Nebojme se poezie!
--
Zamýšleli jste se někdy nad tím, proč většina lidí po úspěšném složení maturity z češtiny již nikdy nesáhne v knihovně po básnické sbírce? Ze školních let nám sice v hlavě zůstanou zaryté verše o zeleném mužíkovi, jenž zatleskal na topole podle skal, nebo o tom dítěti, které stálo u lavice a z plna hrdla křičelo, ale všem knížkám, které se tváří moc poeticky, se vyhýbáme širokým obloukem, jako by nás mohly kousnout. Odpor k poezii u velké části lidí vzbudila (paradoxně) právě škola, která do nás několik let cpala verše se stejným úsilím, s jakým Karel Havlíček Borovský kritizoval rakouskou vládu. Jak je vidět, ani jedno nepřineslo zrovna pozitivní výsledky — studentům začali lézt všichni Seifertové, Erbenové a Wolkeři krkem, no a chudák Havlíček skončil v Brixenu (sice s polopenzí, ale na druhou stranu, Wiener Schnitzel taky nezvládnete jíst dennodenně). Přitom existuje tolik skvělých textů, o které takhle přicházíme. Takže, vážené čtenářky a vážení čtenáři, směle čtěte dál! Tenhle článek vám ukáže, že se poezie nemusíme bát.
Pravděpodobně se nikdo z nás již na základní škole nevyhnul potupnému momentu, kdy jsme se museli postavit před celou třídu a zpaměti recitovat básničku. Většinou jsme si v takových chvílích připadali neskutečně hloupě — stojíte u tabule, nevíte, co s rukama ani kam se dívat, v paměti dolujete každé slovíčko a vlastně vůbec netušíte, o čem ta báseň je. Takhle jsme na prvním stupni zvládli několikrát zarecitovat pár slok Erbenovy Polednice a Lesní studánku od Sládka a mysleli si, že máme vyhráno. Chyba lávky! Přišel druhý stupeň a gymnázium, jež nám přinesly básnické figury a tropy a onu věčně omílanou otázku Co tím chtěl autor říci? Mnohdy se nám při hodinách literatury pod ruce dostaly nádherné básnické skladby, ale místo abychom si text vychutnali, ponořili se do jednotlivých veršů a prožili si pestrou škálu pocitů, jež se prolínaly v jednotlivých slokách, museli jsme systematicky pročítat třikrát stejný verš a pečlivě v něm hledat všechny metafory, personifikace a apoziopeze. A pamatovat si, co která tropa a figura znamená, to byla kapitola sama pro sebe. Podívejte se třeba na toto:
já, koráb z mlhovin, já, fantastické zvíře,
já, jenž jsem prorážel kouř nebes jako zeď,
kde roste převzácná pochoutka pro malíře –
sluneční lišejník, zašlý jak stará měď,
já, prkno, poseté žhavými půlměsíci,
rejnoky, kostrami mořských koníků,
já plul jsem za nocí v červenci při měsíci
pod ultramarínem šílených lodníků,
Možná někdo z vás poznává dvě sloky z Rimbaudova Opilého korábu. Kdo jste tuto báseň nikdy nečetl, dejte jí šanci, jelikož je to jedna z těch skladeb, které vás na několika málo stránkách barvitě provedou životem autora a skrz nápaditě volené obraty na vás zanechají hluboký dojem (pokud tedy nejste úplný kulturní ignorant). Nicméně kdybychom byli ve škole, budete muset na text okamžitě nasadit veškeré své znalosti v oblasti literární terminologie. Tím pádem vnímání krásy obratu koráb z mlhovin jde absolutně stranou. Místo toho se vytasíte s následujícím rozborem: ‚koráb z mlhovin‘ je přirovnání, do kterého se autor sám stylizuje, dále můžeme vidět v prvním verši epizeuxis, jelikož se zájmeno ‚já‘ v tomto verši opakuje… Do teď to byl docela hezký text, že?
Je jasné, že jakmile začneme na verše aplikovat vcelku nezáživné rozbory básnických prostředků, přestane nás skladba bavit. Přestane totiž být živým textem, jenž se kamsi odvíjí a žene čtenáře dál ve zrychlujícím se tempu až na pomyslnou hranu zlomu, odkud nás nechá pomalu doplachtit do konce. Třeba právě Opilý koráb má v sobě skvěle propracovanou gradaci děje, kterou při čtení dokonale cítíte, a nepotřebujete k celkovému prožitku básně vědět, kde byl použit epizeuxis, kde metafora nebo že se ve čtvrté sloce nachází personifikace. Stejně tak příběh Hrubínovy Romance pro křídlovku vám natolik věrně vykreslí směs různorodých pocitů, které zažíváme při prvním zamilování, že se v něm budete sami vidět. Po dočtení této básně vás Hrubín zanechá beze slova sedět přikované ke křeslu a s rozdrásaným nitrem. Ale věřte mi, stojí to za to! Za sebe mohu říct, že z poezie jsem nečetla nic lepšího než právě Romanci pro křídlovku.
Pro neobyčejný prožitek nemusíte samozřejmě sahat jen po delších textech. Některé básně dokážou vyjádřit úplně vše, třebaže nepřesahují ani deset veršů. Kupříkladu Chvíle od Jana Skácela:
Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.
Je chvíle, která půlí krajinu.
Pokorný okamžik,
kdy někdo za nás dýchá.
Ráda bych se nyní dostala k tomu, proč někdy báseň vůbec napíšeme. Svým způsobem může být psaní básní tak trochu terapie, při které si utřídíme myšlenky a nespoutané pocity, které s námi cloumají, ukotvíme na útržek papíru. S básněmi je to stejné jako s prózou — zhmotňujeme na papíře naše myšlenky a vnitřní obrazy. V případě poezie máme nutkavou potřebu vypsat se ve verších spíše z pocitů, za kterými však stojí událost, moment v našem životě, který způsobil nezadržitelný proud emocí. Někdy je navíc nesmírně obtížné obsáhnout to, co se v nás děje slovy — jednoduše to nedokážeme popsat v konstruktivní, smysluplné větě. A proto to ‚cosi‘ přetvoříme do veršů. V poezii si totiž můžeme dovolit elipsy čili vynechání části věty (ano, pokrytecky si tu pomáhám nezáživnou teorií, kterou jsem před chvílí zkritizovala…). Z vlastní zkušenosti vím, že občas tři čtyři řádky volných veršů vyjádří a uchovají v sobě vše, co člověk cítí. Ano, i takhle téměř směšně jednoduché to bývá.
Mezi můj další oblíbený druh básní patří takové, které reflektují aktuální témata. V momentě, kdy jsou napsány, víte přesně, na co odkazují, co kritizují nebo podporují. Vytváří nevšední glosu. A když se k nim po čase vrátíte, připomenou vám události a témata, která byla v jiný čas všude kolem a třeba stále přetrvávají. Jako jeden příklad za všechny zde uvádím báseň z instagramového profilu @psano_strojem od autorky @retroholka, která vyšla vloni v únoru. V den, kdy Rusko napadlo Ukrajinu.
Všichni šli spát
a mně to nedá
tak potmě civím
do dálky
Přeji si jedno
přeji si mír…
/neprobudit se do války/
Jak někdo může
cizí život
ukrást pro moc
a území
Jak se to může
opakovat…
jak můžem být
tak ztraceni
Doufám, že vám tento článek dal nový náhled na poezii a přesvědčil vás, že básničky nemusí být jen školní nuda. A hlavně, že se poezie nemusíme bát! Nekouše… Takže až budete mít zase „hlavu v pejru“ a budete na chvíli potřebovat zpomalit, zkuste si na moment sednout do křesla a přečíst pár veršů. Třeba zjistíte, že je to celkem dobrá terapie, která vás nic nestojí. Pro inspiraci vám tu nechám ještě dvě básně, nicméně ty, které se budou dotýkat našeho srdce a stanou se pro nás osobními, si musí každý nakonec najít sám.
Nyní už mi nezbývá než se rozloučit — nu a jak jinak, než slovy Sbohem a šáteček v podání Vítězslava Nezvala…
Sbohem a kdybychom se nikdy nesetkali
bylo to překrásné a bylo toho dost
Sbohem a kdybychom si spolu schůzku dali
možná že nepřijdem že přijde jiný host
Bylo to překrásné žel všecko má svůj konec
Mlč umíráčku mlč ten smutek já už znám
Polibek kapesník siréna lodní zvonec
tři čtyři úsměvy a potom zůstat sám
Sbohem a kdybychom si neřekli už více
ať po nás zůstane maličká památka
vzdušná jak kapesník prostší než pohlednice
a trochu mámivá jak vůně pozlátka
A jestli viděl jsem co neviděli jiní
tím lépe vlaštovko jež hledáš rodný chlév
Ukázalas mi jih kde máš své hnízdo v skříni
Tvým osudem je let mým osudem je zpěv
Sbohem a bylo-li to všecko naposledy
tím hůř mé naděje nic vám už nezbude
Chcem-li se setkati nelučme se radš tedy
Sbohem a šáteček Vyplň se osude!
Václav Hrabě: Ukolébavka
Je březen Černé nebe nad městem
voní deštěm
Ještě jednou to všechno spočítám
aspoň jednou ještě.
Procenta ztrát, procenta smutku
procenta štěstí
to co jsem dostal
to co jsem vyhrál
to co jsem propil
to co jsem ztratil po cestě
to co jsem získal poctivě i nepoctivě
Plnoletost i špatnou pověst
papírovou zlatku
po strýčkovi ve vestě
strýček byl legionář a válčil na Piavě
a byl tak poctivý
že když se vrátil
neměl práci
Zato měl hodnou ženu na rukou tetování
a smysl pro legraci
A k stáří
rakovinu
Po celý život nenáviděl válku a všechnu její špínu
On byl z těch lidí co poletí do vesmíru
A já nezdárný synovec
zrozený za války vychovaný v míru
před očima kruhy jak smuteční pásky
nemohu spát
v této černé noci
Počítám na prstech
metály života a šrámy z naší lásky
A ty spíš
a možná se Ti zdá něco tak krásného
že na to do smrti nebudu mít
Dobrou noc
Jsi krásná i když spíš
dobrou noc
Je slyšet jak přichází den
Pomalu jako by se vracel z flámu
Bloudí
ulicemi hospod a chrámů
Teď zívá
Zastavil se na rohu
Spi
Já nemohu…
Nizár Kabbání: Bezruký
Tak to jsem nečekal
že propíchneš mě jak pohanské kopí
Tak to jsem nečekal
že tak vstoupíš do mé mluvy… a do jazyka
Tak to jsem nečekal
že se staneš celou mojí kulturou
Tak to jsem nečekal
že ztratím korunu království
A to jsem byl tak slavný a mocný
s armádami všude, na souši i na moři
s korouhví rozvinutou na východ i západ
Tak to jsem nečekal že zatřeseš zemí
že mě vejpůl přerazíš
Tak to jsem nečekal
že když tě políbím přijdu o rty
Tak to jsem nečekal
že když mě obejmeš
vrátím se bezruký
text Patricie Horová, foto Thought Catalog (Pexels), Suzy Hazelwood (Pexels)
