Pražský studentský summit aneb diplomaté skončili plakající

Mnoho aktivních studentů, mnoho chytrých lidí a mnoho skvělých duší skličuje v posledních dnech smutek. Smutek ze společného konce. Proč? A o čem že to vlastně mluvím?

Není tomu tak dávno, co jsem vystrašený, ale plný očekávání odesílal přihlášku na svůj první Pražský studentský summit. Lépe řečeno, přihlásil jsem se na burzu delegátů, protože jsem neměl dostatečně akční kamarády, kteří by šli do neznámé akce se mnou. Nezbývalo než doufat, že se mě někdo ujme. Dva dny před koncem přihlašování se mě skutečně ujali dva kluci z Pardubic a někdo odkudsi. Teď už jen projít přijímacím řízením a…

Vstoupil jsem do budovy VŠE v Praze. Kolem mě samí lidé v saku. Trochu paniky, trochu strachu. Vidím neznámé tváře, jdu k registracím. Dostávám cedulku „Izrael, Jiří Sejkora, model OSN, orgán SOCHUM“, o významu posledních dvou slov mám jen mlhavé představy. Potkávám pár známých tváří z gymplu. Díky nim tu jsem, díky nim o akci vím. Sedám si ve „velké aule“. Skutečně není z nejmenších. O místnost se dělím celkem s tří sty účastníky a asi sedmdesáti vysokoškoláky z přípravného týmu. K řečnickému pultíku přichází žena s přízviskem „hlavní koordinátorka“. Poté její zástupce. Oba svými zkušenými projevy vyjadřují radost nad zahájením ročníku a své doufání, že si to všichni užijeme. Snad ano.

Následují semináře. Nevím jak vy, ale já běžně nemám možnost být v jedné místnosti s paní z úřadu vlády, která má na starost české předsednictví v radě EU, s právničkou, jež v Evropské unii pracuje na znění legislativy ekologických snah této instituce, nebo s ministrem zahraničních vztahů. Co se člověk všechno ze zákulisí nedozví… Na často skutečně zajímavé přednášky (a rozhovory) poté navazuje obědová pauza.

Zapovídal jsem se s hostkou, a když jsem vyšel ven, byly všechny stoly obsazené a kolegové gympláci už dávno na kebabu. Procházel jsem budovou a chvíle očekávání střídaly chvíle zklamání. Nakonec jsem však přeci jen v horním patře nalezl své vytoužené místo. Z oběda jsem si pak odnesl čtyři nové přátele. A jelikož nic netrvá věčně, bylo načase jít na odpolední program. Nesměle vcházím do jedné z místních učeben, ve které, podobně nesměle, sedí asi třicet lidí v lavicích s otočnými židlemi oranžové barvy a před nimi, v uvolněné náladě, pět lidí za něčím, co by se dalo nazvat katedrou. Došlo mi, že těch třicet bude něco jako já. A to předsednictvo…?

Sedám si, koukám kolem sebe. Holka vedle mě má moc milý úsměv. Na otázku, zda je zde taky poprvé, odpovídá kladně. Všichni jsou lehce zaražení, ale všichni vypadají inteligentně. Začíná se tradičně prezentací. Nechybí vtipy, úsměvy ani narážky na Cimrmana. Snaží se nám vysvětlit, kde že to vlastně jsme a co s námi chtějí dělat. Musím uznat, že jim to docela jde. Icebreaking na sebe pak nenechal dlouho čekat, což znamená v případě summitu minimálně dvě věci. Zaprvé asi tak dvě stě padesát tisíc nových jmen a názvů států, o nichž jste nikdy v životě neslyšeli a o nichž byste byli schopni přísahat, že si je dotyčný právě vymyslel… A zadruhé minutový valčík. Nejde o taneční v pravém slova smyslu. Vaším parketem je totiž minutové (až dvouminutové) ticho, jež máte za úkol zaplnit svými argumenty. Argumenty na zadané stanovisko. Jako třeba že Brno by mělo být hlavním městem České republiky, že krteček je tajný agent Číny nebo že tělocvik by se měl zakázat. Náhodou docela zábava. A divili byste se, jak u toho křupou ledy. Ještě lepší na to jsou ale přestávky mezi částmi odpoledního programu. To všude okolo sebe slyším (nejen) představování, small talky a někdy i hluboké rozhovory. Tradiční prvotní schéma je „Ahoj, odkud jsi? V kolikátým ročníku? Gympl, že? Jak ses dostal/a na summit? Jsi tu poprvé?“, ale postupně se z lidí, které jednou měsíčně v sobotu potkáte, stane něco víc než automaty na (leckdy zajímavé, milé a již jednou zmiňované) small talky.

Za pět přípravných setkání, večerních společných večeří (a občas i nocí;) jsme si moc přirostli k srdci. A to i přesto, že kromě mě a pár výjimek byli všichni ostatní z všemožných českých (malebných) městeček jako Litomyšl, Chrudim, Milevsko či Frýdek-Místek (což byly původně města dvě, jak jsem po rozhovoru s holčinou zjistil… a Místek je lepší), nebo dokonce (méně malebných) vesnic jako třeba Brno. To je ale zase (údajně) skvělé pro studijní život. Nicméně tím, co nás i přes velké kulturní rozdíly spojovalo, byl fakt, že najednou všichni kolem byli také aktivní studenti. Studenti bystré mysli, jimž nejsou budoucnost ani veřejné dění ukradené. Kteří ví, co chtějí anebo se to snaží aktivně najít. V takové společnosti (a postupem času velmi přátelské atmosféře) je jednoduché navázat nová přátelství a vztahy. I nějaké ty známosti. Po skončení ročníku jsme ještě obešli několikero našich maturitních plesů a stále jsme v kontaktu.

Nyní končí dvacátý osmý ročník pražského studentského summitu. Můj je to druhý. A já oplakávám to, že najednou opět ztrácím jistotu, že má příští sobota v měsíci bude strávena smysluplně, ve velmi příjemné atmosféře a se skvělými lidmi. Zkrátka ve velmi příjemném klimatu (byl jsem za environmentální program UNEP). Bortí se jistoty, že se s novými přáteli častěji uvidím. Třeba s tou holkou, o které jsem si na prvním workshopu myslel, že je hrozná píča, a nakonec bylo naše přátelství jeden z hlavních důvodů, proč jsem nevzdal závěrečnou konferenci. Nebo tím klukem z Brna, co zastupoval Brunej, co sympaticky ráčkuje a co má vždy naprosto vypiplané projevy. Anebo s hlavním koordinátorem, pro něhož byl toto jeho poslední summit.

Snad už je pochopitelnější, proč nejsem jediný, koho tento „společný konec“ plní melancholií. Ale samozřejmě i zpětnou radostí z toho, že jsem to mohl zažít.
Milý čtenáři, díváš se na dvou tisící pětistý znak tohoto článku a já ti za to moc děkuji. Myslím, že nejlépe situaci vystihuje kratičká parafráze z posledního projevu našeho hlavního koordinátora:

„Stojím tu u řečnického pultíku a měl bych vám na závěr něco říct. Jenže ať se snažím, jak chci, summit nejde vyjádřit slovy. Summit musíte zažít.“

Přesně tak se teď cítím. Abych vás tedy nezačal unavovat nesplnitelným úkolem a nekonečnými řádky, dovolím si poslední citaci ze závěrečného večera:

„Pro svět venku vlastně Pražský studentský summit moc neznamená. Jsme prostě banda divnejch lidí, co si hraje na diplomaty. Ale pro vnitřní svět každého z nás je summit kouskem naší duše.“
Pokud máte pocit, že by akce podobného charakteru byla pro vás, neváhejte. Málokterý člověk je totiž tak skleslý ze svých životních rozhodnutí, jako ten, který se na summit dostane až v maturitním ročníku. Nebo ještě později. Přihlašovat se můžou studenti středních škol již od prvního ročníku. A za zkoušku to stojí, v nejhorším přenecháš místo některému z náhradníků… tak nezapomeň, přihlašování je v září. Třeba se na příštím ročníku potkáme.

text a foto Jiří Sejkora