Hlas pro Evropu: volby do Evropského parlamentu se blíží

Ano, i letos nás čekají volby! Tentokrát do Evropského parlamentu, ve dnech 7. a 8. června. Mluví se o nich méně než o sněmovních či senátních volbách, ale přesto jsou pro naší zemi významné. Totiž, i 21 poslanců, které za Českou republiku do europarlamentu volíme, dokáže v Evropě zanechat velkou stopu a ovlivnit více, než by se na první pohled mohlo zdát. Pojďme se podívat na to, jak Evropský parlament funguje, koho můžeme volit a proč by to mělo zajímat řadu z nás, mladých lidí.

Evropský parlament je důležitou součástí fungování Evropské unie, které jsme součástí již 20 let. Zasedá v něm 720 tzv. europoslanců, které v členských státech EU, tedy i u nás, volí přímo občané. Jedno volební období trvá pět let, během něj europoslanci rozhodují o zákonech, které jim předloží Evropská komise.

Samotný Evropský parlament žádnou legislativu nemůže vytvořit, nicméně rozhoduje o klíčových a hojně diskutovaných otázkách jako tzv. Green Deal, migrační pakt či společná evropská pomoc Ukrajině. Bez souhlasu většiny europoslanců žádné takové nařízení nemůže projít.

Jedno volební období trvá pět let a poslanci zasedají střídavě ve Štrasburku a Bruselu. Dále se pak dělí na tzv. frakce, jejichž součástí jsou naše politické strany, za které kandidují. Například, česká KDU-ČSL a TOP 09 jsou součástí Evropské lidové strany (EPP), která je v Europarlamentu nejsilnější.

ODS je pak součástí jiné frakce (ECR), což je často diskutovanou otázkou, jelikož všechny tyto české strany kandidují na jedné listině. Hnutí ANO je členem frakce Renew Europe, což vyvolává u nás i v Evropě velké kontroverze — nově radikalizovaná rétorika hnutí ANO si totiž v mnohých otázkách protiřečí s liberálně orientovanou Renew. Europoslanci tedy při hlasování musí zohlednit postoje vlastní, pak své české politické strany a pak ještě evropské politické frakce — i proto je dobré si zjistit, v jaké frakci různé strany jsou.

V Česku se do Evropského parlamentu bude volit 7. a 8. června, tedy tradičně v pátek a sobotu. Účast je až od 18 let, ale pro ty, kteří ještě této věkové hranice nedosáhli, pořádá organizace Jeden svět na školách studentské volby, ve kterých mohou volit studenti již od 15 let. Řada středních škol se této akce zúčastní, proběhnout má již 21. a 22. května.

Mladí lidé tedy mají možnosti, jak se voleb účastnit — bohužel ale není mnoho mladých lidí, které by mohli volit. V největších a nejúspěšnějších stranách je dlouhodobě věkový průměr vysoký, pár účelově vybraných mladých lidí pak často strany umisťují na nízké, méně nadějné pozice na kandidátkách. I proti tomu se však dá bránit — využitím preferenčních hlasů, „kroužkováním“.

V duchu Jiřiny Bohdalové kroužkující letáky z Penny pak voliči mohou „vykroužkovat“ nízce postaveného kandidáta, a přeskočit tak výše postavené osobnosti. Nutno zmínit, že situace někdy bývá o něco lepší v menších uskupeních, které ale mají mnohonásobně nižší šanci se do europarlamentu dostat. Pojďme se tedy podívat na pár stran, o kterých se hovoří nejvíce.

V průzkumech dlouhodobě vede opoziční hnutí ANO, byť s menším náskokem oproti tomu ve sněmovních volbách. Kandidátku vede bývalá ministryně Babišovy vlády Klára Dostálová, která je často kritizována pro svou nízkou úroveň angličtiny. Je ale třeba říci, že ačkoli se angličtina používá v europarlamentu nejvíce a je důležitá pro neformální jednání, europoslanci mají právo se vyjadřovat ve svém rodném jazyce. Kromě toho se však ANO proslavilo tím, že jeho mnozí členové v evropské politice se významně od politiky hnutí odklonili — příkladem může být místopředsedkyně Evropského parlamentu Dita Charanzová, která dokonce z hnutí ANO vystoupila.

Odliv členů hrozí méně u kandidátů vládní koalice Spolu, tedy ODS, TOP 09 a lidovců. Ti vzbudili zájem především svou nesourodostí: kandidátku sdílí např. Alexandr Vondra /ODS/, volební lídr koalice, silný euroskeptik a odpůrce evropských regulací, a Luděk Niedermayer /TOP 09/, velmi liberální, proevropský politik.

Proevropský postoj sdílí Piráti, jejichž kandidátku vede Marcel Kolaja — ten byl tři roky místopředsedou Evropského parlamentu a nyní je jedním z předních českých kandidátů na tzv. eurokomisaře. Eurokomisaři zasedají v Evropské komisi, kde vytváří mimo jiné i ta nařízení, pro která je EU tolik kontroverzní.

O nominaci na eurokomisaře se však Piráti dělí s hnutím Starostové, kteří navrhují hned kandidáty dva — Jozefa Síkelu, současného ministra průmyslu a obchodu, a především Danuši Nerudovou, bývalou kandidátku na prezidenta ČR. Nerudová zároveň vede kandidátku Starostů do eurovoleb a stala se hlavní tváří kampaně, která cílí především na mladé, evropsky orientované voliče. Na ty ale míří také Piráti. Spor mezi Starosty a Piráty tedy bude v následujících měsících jen gradovat.

Tolik o stranách, které mají největší šanci se do europarlamentu dostat — ve volbách jich však samozřejmě kandiduje mnohem víc. Zájem na sociálních sítích vzbudil například kandidát hnutí Přísaha a Motoristé Filip Turek, který cílí na podobnou skupinu lidí jako např. influencer Andrew Tate: mladí muži, kteří se cítí v moderní společnosti ohroženi a utiskováni.

Turek pracuje s podobným kultem bohatství a síly jako Tate, který mají symbolizovat především auta: ne nadarmo je Turek hlasitým odpůrcem zákazu spalovacích motorů. Jeho volební potenciál není největší, nicméně je patrné, že na jeho rétoriku slyší čím dál víc lidí — a že tento trend po eurovolbách neskončí.

Ať se vám zalíbil jakýkoli kandidát, jít k eurovolbám určitě má smysl. Naše země je totiž silnější, než se zdá. V evropských institucích nezáleží na velikosti státu, ale na kontaktech a silných osobnostech — obojí máme. Ostatně, samotná předsedkyně Evropského parlamentu, Roberta Metsola, pochází z Malty, která je ještě menším státem, než jsme my.

V Česku bývá účast v eurovolbách mnohem nižší než v ostatních volbách. V tomto určitě nejsme výjimkou, přesto to je ale velká škoda. Jako Češi si totiž často a rádi stěžujeme na jakýsi „diktát z Bruselu“, nařízení, která vznikají nezávisle na nás, jenže to není pravda. Onen „Brusel“ totiž vytváříme i my a všechna důležitá nařízení EU musí projít přes Evropský parlament.

Je tedy na nás, koho si vybereme, aby o nich a o nás rozhodoval. A pokud si nechceme stěžovat na stav Evropy, musíme se na něm podílet. Brusel a Evropa jsme totiž my.

text Jakub Justin, foto Jean-Francois Badias