Vedneměsíčník
Published in

Vedneměsíčník

Znáte se s: Daliborem Váchou

Učitel, historik a spisovatel. Daliboru Váchovi od roku 2014 vyšlo již přes 20 knih, ve kterých se povětšinou zabývá každodenností československých legií v Rusku, ale také odbojem za 2. světové války. Co odstartovalo vydání prvního románu Červenobílá? Jak se dá časově zvládnout učitelská i spisovatelská profese zároveň? Kdo jsou hrdinové jeho knih? Nejen o to se s námi v rozhovoru podělil.

Poprvé vás na poli literatury široká veřejnost zaznamenala v roce 2014, když se váš román o československých legionářích Červenobílá stal vítězem Literární ceny Knižního klubu. Psal jste již předtím?

Psal — a poměrně intenzivně, ale jaksi mi nic moc nevycházelo. Občas mi vyšla nějaká povídka, nebo mi naopak některé povídky odmítli. A pak se to všechno rozsypalo v roce 2014 s Červenobílou. Nicméně psal jsem, co si pamatuji, prakticky od doby, kdy jsem se psát naučil. Ono vítězství Literární ceny Knižního klubu mi v podstatě otevřelo dveře do nakladatelství, jelikož je to celkem slušné entrée. Není to tak, že vám hned dají smlouvu a padnou před vámi na kolena, ale v dnešní době, kdy píše prakticky každý, to trochu pomáhá. Tedy trochu hodně…

Kromě toho, že píšete knihy, pracujete také jako učitel na Střední zdravotnické škole v Českých Budějovicích. Cítíte se být více spisovatelem, nebo učitelem?

Já ten pocit spisovatele dostávám spíš z vnějšku, protože mi všichni tvrdí, že jsem spisovatel. Ale že bych se tak představoval, to ani ne. Když někam uvádím, že jsem spisovatel, tak kvůli tomu, že to po mně chce nakladatelství. Já se cítím vlastně vším. Baví mě učit, takže učím. Baví mě psát, takže píšu.

Pokud jsem to správně spočítala, vyšlo vám již 21 knih, někdy i tři v jednom roce, a 30. listopadu přibyla další. Jak to všechno stíháte — věnovat se škole a zároveň psát?

Já mám trošku výhodu v tom, že nemám plný úvazek, a už několik let učím jen tři dny v týdnu. Učitelská profese je náročná časově, takže ano, není to jednoduché. Ovšem za ty roky už jsem si našel systém, jak vše zvládat, aniž bych omezoval svoji přípravu ve škole anebo kazil psaní. Čili nestíhá se to úplně lehce. A hlavně, když nemám náladu, tak se mi nechce dělat vůbec nic, ani jedno, ani druhý.

Mnoho vašich knížek se týká 1. světové války a československých legionářů. Dalo by se říct, že vás toto téma pohltilo? Co vás na československých legionářích tolik přitahuje?

Mě na nich možná přitahuje něco jiného než spoustu jiných lidí. Vždy mě fascinovalo, že kluci, kteří před válkou neviděli nic jiného než okresní nebo krajské město v Čechách, maximálně, když měli velké štěstí, se dostali do Prahy, tak objeli celé Rusko a vraceli se domů přes krajiny, o nichž četli jen v cestopisných dobrodružných románech. Takže u mě to nebyl primárně fakt, že vystříleli spoustu bolševiků a konali hrdinské činy na bitevním poli, ale spíš onen úžas, který se odráží v jejich denících.

Kluk, který na začátku deníku píše, že se loučí s maminkou v nějaké vísce u Strakonic, o čtyřicet padesát stran dál popisuje, jak stojí v Singapuru o šest let později. To mě na tom přitahovalo nejvíc a pak samozřejmě i dobrodružství a pohled na svět, který už dávno zmizel, jelikož po tom světě, který oni viděli, nezůstalo už skoro nic. To vše se spojilo, ale hlavní tam byl rozpor — obyčejný venkovský kluk se najednou podíval tisíce kilometrů od domova.

Když se podívám na názvy knih Bratrstvo: všední a dramatické dny československých legií v Rusku (1914–1918), Ostrovy v bouři — každodenní život československých legií v ruské občanské válce (1918–1920) a na nedávno vydanou knihu Nad mraky s podtitulem každodennost 311. československé perutě RAF 1940–1945, intuitivně mi tyto tři knihy spojuje motiv každodennosti, všednosti na pozadí dramatických událostí historie. Zaměřujete se záměrně na tento motiv?

Stoprocentně ano. Když jsem byl mladší, četl jsem indiánky a tam se pořád něco děje. Nebo v nadnesených válečných románech se neustále válčí. Ale když si člověk přečte Remarqua, tak zjistí, že válka není jenom sled bitev — ty bitvy jsou jen menší časový úsek (a jako historik vím, že těch bitev nebylo zas tolik). Tudíž mě zajímalo, co se dělo mezi tím.

U legionářů nebo u letců z 311. perutě mě překvapovalo, co všechno zvládli mezi jednotlivými boji s tím Damoklovým mečem neustále nad hlavou — hráli fotbal, založili v Rusku koncertní těleso a hrálo se tam divadlo, měli čas navazovat vztahy. Ono se dost často říká, že ty vztahy byly pomíjivé, ale právě naopak — navazovali poměrně hluboké vztahy s místními ženami. Jiní zase udržovali vztah na dálku s manželkou, s přítelkyní nebo s rodinou, se kterými neměli reálný kontakt, takže museli ten vztah udržet ve vlastní hlavě. To všechno mě strašně zajímalo, protože když se vrátíme k té 311. peruti, tak ti letci lítali maximálně dvě mise týdně a jedna mise trvala zhruba 6 až 10 hodin, později 10 až 12 hodin. Jenže to byl v týdnu zlomek času a mě zajímalo, co dělali kromě toho.

Primární pramen k těmto informacím jsou samozřejmě deníky. Po letcích existuje i spousta jejich výpovědí — například pro Paměť národa namluvili hodiny a hodiny rozhovorů, takže to byl pramen, který jsem u letců použil navíc. U legionářů jsem zase kromě deníků a vzpomínek používal autobiografické romány, což je docela nebezpečný pramen pro práci historika. Ovšem skrze tyto romány se mi například podařilo zjistit, že nějakým způsobem vnímali homosexualitu — to je v československých legiích neodkryté téma. Právě do autobiografických románů legionáři častokrát napsali věci, které by do deníku nebo do pamětí nikdy nenapsali, protože by psali o sobě, ale v románu měli možnost projektovat svoje zážitky nebo zážitky svých kamarádu do literárních postav. Na druhou stranu musí být člověk opatrný, aby to nebyla jen ta projekce. Je to vlastně celkem zábavná práce, protože je to trochu detektivka.

První kniha, kterou jsem od vás přečetla byla M+B+M, jež vypráví příběh odbojové skupiny Mašín, Balabán, Morávek, kterým gestapo říkalo Tři králové. Kde se vzal nápad přesunout se od legionářů ke druhému domácímu odboji v protektorátu Čechy a Morava?

Ono je to vlastně obráceně. Já si teď plním své literární sny a dva poslední romány, M+B+M a Smrt na kůru, jsou vlastně věci, které jsem možná chtěl napsat jako první. Avšak jsem velmi rád, že jsem je jako první nenapsal, protože si myslím, že by nedosahovaly takové kvality.

Nicméně téma domácího odboje pro mě bylo zajímavé a já jsem postupně došel k tomu, že jsou tam všude ti legionáři. V M+B+M jsou dva — Mašín s Balabánem sloužili v Rusku, Mašín dokonce v rotě Rudolfa Medka, což je takový můj oblíbenec, který mě k legiím přitáhl, a nakonec jsem o něm napsal životopis. Když to malinko přeženu, tak likvidaci Heydricha vymyslel František Moravec — voják, který prošel srbskými legiemi. Sergej Ingr, ministr obrany v exilu, byl také legionář.

Kdybych měl do M+B+M ke každému člověku, kterého jsem zmínil, dopsat, zda byl nebo nebyl legionář, tak skoro u každého muže bude poznámka „byl legionář“. A manželé nebo bratři dam, které odbojářům pomáhaly, byli též v legiích. Takže to vypadá, jako kdyby ti legionáři ovládali první polovinu 20. století. Je to hodně dané tím, že jich bylo velké množství v armádě a měli v sobě to, že se nezlomí a nevzdají. Já teď zase zním pateticky, tak dodám mojí oblíbenou poznámku: největším českým zrádcem za 2. světové války byl Emanuel Moravec, který byl taktéž legionářem. Neznamená to tedy, že co legionář, to nejlepší člověk pod sluncem. A abych ty legionáře nevynášel jen do nebe, tak Václav Morávek legionář nebyl, ale je to osobnost, která mě, stejně jako Adolf Opálka, přitáhla k těmto příběhům asi úplně nejvíc.

Máte mezi Třemi králi svého oblíbence?

Já mám něco, čemu se v anglosaské literatuře říká syndrom alamo. To jsou literáti nebo fanoušci literatury a filmu, kteří mají rádi bezvýchodnou situaci, kdy se člověk nezlomí, ani když už je zády u zdi — to je právě odkaz na pevnost Alamo. Takže pro mě je tím oblíbeným Václav Morávek.

Samozřejmě Mašín a Balabán jsou příklady extrémního hrdinství, kdy bychom mohli říct plno pozitivního, ale i negativního. Avšak Morávek, který zůstal sám, se nikdy nezlomil a pořád šel dál, přestože věděl, že nemůže přežít — bavíme se o letech 1941–1942, kdy ještě nebylo ani jisté, zda Německo nakonec válku nevyhraje. Druhý důvod je ten, že své postavy vytvářím pochybující samy o sobě, o realitě i o tom, jestli to, co dělají, je správné — ať už Morávek nebo Opálka. Nikdy jsem je nepotkal, takže nevím, jestli to tak skutečně bylo. Co se mi však podařilo načíst z pramenů, tak to nebyli hrdinové, které by hrál Arnold Schwarzenegger, který by naběhl na scénu a všechny pokosil kulometem. Oni o sobě přemýšleli, věděli, v jaké jsou situaci a museli o sobě pochybovat.

Vzpomínám si na jeden z těch velkých momentů, kdy jsem začal mít pocit, že Morávka chápu. To bylo, když jsem vyrazil před Vánoci do Prahy (kvůli úplně jiným záležitostem), šel jsem ulicí a teď jsem viděl spěchající lidi s dárky. Tato scéna je nakonec v té knížce. Tehdy jsem si představil Morávka, který je prakticky vytržený z reálného světa — on se vždycky vynořil do reality těch ostatních a pak se zase zanořil, takže se sám měnil. Nevím, třeba měl pocit, že už se mění v něco nelidského. Nejspíš toužím u těchto hrdinů ukázat, že to byli skuteční hrdinové, ale také obyčejní chlapi a obyčejné ženy.

Letos jsme si připomínali 80. výročí operace Anthropoid a s ní spojený poslední boj sedmi parašutistů v Chrámu svatých Cyrila a Metoděje v „Resslovce“. Zároveň letos vyšel váš román Smrt na kůru, který je věnovaný Adolfu Opálkovi — tedy jednomu z oněch sedmi statečných 18. června 1942. Proč se stal ústřední postavou knihy právě nadporučík Adolf Opálka?

Mám rád protiklady a v Opálkovi je jich strašně moc. Když se o něm člověk dozvídá, tak on byl skoro komiksový hrdina — čestný, zodpovědný chlap a tak dále. Na druhou stranu, bavíme-li se o době války, tak mu osud házel klacky pod nohy. Opálka vedl jeden z nejtragičtějších výsadků do protektorátu (výsadek Out Distance, pozn. redaktorky).

Nejmladší člen, Ivan Kolařík, ztratil papíry, které vůbec neměl mít s sebou, ihned při seskoku, kvůli čemuž spáchal sebevraždu a celá jeho rodina a rodina jeho bývalé přítelkyně skončily na popravišti. A především, druhým členem výsadku byl Karel Čurda, který je dodnes považován za největšího zrádce 20. století v našem národě. Opálka do konce života nevěděl ani o jednom, ani o druhém. Nevěděl, kde jsou, což ho muselo udržovat v neustálé nejistotě, ale i přesto pokračoval v práci.

Ostatně, v Resslovce byl velitelem také právě on, takže na sobě nesl zodpovědnost za ty ostatní. My nemáme žádné zprávy o tom, co se v kostele dělo, ale musely to být hrozné věci. Když Kubiš s Gabčíkem a s ostatními poslouchali rozhlas — ty mraky popravených a vypálené Lidice, tak si říkám, co těm klukům probíhalo v hlavě…

K tomu, že napíšu knížku o Opálkovi, jsem se rozhodl poté, co jsem si přečetl jeho pitevní protokol. Podle něho, pokud jsem to správně pochopil, spáchal Opálka sebevraždu dvojitou — spolkl jed a pak se zastřelil. A zastřelil se rukou, kterou mu předtím rozlámal granát. To je jednoduše čistá vůle.

Druhá, skoro neuvěřitelná věc byla, že Opálkova dlouholetá přítelkyně, se kterou se stýkal před válkou, přežila. To pro mě byl šok. Musela být obrovská náhoda, že ji nikdo při výsleších neudal, nikdo neřekl její jméno. Já nikomu nevyčítám, že při výslechu někoho udal — když vás dva dny mlátí gestapo, tak není mnoho lidí, kteří by vydrželi mlčet. O to větší je zázrak, že Rudolfa Hainová, Opálkova přítelkyně, válku přežila.

O ústřední postavě tedy rozhodly tyto dva okamžiky — za prvé síla vůle ani ne třicetiletého chlapa udělat něco, co je z našeho pohledu nepředstavitelné, a za druhé ta přeživší přítelkyně.

Ve svých historických románech píšete i o myšlenkách a vnitřních pocitech mnohdy reálných postav — Morávka, Mašína, Opálky, ale i Čurdy. Díky tomu jsou příběhy o to intenzivnější. Co vám však pomáhá při psaní těchto pasáží? Našel jste si nějaký způsob, jak se dostat do podobného psychického rozpoložení, v jakém se mohli nacházet parašutisté či odbojáři?

Já si o sobě zpupně myslím, že mám velkou fantazii, takže se snažím ponořit do té doby a představovat si, co na ně mohlo působit. U M+B+M a Smrti na kůru jsem například strávil spoustu času sledováním protektorátních filmů, včetně komedií — což je další z protikladů, kdy spousta Burianových veseloher byla natočena za protektorátu. Je to jakási moje vlastní projekce, jež je hodně intenzivní i při psaní a většinou mi vyvolává slušné deprese. Když píšu něco veselejšího, tak ne, ale třeba když si snažím představit, co si asi Opálka myslel těsně před tím, než si prohnal kulku hlavou.

Není na to odpověď, kdy bych vám řekl recept, že si dám dvě skleničky vína, koukám z okna a dostaví se inspirace…

U M+B+M mi asi nejvíce pomohlo, že jsem si prošel Prahu, a vždycky jsem měl to štěstí, že bylo hnusně. Jediný den, kdy bylo hezky, jsem stál v Karlově ulici (tam je ten dům, kde se Morávek prostřílel z podkroví až dolů na ulici) a já se v ní ocitl úplně sám. V tu chvíli jsem živě viděl chlapa v podvlíkačkách a v kabátě, jak si přidržuje klobouk a běží…

Takže něco je touha dostat se do dané situace vnitřně a já si to ještě dokážu promítnout jako film. Zároveň se snažím vymyslet to tak, aby postavy nereagovaly všechny stejně — zkouším se převtělovat z jedné postavy do druhé. Práce je to většinou náročná, občas skoro na prášky, že by člověk potřeboval psychiatra, ale protože to není můj vlastní prožitek, tak to rychle odvane a není to o tom, že bych strávil měsíc v depresi kvůli třem stránkám. Pak je blbé, když po sobě knížku čtu, že se mi ty stavy a pocity, které jsem měl při psaní, vrací. Takže nedokážu nikdy posoudit, jestli jsem ty pasáže napsal natolik sugestivně či nikoli, jelikož nemám pocit z toho textu samotného, ale z toho, co jsem si vymyslel.

Zároveň jsem ve Smrti na kůru úplně odvrhl Heydricha, jelikož jsem zjistil, že se do něj nevcítím. Dokážu ho popsat, dokázal bych popsat konferenci ve Wannsee, ale nemohl bych říkat, co on si myslel ve chvíli, kdy tam padala čísla, kolik statisíců a milionů Židů mají zplynovat.

U Čurdy jsem zase zjistil, že se do něj skoro dokážu vžít. Původně jsem měl napsanou povídku Jmenuji se Karel Čurda, která měla být v ich-formě a pointou bylo to překvapení — co jsem všechno zkazil. Věřím i tomu, že on nešel ostatní udat apriori jenom s tím zlým úmyslem. Samozřejmě mu musela blikat v hlavě ta cenovka za dopadení, ale dokážu si představit, že i člověk morálně nenarušený se může dostat do situace, kdy tohle udělá. A pak bude sedět a zjistí, že za ním jsou potoky krve.

Několikrát si také lidé stěžovali, že moje postavy mluví vulgárně. Já si toho tedy nejsem moc vědom, ale ano, vulgarismy se tam objevují. Jenže já si zase nedovedu představit, že by ti kluci řekli „jémináčku, i vy zlí nacisté…“.

Nebudu vyprávět, že jsem si jistý, že to tak bylo — uznávám, je to historická próza. Takže jsou to pochody, které se snažím, aby vypadaly realisticky, ale kdyby mi je chtěl někdo omlátit o hlavu, že takhle nemohli Opálka nebo Morávek nikdy uvažovat, já se hádat nebudu. To je spor, který je neřešitelný.

A má poslední otázka na závěr: chystáte nyní nějakou další knihu či byste chtěl čtenářům Vedneměsíčníku něco vzkázat?

Jak jste sama zmínila, 30. listopadu vyšla sbírka povídek Nevzdáme se, na které se podíleli poměrně známí autoři — úvod nám napsal například Michal Kubal z České televize. Pokud by nám chtěli čtenáři pomoct, tak budeme moc rádi, když si knížku koupí, jelikož výtěžek z prodeje této knihy věnujeme zastupitelskému úřadu Ukrajiny v ČR. Zároveň tím názvem Nevzdáme se odkazuji opět na ty kluky v Resslovce.

No a já jsem minulý týden dopsal knihu, která trošku navazuje tematicky na M+B+M a Smrt na kůru. Splnil jsem si tak další sen, protože je to knížka o Vildovi Jakšovi, prvorepublikovém boxerovi, který se stal pilotem v 311. bombardovací peruti. Je to příběh o strachu a o překonávání, což je vlastně téma všech mých knih. Nechci, aby to vypadalo, že ty tři romány patří úplně k sobě, jelikož jsou naprosto individuální, nicméně já sám ty dvě poslední vydané knihy a tuhle čerstvě dopsanou chápu jako protektorátní trilogii, i když vlastně spolu nemají skoro nic společného.

Vilda byl pro mě poslední dva roky jako kamarád. Takový ne úplně chytrý kluk z Bratčic u Brna, který se proboxoval až do Paříže, kde boxoval o titul mistra světa, byl obdivován jak v Praze, tak i v Paříži, randil se slavnými herečkami a byl úplně všude — když jste si otevřela noviny ze Zlína, které vydával Baťa, tak na první stránce byly Baťovy cvičky a na poslední stránce Jakš. A tento člověk, který se, mimo jiné, setkal s Jeanem Gabinem (francouzský herec, pozn. redaktorky) a mohl válku klidně přežít někde na jihu Francie v apartmánu nebo v sídle své maďarské přítelkyně, tak se místo toho sebral, odjel do Anglie a sloužil u letectva. Avšak 21. srpna 1943 vyletěl na poslední misi, ze které se nevrátil. O Vildovi vznikl film Pěsti ve tmě, který se mi sice líbí, ale je to takový naivní český Rocky. Zároveň je to jeden jeho pomníček a já jsem mu „postavil pomník“. Teď bych od Vildy asi dostal pěstí a vyrazil by mi zuby, kdybych tohle před ním řekl…

Takže tato kniha je nyní již odevzdaná a snad vyjde příští rok — mimochodem tak trochu k výročí skonu Vildy Jakše.

text Patricie Horová, foto Jan Křikava

--

--

Get the Medium app

A button that says 'Download on the App Store', and if clicked it will lead you to the iOS App store
A button that says 'Get it on, Google Play', and if clicked it will lead you to the Google Play store