Rozhovor s ředitelkou Jihočeského divadla: Je to různorodá práce, pohled na divadlo se nemění, ale vyvíjí, Otáčko je alchymie

Martina Schlegelová je česká divadelní režisérka narozená v roce 1979. Studovala divadelní režii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze (DAMU) a rychle získala pozornost svým originálním a inovativním přístupem k divadlu. Je známá pro spojení klasických divadelních prvků s moderními technikami, čímž vytváří inscenace s vizuálním a emocionálním dojmem. Pracovala s různými divadly, včetně Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kde působila jako umělecká šéfka a nyní jako ředitelka.

Festival Jižní Svéráz, jehož nultý ročník se bude díky letos konat, nabídne jedinečný zážitek propojující divadlo a tajemnou atmosféru neobvyklých míst. Stanete se tak součástí poutavých příběhů, které ožívají na neočekávaných scénách. Každé představení zve ke společnému objevování, vytváří prostor pro nečekaná překvapení a umožňuje účastníkům prozkoumat své vlastní emoce a myšlenky. Jižní Svéráz není pouze festival, je to cesta plná příběhů, dobrodružství a překvapivých setkání, které zanechají nezapomenutelné vzpomínky a dojmy.

Program nabídne romantický příběh ze staré dobré Anglie. Divadelní představení Rozum a cit. Jak na něj láká Jihočeské divadlo? Krásná a rozumná Elinor, ještě krásnější a divoká Marianna, dvě sestry, které vyrostly v přepychu na zámku, po smrti otce čelí tvrdému osudu. Majetek totiž podle prastarých zákonů zdědí jejich nevlastní bratr a ony se musí (i s matkou a nedospělou sestrou) vystěhovat do prostého venkovského domu. Jejich budoucnost je krajně nejistá — kdo bude stát o dívky bez věna? Navíc, když se obě tvrdohlavě touží vdát z lásky? Kouzelný kolorit románů Jane Austenové ožívá v krumlovské zámecké zahradě, jako bychom se vrátili o dvě století nazpět, do časů, kdy ještě existovaly příběhy velké romantické lásky…

A nyní vzhůru k samotnému rozhovoru!

Jak vlastně probíhá den ředitelky Jihočeského divadla?

Každý den je jiný, nedá se to přesně říct. Jednou za čtrnáct dní máme poradu vedení, ale pak je tu zkrátka denní provoz, který začne ráno, končí v noci, jede o víkendu i přes všechny prázdniny.

Tudíž musíte být přítomná na všech představeních?

Ne, na všech představeních ne, ale na všech premiérách a na všech akcích, které děláme mimo repertoár — zahájení festivalů, festivaly, Jižní Spojka v Praze, Malá inventura, sTYLem, Noc divadel. Máme těch akcí spoustu. Ke každé premiéře jsou navíc inscenační porady, na kterých ředitel musí být. Je toho různorodě.

Jste ředitelkou od ledna, je něco, co Vás překvapilo za tu dobu? Nebo jste o něčem měla jinou představu?

Bála jsem se, že to bude méně zábavné.

Je to zábavné?

Je to poměrně dost zábavné v tom, jak je to nové, komplexní, člověk musí potkávat za den spoustu lidí i jiných než jenom umělců, což je pro mě hrozně osvěžující po těch letech. Vyžaduje to znalosti ze všech různých oborů. Člověk se potkává s těmi lidmi a učí se z oblastí práva, ekonomie, účetnictví, technologií, architektury v poslední době. Ta práce je vážně různorodá.

Jak to, že architektury? Řešíte novou budovu?

Novou budovu úplně ne, ale spíš co s těmi budovami, které máme.

Máte nějakou nejoblíbenější hru?

To se takhle úplně říct nedá.

Tak třeba top tři?

Top tři? Spíš takové oblasti. Já mám hodně ráda britskou kulturu, mám vztah ke všemu britskému, ať už to jsou klasické hry, nebo nějaké žánrové — detektivky nebo současná.

Nebo mě hodně baví současní čeští autoři, ať už to jsou původní texty pro divadlo, nebo dramatizace. Tak to je takové druhé pole, které mě zajímá.

Máte ještě nějaký nesplněný režisérský sen, po kterém stále toužíte?

Asi jo. Je nějaká skupina her, u kterých jsem si říkala, že bych je mohla zkusit. Ale ono se to vyvíjí. Člověk pomalu zestárne a říká si: „Hm, tak tohle už ne.“ Jeden sen jsem si nedávno splnila tady — Poslední víkend od Agathy Christie, kterou jsem chtěla dělat celá léta. Potom jsem chtěla dělat Portiu Couglanovou od současné irské autorky Mariny Carr, ale mám pocit, že už asi nechci, že už jsem v jiné fázi, ale třeba kdybych si to zase přečetla…

Změnil se Váš pohled na divadlo během těch let?

Určitě se vyvíjí. Mám pocit, že se čím dál víc učím a řekněme, že některé věci, které mě bavily před dvaceti lety, tak už mě nebaví, a baví mě jiné. Tak v tomhle například.

Co například?

Mě před dvaceti lety strašně bavila současná dramatika a dělání rychlých formátů, scénické skici, které byly třeba jen na tři zkoušky. Bavilo mě ohledávat co nejvíce textu a to už mě teď třeba nebaví.

Když se nyní něčemu věnuji, tak si to pečlivě vyberu a chci na tom pracovat delší dobu. A co jsem si za posledních deset let oblíbila, jsou imerzivní divadla, to jsem předtím úplně neznala. To mě baví moc.

Spousta herců má před představením nějaký rituál. Máte nějaký i Vy jako režisérka?

Spíš to teď nestíhám, já jsem ráda, když si umyju hlavu a vyčistím zuby. Ale ne, nemám. Takhle, já už se úplně přestala bát před premiérami, pět šest let už nemívám trému vůbec, protože jsem dospěla do bodu, kdy vážně na to není čas. Já se většinou zastavím až před premiérou a stejně mám v hlavě, co s kým potřebuji řešit a probrat. Takže to, že se děje ta premiéra? Na tu se většinou těším, protože je to uzavření té práce, a pokud mám pocit, že jsem udělala, co jsem mohla, tak je to v pořádku. Nemám nervy.

Teď mě to možná na otáčku dožene. Je to mé první otáčko, jiný typ projektu, velká zodpovědnost i finanční. Takže to si možná zase vyhledám své rituály z před patnácti lety, abych se uklidnila.

Jak dlouho trvá nazkoušení inscenace?

No, já jsem rychlá. Nechci to mít delší než šest neděl. U činohry je obvyklé šest až osm neděl.

Čtete recenze na svá představení? A necháváte se jimi ovlivnit?

Pokud to jde. Dnes se už recenze moc nepíší, spíše krátké zprávy nebo dojmy. Samozřejmě si to člověk přečte, poté zjistí ten dojem, ale to je irelevantní, protože každý, kdo nám napíše názor na web, nám sdělí svůj názor. Tak to všechno vnímám.

Avšak skutečná recenze, kdy někdo jde do hloubky a rozebere to po odborné stránce a vysvětlí vám, co jste chtěl a proč se vám to někde povedlo či nepovedlo, tak těch vzniká strašně málo. Jelikož je obecně málo periodik, kde se recenze dají tisknout, ti kritici na to nemají ten čas, správně by měli přijít klidně dvakrát nebo mít text dopředu, aby byli schopni srovnat a rozebrat. Avšak v tom běžném provozu na to není ani čas, ani za to nejsou zaplaceni.

Takže se málokdy stane, že člověk najde text a řekne si: „Aha, aha, opravdu! Tady jsem to sice myslela takhle, ale vypadá to, že lidi to nechápou.“

Ale my si to vlastně nahrazujeme interními evaluacemi, hodnocením mezi kolegy. Ať už z divadla nebo z oboru. Tam jdeme do hloubky. Nechci říct, že ta kritika dnes neprobíhá, ale probíhá málokdy.

Daří se Vám skloubit osobní a pracovní život?

Je to těžké. Dopoledne se zkouší, odpoledne jsem v kanceláři, večer a o víkendu jsou představení a o prázdninách žádné prázdniny nejsou, protože jsme na otáčku. Já myslím, že se musí mít ta práce ráda. Jelikož je to ten typ, která se úplně nedá dělat od do. Musí vás vážně bavit, protože odtud vlastně neodejdete. Když jste řadový zaměstnanec, je to jiný, když jste umělecký šéf souboru, tak je to trošku jiný, a když jste ředitel, tak je to úplně jiný. Já si na to teď zvykám, že nikdy není ta fáze, kdy všechno můžu pustit z hlavy.

Myslím, že se to nedá dělat úplně dlouho. Obdivuji ředitele, kteří to vydrží třeba třicet let.

Chtěla jste vždycky dělat divadlo?

Do osmnácti jsem to netušila, pak už jo.

Jak jste na to přišla?

Protože mě vzali na DAMU. Já jsem tam v podstatě šla, protože tam šla kamarádka a všechny přijímačky na umělecké školy jsou v lednu, tak jsem si říkala, že to zkusím. Mířila jsem na filozofickou fakultu. A oni mě vzali, takže jsem pak na fakultu nešla. Takže jsem v osmnácti nastoupila na DAMU, aniž bych o divadle cokoli prakticky věděla. Nikdy jsem neměla nikoho v rodině, nebyla jsem v dramatickém kroužku. Chodila jsem do divadla, ale nikdy jsem neviděla druhou stranu. Byla jsem úplně nepolíbená.

Začala jsem studovat a rychle mě to začalo bavit a pak už jsem věděla, že to chci dělat. Do té doby mě to asi ani nenapadlo.

Myslíte, že to byla výhoda, že Vás to mohlo překvapovat?

Myslím, že na jednu stranu to bylo fajn. Vždycky, když mi někdo na škole tvrdil, že takhle se to prostě dělá a jinak to nejde, tak já jsem vždycky měla postoj — proč? Byla jsem člověkem zvenku a hledala jsem si nějakou svou cestu, což naráželo a dodnes naráží na nějaké problémy. Je možné, že kdybych byla z divadelního zázemí, tak bych od začátku měla pocit, že takhle to prostě je.

Na druhou stranu, nevýhod to mělo spoustu, protože jsem musela intenzivně pracovat hned od začátku, spousta lidí věděla spoustu věcí a já jsem občas ještě ve třeťáku přicházela na základní věci. Jo takhle to je!

Dostala se vlastně ta Vaše kamarádka?

Ne, to je klasika.

Chtěla bych se ještě pozastavit u festivalu Jižní Svéráz. Jak dlouho dopředu se musí organizovat? Jak celkově ta organizace probíhá?

No, to je něco, na co budeme my muset teď přicházet. Máme nultý ročník, který je trochu jiný, než jak to bude vypadat v budoucnu, jelikož teď se to skládalo z věcí, které byly hotové tady v jižních Čechách nebo byly v plánu. To šlo vážně narychlo. Začali jsme to dohromady dávat v září. V květnu to bude začínat a šlo to rychle. Další ročník v roce 2026, protože je to bienále, si myslím, že bychom měli začít připravovat už teď, aby to bylo. Tam ta dvouletá příprava bude potřeba.

Jak se těšíte na Rozum a cit, který bude součástí programu?

Já se na to moc těším a zároveň z toho mám obrovský respekt. Modlím se, abych neměla nějakou chřipku, protože si vůbec neumím představit, co by se stalo, kdybych teď onemocněla nebo si zlomila nohu.

Asi se mi strašně uleví, až to bude hotové. Úplně nejvíc se mi uleví nějakého 21. června a budu třeba i vidět, že se to lidem líbí, že jsme se trefili, jelikož to otáčko je vážně taková alchymie, je komplikované to udělat dobře.

Máte ke hře jiný vztah, když ji sama překládáte?

Jo, je to dobré jako příprava, protože když to člověk sám přeloží, tak ten text vážně zná do hloubky, už s ním strávil mnoho hodin. To je potom velká výhoda, protože normálně se režisér s textem musí hodně seznamovat, ale když si ho přeložíte, tak ho rovnou znáte.

Řeší pořád UNESCO točnu?

Ano, ano, to se pořád řeší.

A posunulo se to někam?

Uvidíme, teď se to možná zase o kousek posune. Máme jednání v dubnu.

Budu fandit… Režírujete radši komedie nebo tragédie? Nebo co je snazší?

Nic není snazší. Komedie je hodně o řemesle, schopnosti timovat akce, držení se žánru. U dramatických formátů se režisér může za různé věci schovat, pokud je silné téma a dobří herci. To je, jako když vám někdo vysvětluje rozdíl mezi filmovým a divadelním hraním. Na divadle musí herec umět mnohem víc řemesla, u filmu i když to řemeslo neumí, tak to může mít dobrý výsledek.

Myslíte si, že je důležité pro naši mladou generaci chodit do divadla?

To si musí ujasnit ta mladá generace. Divadlo vždy přežilo nová média — film, televizi, internet, takže myslím, že přežije i Netflix. Je to o tom živém setkání a kdo se naučí na tento typ zážitku, pak může stokrát vidět nové věci na Netflixu, ale vždycky mu bude tohle připadat jako něco jiného.

Na druhou stranu, hrozně záleží na tom, co se tím divadlem myslí. Spousta lidí má divadlo spojené s návštěvou zájezdové komedie s rodičema, která byla trapná, nudná, odporná nebo s něčím strašně nudným, na čem jsme byli se školou, kdy si paní učitelky myslely, že je nám pět, ale nám už bylo deset.

Myslím, že když si člověk najde to divadlo, které ho baví, což u někoho může být opera, u někoho současný tanec nebo imerzivní divadlo nebo činoherní komedie, tak to má úplně jinou přidanou hodnotu. Není to mrtvé, zakonzervované jako film, ale to divadlo se každý večer změní tak, jak to udělá publikum. Když přijde publikum s cílem se bavit, bude to mnohem víc zábavná komedie. Dělají si padesát procent zážitku.

Ten živý zážitek je unikátní a myslím si, že kvůli tomu do toho divadla chodíme, kvůli tomu sdílení, kvůli tomu teď a tady a já jsem součást, i když „jenom“ sedím v hledišti.

text Barbara Janečková, foto Rudy Kovář