Dubaj tak, jak ji neznáte

Dubaj. Prosperující moderní město plné příležitostí. Mrakodrapy, luxusní hotely a beach cluby, drahá auta. Celebrity, zámožní podnikatelé a ropní princové na každém rohu. Ve vzduchu se mísí vůně arabských parfémů a snobského životního stylu. Dubaj je stálým pulzujícím místem v poušti, která ho obklopuje.

Pokud vás při zmínce o ní napadne některá z těchto věcí, věřte mi, že to ve valné většině lidí — jak jinak si ji taky lze představit? Existuje i nějaká jiná Dubaj? Je obraz, který vidíme v médiích, z větší části vylepšená iluze? Inu, dalo by se to tak říct. Záleží na tom, co se rozhodnete poznat. Existuje totiž ještě jedna Dubaj — skrývá se pod vším tím pozlátkem, leží tam, za zdmi vašeho resortu, objevíte ji, když z Dubai Mall pojedete metrem o pár stanic dál. Před dvěma měsíci jsem právě tuhle její stránku poznala — na pohled možná ne tak lákavou, ale ve skutečnosti o nic méně krásnou.

Dubaj je součást Spojených arabských emirátů, jejichž rozvinutá ekonomika je postavená na výdělečném obchodu s ropou. Ovšem jen malé procento obyvatel jsou skuteční arabští občané Emirátů, kteří se od svého státu těší značné podpoře v bydlení, zdravotnictví a vzdělání a mohou se pyšnit významným sociálním statusem. Ti se pohybují ve čtvrtích, kam s údivem chodí evropští turisté, aby ochutnali kousek arabského luxusu, a v Dubai Mall, kde jejich manželky nakupují v exkluzivních buticích a klenotnictvích a po obchodním domě jezdí ve speciálním voze, aby si neunavily nohy. Ovšem každodenní chod celé metropole stojí na přistěhovalcích z Pákistánu, Afriky, Indie a dalších zemí. Ti zastávají společensky méně postavené, ale nepostradatelné profese — řidiče, prodavače, dělníky, uklízečky apod.

Ve čtvrti jménem Al Souk Al Kabir, kde převládá indická komunita a kde byste ani nepoznali, že se nacházíte v Dubaji, jsme se s rodinou a kamarádkou ubytovali v hotelu. Přivítal nás nejen velmi klimatizovaný prostor (neustálé přestupy z horka do klimatizace neboli z extrému do extrému jsou jistotou každé dovolené v Emirátech), ale i kýčovitě zařízený interiér. Podlahy z napodobeniny mramoru, těžké dveře a nábytek připomínající mahagonové dřevo, obrazy na stěnách a nápadné umělé květiny lemující chodby, zkrátka jako z indické telenovely. Sdílet hotel s indickými turisty byl také nezapomenutelný zážitek — především v půl druhé ráno při snaze se vyspat.

Sterilních vydlážděných ulic lemovaných palmami jsme si příliš neužili. Al Souk Al Kabir pulzuje v rytmu palestinsko-indické kultury — malé obchody namačkané na sobě nabízející především elektroniku z druhé ruky, potraviny a drogerii, kde je oproti zbytku města zboží za hubičku, stánky s pestrobarevnými látkami, sušeným ovocem, sladkostmi, kořením a čajem. Markety s obrovskou nabídkou zeleniny, ovoce, masa a ryb, o jejichž čerstvosti bychom si u nás mohli nechat jen zdát. Zřídkakdy vidíte mešitu nebo muslima. Restaurace jsou maličké, s plastovými židlemi, ale s pestrou nabídkou, s masem od hovězího až po jehněčí, tortilami, kebabem, tradičními indickými jídly i smaženými kuřaty s hranolkami. Místní se tu setkávají ve velkých skupinách, objednávají obrovské porce jídla doprostřed stolu a jedí rukama. Měla jsem skvělé butter chicken — kuře s kari a hustou rajčatovo-máslovou omáčkou — s chlebovými plackami. Jeho chuť byla úplně jiná, než jakou znám z Česka, a taky o dost, o dost pálivější. Na to, že mám pálivá jídla ráda, mi dělalo problém to vůbec dojíst, ale velmi rychle jsem se naučila, že pálivost je naprostý standard. Zaujal mě nápis na střeše našeho oblíbeného podniku if you can’t afford food, it’s free from Allah God, což si neumím představit, že by majitel restaurace napsal u nás. Ve více situacích tu bylo vidět, že jako komunita drží pospolu, a právě jídlo je jedna z věcí, které je nejvíce stmeluje.

V jedné kavárně jsem vyzkoušela malé sladké koule neboli gulab jamun a malai barfi, koláček z mléka a cukru s pistáciemi, ve druhé potom turecký med se sušenými listy růže a oříšky, zrovna v hodinu, kdy místní muži obvykle vysedávají u stolů, debatují nad černou kávou a cigaretami, schopní se odsud nehnout klidně celé odpoledne. Úžasná věc, kterou jsem zažila v mnoha arabských a asijských zemích, je proud životního stylu obyvatel, do kterého jste vhozeni a nezbývá vám nic jiného, než pozorovat a přizpůsobit se. To u klasické dovolené u moře těžko zažijete.

Navzdory pevnému přesvědčení Evropy o bohatství obyvatel Emirátů žijí přistěhovalci střídmým, pracovitým životem. Hodně z nich zanechalo své rodiny v rodných zemích a v Dubaji si snaží přilepšit a poslat domů „pár korun“. Seznámili jsme se s Amarem, mladým pákistánským řidičem, který nás po návštěvě rybího trhu odchytl před halou a nabídl nám odvoz ve své staré Toyotě. Ačkoliv se turistům využívání služeb neoznačených taxíků bez taxametrů nedoporučuje, jeho nabídku jsme přijali a nastoupili do auta silně vonícího koženými sedačkami a vonnými oleji a nechali se do hotelu svézt. Nebyl příliš výřečný, ale nakonec jsme se dozvěděli, že pochází z pohoří Hindúkuš a svou manželku, dvě děti i rodiče zanechal na pastvinách u kašmírových koz a snaží se je finančně podporovat. Jeho výdělek ale není velký, a proto je viděl během sedmi let života v Dubaji pouze dvakrát. Stejně jako další taxikář z Afriky, který zanechal v Etiopii své rodiče a přátele, a tím se s nimi téměř navždy rozloučil. Práce v Dubaji je pro lidi z těchto zemí velmi atraktivní způsob, jak se dostat z chudoby a moct žít dobrý život. Myslím, že si to Emiráty dobře uvědomují, stejně jako to, že bez této pracovní síly by se mohli s celosvětovou prestiží rozloučit. Zda ovšem takové odloučení od nejbližších za peníze stojí, je na každém z nich.

Při takovém množství cizinců je na místě otázka, zda je Dubaj skutečně jedno z nejbezpečnějších míst, jak říká internet. Přece jen hodně zemí má s velkým počtem přistěhovalců problémy a potýká se se zvýšenou kriminalitou. Ovšem na rozdíl od mnohých takových zemí si Emiráty nic takového líbit nenechají a udělují velmi vysoké tresty, aby předešly i těm nejmenším zločinům, a rozhodně netolerují nepořádek. Většina cizinců v Dubaji žít potřebuje a nemůže si dovolit riskovat postihy — troufám si říct, že jsou za tuto příležitost velmi vděční, a působení problémů tudíž nepřichází v úvahu. To by je emír (vládce emirátu) mohl velmi rychle poslat zpátky domů, tedy v tom lepším případě, v tom horším by domů k rodinám přišla už jen jejich hlava. Neznamená to, že Alláh drží nad turisty ochrannou ruku a ti si mohou dovolit chovat se jakkoliv. Znamená to, že i pro samotné cizinky je bezpečné se po městě pohybovat, jezdit metrem a chodit v klidu po ulici, aniž by se setkaly s obtěžujícím nebo ohrožujícím chováním. Minimálně jsem měla já alespoň takový pocit, když jsme z naší čtvrti po městě společně s kamarádkou cestovaly. Upřeným či překvapeným pohledům jsme se nevyhnuly, ovšem nikdo se nechoval nevhodně nebo nepokřikoval. Ne o všech metropolích tohle lze tvrdit.

Když jsem se dozvěděla, že jsme si pobyt naplánovali během Ramadánu, trochu mě to znepokojilo. Myslím ale, že je Dubaj už natolik zvyklá na turisty, že si nemusíte zásoby nakupovat večer a jíst je v soukromí hotelového pokoje, ale vždycky objevíte něco, kde se úplně bez problémů najíte. Ačkoliv se musíte chovat uctivě k místním a jejich tradicím, peníze musí téct a brzy poznáte, že se (minimálně v indických čtvrtí) najde restaurace, která vás uvnitř pohostí, obchodní dům, uvnitř kterého je provoz restaurací a fastfoodů neomezen, nebo stánek s jídlem na pláži, kde vám občerstvení vydají. Nakonec jsem byla i za tuto dobu ráda, protože nejen že se na našem denním režimu nic nezměnilo, jak by tomu nejspíše bylo v menších arabských městech, ale navíc jsme se stali i svědky speciálních oslav a častého svolávání k modlitbám znějícího z mešit, které melodickou hudbou a recitací oslavují velikost Alláha, počínajíce frází Allahu akbar.

Už v pozdějších odpoledních hodinách se na ulicích začínají prodávat obrovská množství jídla, které lidé sice hned nejedí, ale nakupují na celonoční hostiny, které pořádají s přáteli doma před přesunem do restaurací. Prodává se vše. Maso, pochoutky jako kuřecí pařáty nebo ovčí hlavy, skupuje se ve velkém zelenina, koření a sladkosti. Do restaurací se po setmění začínají hrnout celé rodiny muslimů objednávající si porce mořských plodů, hovězího a skopového, rýže, grilované zeleniny, omáček, placek a dezertů. V naší indické čtvrti Ramadán příliš neprožívají, ovšem vždy po západu slunce se na betonovém plácku schází obrovské množství Indů, kteří sedí jeden vedle druhého na zemi, z plastových ubrusů před sebou jedí a dobře se baví. Po ulicích se line hudba a je jasné, že tu noc se spát nepůjde.

Všude se lze dočíst, že v arabských zemích je zapovězen alkohol a cigarety. Netroufám si říct, jak je to v zemích, jako je Saudská Arábie, zda se tam přece dá někde sehnat nebo ne, ale v Dubaji se určitě nucené abstinence nikdo bát nemusí. Na internetu lze snadno zjistit, kolik si do dané země můžete letecky jakožto nemuslimové přivézt alkoholu a tabáku tak, aby vám nehrozil žádný postih. Ve víru samotné Dubaje lze najít skryté bary, neoznačené podniky nejčastěji v hotelech, kam se dostanete po vstupu do neznámých dveří, které jsou zaplněny muslimy, kteří věří, že alkohol jim ve skutečnosti bohem zapovězen není. Spoustu z nich, co nepije, minimálně kouří ​jak fabriky, stejně jako náš zmíněný pákistánský kamarád Amar, který na otázku, co na jeho závislost na tabáku bůh říká, jen pokrčil rameny. Opět tu platí pravidlo, že jakožto cizinci si s tím nemůžete „vyskakovat“, ale když to uděláte diskrétně a jako všichni ostatní, projde vám cokoliv.

Dubaj nemusí být jen Burj Khalifa, Dubai Mall a resort. V tomto městě se prolíná tolik kultur, tolik světů a tolik životních příběhů, má tolik co nabídnout, že po celodenním koupání v moři a pobytu v resortu jste nezažili ani zlomek z toho. Velmi lituji, že nám nevyšlo půjčení auta, a nemohli jsme se tak dostat do pouště a okolních vesnic, ale jestli se tam ještě někdy podívám, nenechám si to ujít. Dubaj je krásná, sice velmi turistická, ale i tam lze poznat přinejmenším trochu skutečné arabsko-asijské kultury bez pozlátka, když víte, kde ji hledat.

text a foto Stella Hlivková