Vedneměsíčník
Published in

Vedneměsíčník

Only the Lonely? Snad nejpříjemnější překvapení celého roku

Album Only the Lonely? je jedinečné už od bookletu, který zachycuje členy indie-rockové kapely Colony House sedící v křeslech kinosálu. Jakkoli se takovýto snímek může zdát pro hudební album poměrně neobvyklý, obsah alba vás přesvědčí o opaku. Mnoho songů z jejich alba totiž zní jako soundtracky k filmům.

Celé „dobrodružství“ alba začíná fascinující písničkou „Cannot Do This Alone“, která v sobě mísí prvky countryových balad a pořádnou dávku indie-rocku. Rezonující zvuk kytar, text hovořící o romanci a bratrské lásce… tato skladba má zkrátka zaděláno na pevné místo v playlistu pro vaše cesty s přáteli.

Jakkoli jsem vychválil úvodní píseň desky, nelze v žádném případě říct, že by další skladby v něčem zaostávaly. Tak například „1234“ je milostná píseň, jež částečně zní jako píseň „History“ od One Direction — má však v sobě i ten správný rock and rollový podtext.

Následuje skladba „Lonely“, kterou považuji bezpochyby za absolutní vrchol alba. Začíná jednoduchým bubnováním, které připomíná intro legendární písničky „We Will Rock You“, poté se přidá zpěvák Caleb Chapman s křikem do ticha — „Sometimes I feel a little lonely“. Jeho hlas navíc rezonuje mírně strašidelnou ozvěnou. Po třiceti vteřinách spustí bluesová a basová kytara. Když už se zdá, že toto výtečné dílo má vrchol za sebou a blíží se konec, přichází nový a minimálně stejně elektrizující riff. Zkrátka tato píseň vám nedá šanci se nudit.

Už ale zní první tóny další skladby „You & I“. Zpočátku je pomalejší a tajemná (připomíná některé písně Arctic Monkeys), později však pomocí zrychlujícího se opakování refrénu přejde v „symfonii“, která na živých koncertech roztančí snad i hluchého.

Se skladbou „Where Your Father’s Been“ nastává změna v atmosféře alba. Píseň začíná spíš jemně, o to silněji však následně graduje. Je však krajně obtížné říct, v čem spočívá hlavní síla této písně — vokály, kytara nebo hra na perkuse? Nejspíš je to ale právě ten celek.

Jenže přichází chvíle, se kterou se potýká leckteré jiné album, jakýsi mrtvý bod. „You Know It“ zní, jako kdyby se nedokázala rozhodnout, zda chce být napumpovaná punkem nebo soundtrackem. V písni „3:20“ se zase vyskytuje tolik hudebních přechodů, že je poněkud složitější si ji poslechnout. I “Was It Me” a “I Want It All” jsou tím slabším z tohoto alba. Zároveň jsou paradoxně i takovým skřivanem, který ohlašuje nový začátek či spíše návrat k původní kvalitě celé desky.

“Follow Me Down” zní jako naléhavější bratranec úvodní písně alba. Začíná tiše, aby nakonec dospěla k hlasitému kytarovému riffu.

Poslední písnička alba, „The Beautiful Life“, připomíná tradiční kostelní hymnus. Je totiž pomalá a obsahuje nádherné harmonie. Je to takový ten typ hudby, který má potenciál přimět všechny návštěvníky koncertů vytáhnout své telefony z kapes, rozsvítit jejich obrazovky a mávat s nimi v poklidném rytmu nad hlavou.

Celkově je deska fantastickým alternativně rockovým počinem, který v novém roce zatím nemá obdoby (minimálně v daném hudebním stylu). Je jedno, jestli si ji pustíte na dlouhých cestách autem, na oslavě s přáteli nebo například do sluchátek, jejím prostřednictvím se totiž nenaučíte ocenit pouze tvorbu Colony House, ale i sílu samotné Hudby.

Jan Jakovljevič

--

--

Get the Medium app

A button that says 'Download on the App Store', and if clicked it will lead you to the iOS App store
A button that says 'Get it on, Google Play', and if clicked it will lead you to the Google Play store