Vedneměsíčník
Published in

Vedneměsíčník

Nebylo mi dáno běžet a usmívat se zároveň, říkával Emil Zátopek

Lokty do stran a lehký krok, zbytečné kývání hlavou a jemný nášlap na střed nohy. Lokomotiva. Když se ho ptali na jeho zmučený výraz během závodu, řekl: „To víte, není to gymnastika nebo krasobruslení.“
Emil Zátopek je i v dnešním atletickém světě jméno, které není třeba moc představovat. Narodil se v Kopřivnici na Moravě 19. září roku 1922. Dana Ingrová, skvělá házenkářka a budoucí zlatá rekordmanka v hodu oštěpem, se narodila v ten samý den ve Fryštátu.

Byl druhý nejmladší z osmi dětí z dělnické rodiny, kde měli vždy trochu méně jídla, než bylo pro takových osm dětí třeba. Žili chudý a skromný život. Jeho manželka o něm říká, že kdykoli bylo třeba někam skočit či zaběhnout, vždy posílali Emila. „On vážně a opravdu rád běhal.“
Zátopek ve Zlíně navštěvoval Baťovy školy a v šestnácti letech začal pracovat v Baťově obuvnické továrně. K běhu se dostal až v roce 1941, kdy ho jeho vychovatel vybral na jarní běh Zlínem. Emil tento běh ze srdce běžet nechtěl –⁠ podle jeho slov neměl kondici a byl moc slabý. Bez jakéhokoli tréninku ale tenkrát doběhl jako druhý. Příští rok už závod vyhrál.

V tuhle chvíli už pro něj byl běh něčím, co si hýčkal a užíval, a tak začal ve Zlíně trénovat v Baťově klubu –⁠ ve společnosti tehdy elitních českých běžců, jako byli Šalé či Haluza. Ze začátku byly jeho tratě od 800 m do 3000 m. Přes usilovný trénink ale přitom končil na závodech na druhém či třetím místě, vítězství mu stále unikala. Rozhodl se trénovat podle sebe, a tak v roce 1944, tedy za pouhé tři roky, pokořil český rekord v běhu na 2000, 3000 a 5000 metrů. Byl vybrán do československého reprezentačního týmu na mistrovství Evropy 1946. Na pětikilometrové trati skončil pátý, když překonal výkonem 14:25,8 svůj vlastní rekord 14:50,2.

Po válce se stal vojákem, ale trénoval i na vojně. Trénoval i doma –⁠ běhal na místě ve vaně s prádlem. Zátopek jednoduše přestal běhat tak, jako běhali ostatní –⁠ a stal se svým jediným trenérem. Mnoho atletů tvrdí, že jedním z hlavních důvodů jeho úspěchů byl právě fakt, že se trénoval sám. Nikdo ho nezkazil. Sám dosahoval svých hranic, sám si zvyšoval laťky. Byl neúnavný, běh pro něj opravdu znamenal čisté vakuum. Vakuum, ve kterém byl on a nikdo další. Zátopkův tréninkový systém spočíval v tehdy revolučním běhání 400metrových úseků s několikanásobným opakováním a výklusem; tento systém je pak základem jeho budoucích vítězství na vytrvaleckých tratích a základním kamenem k dnešním intervalovým běhům. Často také běhal například s Danou na zádech, ve vojenských botách či v koňských maštalích.

V podstatě celou svou běžeckou kariéru lámal rekordy. Běh na 10 000 se stal jeho nejúspěšnější disciplínou –⁠ v letech 1948–⁠54 vévodil světovým tabulkám, pětkrát zlepšil světový rekord. Emil poprvé vstoupil na olympijské atletické závodiště na hrách v Londýně roku 1948, kde vyhrál běh na 10 km (byl to tehdy jeho druhý závod na takovou vzdálenost) a na 5 km skončil druhý za Gastonem Reiffem z Belgie. V ten samý rok se konečně oženil s Danou –⁠ jejich sňatek zprvu neschvalovala tehdejší vláda, protože rodina nevěsty nesplňovala požadovaný politický profil. Dana byla, krom svých sportovních výkonů, známá svou laskavostí a klidným, bryskním humorem. Poznali se ve Zlíně, když ještě ani jeden z nich nebyl slavný. Jejich láska jim vydržela celý život, děti nikdy neměli.

Emil Zátopek se stal legendou v přítomném čase. Jeho notorickým úspěchem je letní olympiáda v Helsinkách. Vyhrál zlatou medaili v běhu na 5 km, 10 km a v maratonu, který tehdy běžel poprvé ve svém životě. Ve všech třech těchto disciplínách překonal olympijské rekordy. Odborníci se shodují, že tato kombinace je již v dnešní době nezopakovatelná. Zároveň byl prvním člověkem, který 10 000 m zaběhl pod 29 minut –⁠ na závodech v Bruselu v červnu 1954 běžel tuto trať v čase 28:54,2. V roce 1956 se snažil v Melbourne obhájit svou zlatou olympijskou medaili z maratonu, bohužel si ale při tréninku poranil tříslo a byl na šest týdnů hospitalizován. Doběhl tehdy šestý za svým přítelem a rivalem Alainem Mimounem. V roce 1958 ukončil svou sportovní kariéru.

O Emilu Zátopkovi se nedá hovořit apoliticky –⁠ ostatně jako o žádné takto veřejné tváři komunistického Československa. Sportovní kariéru po roce 1945 spojil se službou vojáka z povolání. V roce 1953 vstoupil do Komunistické strany Československa. Po vyhlášení rozsudku v procesu se skupinou Milady Horákové v roce 1950 vyšlo Zátopkovo prohlášení v Rudém právu. K odsouzeným opakovaně poznamenal, že jejich počínání bylo „hanebné“ a rozsudek schválil. Později byl za svůj „falešný komunismus“ ostře kritizován. Dana a Emil totiž patřili k signatářům manifestu 2000 slov.

Proces odstraňování Emila Zátopka začal pomalu. Po nuceném odchodu z armády jej nikde nesměli zaměstnat, takže šest let jezdil a hloubil studny. Protože neměli dostatek peněz, museli Zátopkovi prodat svůj vysněný domek v Praze-Tróji, který tak dlouho budovali. Zátopek s kolegy přespával v maringotce, domů se vracel na víkendy jednou za týden nebo i za tři. Hodně pil. Kam zmizel jeho věčný úsměv? Přišli komunisté. Španělský novinář, který chtěl vidět, jak čtyřnásobný olympijský vítěz žije a kterého za ním Dana Zátopková zavezla, spatřil Zátopka, jak zablácený pracuje ve špíně a bahně. A podle Dany Zátopkové se cestou zpátky do Prahy rozplakal: „Takhle vy tady opečováváte svého hrdinu?“

Všichni Emilovi přátelé věděli, že se jeho bojovná povaha režimu nezamlouvá. Po událostech Pražského jara, když v roce 1968 došlo k invazi, byla Dana vyděšená. „Nechtěla jsem, aby šel do vězení. Můj otec byl ve vězení za Němců. Uprostřed noci přišlo gestapo a odvedlo ho pryč. Byl v Dachau, Buchwaldu a později v brněnské věznici. Byl plukovníkem v armádě. Nacisté ho drželi jako rukojmí. Ztratil všechny ty roky ve vězení. Nechtěla jsem, aby se to samé stalo Emilovi. Řekla jsem mu, že od něj nechci, aby byl hrdinou. K čemu je dobré, když o vás někdo deset let po vaší smrti řekne, že jste hrdina? Možná nebuď tak velký hrdina, možná buď raději naživu.“

A tak se Zátopek, který celý svůj život žil podle svého základního smyslu pro dobro a zlo, najednou zlomen a prost svých protiruských výroků, uklidnil a projevil dostatečnou podporu režimu. Nikdy se totiž o opravdovou politiku nezajímal. „Vždycky, když něco podepisoval, vůbec to nečetl,“ říkával o něm jeho kamarád Ludvík Liška. Po slabším uvolnění ruských okovů mohl vycestovat, ale pouze pod podmínkou, že bude Dana doma, aby posloužila jako rukojmí v případě, že by se rozhodl utéct.

Zátopek utrpěl mrtvici, infarkt a zápal plic a zemřel po dlouhé nemoci v Ústřední vojenské nemocnici v Praze v roce 2000 ve věku 78 let. Přes všechna úskalí Dana říká, že se životem prochechtali. Byli osudovou dvojicí nejen ve světě sportu. Při Emilově pohřbu, menším, jak vyžadovala Dana, do jeho čestné stráže patřili jeho staří přátelé Čevona a Roudný. Když vynášeli Emilovu rakev na Národní ulici, tramvaje zastavovaly a zvony začaly vyzvánět. „Nebylo to plánované. Prostě se to stalo. Bylo poledne a zvony kostela svaté Voršily začaly vyzvánět. Byly tam tisíce lidí v úplném tichu, až na to zvonění.“

text Barbora Nosálová, foto Getty Images

--

--

Get the Medium app

A button that says 'Download on the App Store', and if clicked it will lead you to the iOS App store
A button that says 'Get it on, Google Play', and if clicked it will lead you to the Google Play store