Hořkosladká Evropa…
„Stop diktátu Bruselu!“ „Z České republiky se stala kolonie EU!“ vykřikuje na svém Instagramu Tomio Okamura, notorický odpůrce Evropské unie. Smutné, že má hnutí SPD v naší společnosti asi dvanáct procent zastánců. Někteří lidé si totiž přivykli jistotě a komfortu, které nám členství v EU přináší. Už je nerozeznávají a nedokáží domyslet důsledky czexitu. Toho využívají demagogové a překupníci se strachem. Svedou to tak bravurně, až si někdo doopravdy myslí, že nám chce Brusel zakázat písmeno Ř. Straší a vypouští dezinformace zejména o ‚nebezpečí‘ z řad přistěhovalců, LGBTQ+ komunity a vlastně jakékoli diverzity. Zasévají do společnosti strach, který ji prorůstá, a ze strachu zplozená nenávist se šíří mezi lidmi.
Ačkoli je motem Evropské unie ‚Jednotná v rozmanitosti‘, některé členské státy rozmanitost natolik potlačují, až překračují hranice základních lidských práv a vrací Evropu zpátky v čase. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Stačí se podívat na diskriminační zákony proti ženám nebo LGBTQ+ lidem do Maďarska nebo Polska. Hrůzným příkladem gradace nenávistných projevů je nedávná vražda dvou lidí v gay baru na Slovensku.
Proto je Evropa místem pro mladé lidi. Pro mladé lidi plných ideálů s chutí něco změnit, prosadit a společnost posouvat. Jsou to zejména mladí lidé, kteří nejčastěji vycházejí do ulic a bojují za správnou věc. Jde totiž převážně o jejich budoucnost. A to je právě to, co Evropa potřebuje. Něco s tím udělat.
Nesmíme se od problémů distancovat a stavět neviditelnou zeď mezi nás a EU. „Ať s tím teda ta Evropská unie něco udělá!“ Ale co my? My jsme přece součástí Evropské unie. A to nejen politici, ale i my, občané. Nestavme se do lehčí role pozorovatele a přijměme zodpovědnost. Náš hlas by měl být nejvíce slyšet. Víc než nenávistné hlasy extremistů a radikálů. Prostor k vyslyšení nabízí i české předsednictví EU, které mezi svých pět hlavních priorit postavilo i ‚odolnost demokratických institucí‘. Tak tuto příležitost nepromarněme.
text: Lucie Procházková, foto Anthony Beck