyjádření. Nepřehlédnutelnou součástí participativní kultury je například fenomén youtuberů, kteří prostřednictvím serveru YouTube zveřejňují vlastní videa. Moravec se v tomto případě odkazuje na údaj ze statistik internetového portálu YouTube z roku 2015, kde každou minutu přibude zhruba 300 hodin nových videí. [2] Interaktivita konzumentů mediálních obsahů se přitom neustále zvyšuje, ne vždy je ale možné toto tvrdit i o kvalitě jejich práce. Navíc je třeba si uvědomit, že mediální systémy jsou úzce propojeny se společenským, politickým a ekonomickým životem moderní společnosti a mají tedy vysokou míru odpovědnosti. Zatímco dříve byli autory mediálního obsahu profesionálové, kteří za svou práci nesli odpovědnost, dnes můžeme mluvit o procesu deprofesionalizace. Byť může toto tvrzení znít nanejvýš negativně, McQuail uvádí i jednu pozitivní stránku, a to, že veřejnost může svou rozšířenou a aktivní participací shromažďovat a zpracovávat rutinnější zprávy při vynaložení kratšího času a s menšími náklady. [1] Další pozitivní stránku pak zmiňuje Vladimír Heger, když uvádí: „Participace zdánlivě snižuje moc státní nebo místní politické autority, ale ve skutečnosti ji zlidšťuje a přibližuje občanům, tím ji činí samozřejmější a trvalejší.“ [4] Pomocí nástrojů, jako jsou různé ankety, dotazníky nebo besedy se občané mohou zapojovat do rozhodovacích procesů, rozšiřovat škálu projednávaných témat, dávat podněty na témata nová, mohou volně vyjádřit své návrhy a připomínky.
Knihovny v participativní společnosti
Na potřebu participace občanů reagují samozřejmě i knihovny. Na knihovny coby součást participativní kultury můžeme nahlížet ze dvou úhlů pohledu.
První úhel pohledu ukazuje knihovny, které dávají lidem možnost spolupodílet se na výsledné podobě samotných knihoven a jejich chodu. Snad každá knihovna už dnes má na svých webových stránkách k dispozici on-line formulář, prostřednictvím kterého mohou uživatelé zasílat své náměty a připomínky ke službám knihovny, nebo návrhy na doplnění knihovního fondu aj. Dalším nástrojem, který umožňuje participaci lidí na chodu knihovny, jsou různé připomínkové lístky, na které čtenáři mohou napsat, s čím jsou v knihovně spokojeni či nespokojeni, co by chtěli změnit apod. Ty jsou výhodné především pro uživatele knihovny, kteří nemají přístup k internetu. Čas od času se využívají i různé ankety a dotazníky. Jejich problém ale je, že bývají pro lidi často časově náročnější až obtěžující a lidé se jich odmítají účastnit. Přitom se tak ale zříkají možnosti vyjádřit svůj názor a spolupodílet se na podobě světa, v němž žijí — byť by mělo jít jen o knihovnu, kterou navštěvují. Proto bychom neměli zapomínat na ten nejjednodušší způsob participace — přímý kontakt čtenáře s knihovníkem, kdy čtenář může knihovníkovi osobně sdělit své podněty a připomínky.
Participace ovšem může probíhat i na odbornější platformě. Národní knihovna ČR například v letech 2001/2002 spustila projekt Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV), [5] kde lidé mohou navrhovat nová hesla do Polytematického strukturovaného hesláře, jenž zpracovává odborné termíny z oblasti knihovnictví a informační vědy. Bez nutnosti přihlášení může kdokoliv prostřednictvím jednoduchého formuláře navrhovat nová hesla ke zpracování nebo psát své připomínky k heslům již zpracovaným. Vedle odborných termínů jsou zde uvedeny i jejich další možné názvy (synonyma) a anglický překlad. Veškeré úpravy a nově zpracované pojmy musí samozřejmě zkontrolovat a schválit redakční rada, i tak má ale veřejnost poměrně široký prostor k participaci na tomto projektu.
Druhý úhel pohledu pak zachycuje knihovny, které nabízejí možnost participace na veřejném dění, tedy nepřímo souvisejícím s knihovnou. Ideálním nástrojem jsou v tomto případě různé besedy, debaty a diskuse. Knihovna Václava Havla ve spolupráci s Institutem plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR Praha) [6] například před dvěma lety pořádala diskuzní cyklus Pražská odysea — budoucnost města jako společný úkol. Účastníci se zde mohli dozvědět o různých možnostech spolupodílení se na tvorbě města. Takovéto aktivity knihoven považuji za obzvláště přínosné, protože seznamují občany s možnými formami participace, přibližují, v jakých oblastech je participace možná a seznamují s tím, kde může být užitečná, a kdy už je naopak na škodu.
Závěr
Mnohé knihovny dávají svým uživatelům jistou možnost spolupodílet se na výsledné podobě knihovny. Někdy jde jen o návrhy na nákup nových knih nebo dokup knih starších či možnost ohodnotit přečtené knihy. Jindy knihovny vyslyší i různé připomínky a náměty přímo k chodu knihovny, např. drobné úpravy v interiéru, přizpůsobení otevírací doby, možnost dávat návrhy k pořádání různých tematických přednášek.
Stále u nás ale postrádám možnost zapojit se prostřednictvím knihoven do veřejného dění v širším pojetí. Mám na mysli například pořádání debat s odborníky z různých odvětví, nebo osvětové besedy pro veřejnost, kde by se lidé mohli dozvědět více o možnostech participace na veřejném dění. Hodně lidí je s něčím nespokojeno, ale přitom netuší, jaké kroky je možné v takovém případě podniknout, na koho se obrátit, nebo kde vůbec vyhledat relevantní informace k danému problému. Budeme-li knihovnu považovat za veřejnou, kulturně-vzdělávací a informační instituci, pak je to ideální místo pro edukaci veřejnosti o možnostech participace občanů na veřejném dění. V tomto ohledu mají veřejné knihovny stále ještě rezervy.
Použitá literatura:
1) MCQUAIL, Denis. Žurnalistika a společnost. Přeložil Alice NĚMCOVÁ TEJKALOVÁ, přeložil Roman HÁJEK, přeložil Marta CHROMÁ. V Praze: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2016. 254 s. ISBN 978–80–246–3093–9.
2) MORAVEC, Václav. Média v tekutých časech: konvergence audiovizuálních médií v ČR. Praha: Academia, 2016. Společnost, sv. 13. 188 s. ISBN 978–80–200–2572–2.
3) MEYROWITZ, Joshua. Všude a nikde: vliv elektronických médií na sociální chování. Praha: Karolinum, 2006. Mediální studia. 341 s. ISBN 80–246–0905–3.
4) HEGER, Vladimír. Komunikace ve veřejné správě. Praha: Grada, 2012. Žurnalistika a komunikace. 256 s. ISBN 978–80–247–3779–9.
5) HAVLOVÁ, Jaroslava. Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV): možnost spolupráce veřejnosti při její tvorbě. Čtenář: měsíčník pro knihovny. 2009, 61(11). ISSN 0011–2321.
6) IPR Praha: institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy. Participace jako nástroj tvorby města: přijďte na diskuzní večer do Knihovny Václava Havla. IPR Praha [online]. 2.3.2015 [cit. 2017–12–23]. Dostupné z: http://www.iprpraha.cz/clanek/1322/participace-jako-nastroj-tvorby-mesta-prijdte-na-diskuzni-vecer-do-knihovny-vaclava-havla
