Soustřeďte se na jedinou věc, aneb jak multitasking zabíjí kvalitu (část 2.)

Znáte ten pocit, kdy ať už jdete po ulici, či pracujete, máte puštěnou hudbu, na něco intenzivně myslíte… a zjistíte, že si ten track ani nepamatujete, takže si ho pustíte ještě jednou? Prostě jste ho neslyšeli, nebo možná jen část, i když vám prokazetelně celý hrál do uší. Ano, lze přemýšlet a poslouchat hudbu a dělat to vlastně docela dobře, děláme ale tedy obojí pořádně? Jaký rozdíl udělá si denní činnosti rozdělit na jednu po druhé?

V předchozím díle jsem se rozhodl analyzovat plusy a minusy multitaskingu a singletaskingu. Protože multitasking jsem piloval dostatečně, přišel na řadu jeho pravý opak — k čemuž jsem směřoval již dlouho.

Začal jsem tím, že se v mnoha situacích cíleně soustředím pouze na jednu věc. Na jednu činnost. Chce to trénink, mysl se samozřejmě často toulá všude možně, ale jemně ji vracím do kolejí. Ve výsledku jsem začal produkovat 3 pořádné a kvalitní věci místo 5 tak na 70 %. Moje filosofie mě zavedla k tomu, že ty 3 jsou lepší, a hlavně — cítím mnohem menší stres a tlak, než při plnění těch 5. A to pro mě dělá ten zásadní rozdíl, tu věc, díky které mě práce více baví a oddaluje riziko vyhoření. Vím, že mám v hlavě další tasky, na kterých musím později pracovat a které mě mohou stresovat, to se však snažím naprosto vytěsnit a prostě dělat to, co teď dělám, tu jednu věc, pořádně, plně soustředěně, dodělat ji a pak něco dalšího, znovu naplno.

“Ve výsledku jsem začal produkovat 3 pořádné a kvalitní věci místo 5 tak na 70 %.”

Pravděpodobně jste se setkali s citátem, že “cesta je cíl”. Pokud se na něj podíváme s ohledem na soustředění, může v něm ale být víc pravdy, než bych dříve čekal. Nejde jen o to milovat cestu a neupínat se pouze k výsledkům, které jsou pomíjivé a při jejich splnění dlouhodobě neuspokojivé (dávat si cíle ve formě cesty, jako naučit se každý den jednu novou věc vs. vydělat milion za rok — když ho vyděláte, tak co dál?), ale zejména pracovat na jednotlivých bodech cesty, ne přímo na cíli. Možná to trochu motá hlavu, objasníme si to. Pokud se chcete skutečně plně a kvalitně soustředit na jednu věc, tak samozřejmě mějte plán, který vede k nějakému výsledku (pokud se bavíme např. o projektu). K němu samotnému se ale neupínejte, nemyslete na něj. Vaše mysl se bude toulat, bude v nějaké abstraktní představě výsledku, namísto plného soustředění na činnosti k ní vedoucí.

“Pracujte na jednotlivých bodech cesty, ne přímo na cíli.”

Myslíte na vaši novou knihu, jak bude kompletně dopsaná, jak budete vypadat, jak je k ní ale dlouhá cesta? Možná ani nezačněte, nebo se někde zaseknete, protože myslíte jen na výsledek. Soustřeďte se na to napsat každý den jednu stranu. Každý den jednu jedinou stranu, plně soustředěni a budete za pár týdnů mnohem dále, než hledat motivaci díky finální vizi a výsledku. Prostě pracujte na té jedné straně. Když se jednou ptali Bukowskeho, jak mohl napsat tolik knih, odpověděl, že je to jen o tom napsat pár zku… řádků každý jediný den. Je to jen o tom začít, udělat alespoň kousek.

“Nemyslete na perfektní podmínky, na inspiraci a podobné výmluvy a prostě začněte.”

Jak úžasná analogie je to i pro samotný sport. Výsledků nedosáhente tak, že si stanovíte cíl 10 % tělesného tuku, nebo prostě “chci být vyrýsovaný” — nejspíš je moc ambiciózní, nastavený na moc krátkou dobu, takže vás po nějaké době demotivuje, nebo se vám zázrakem povede, a co dál, kašlem na to? Naopak plně se soustředit na každý trénink, odjet ho naplno, jeden po druhém mě dovedlo mnohem dále, než konkrétní cíle. Jeden trénink na 100 %. Pak další a další. Zkrátka dělám pořádně a systematicky to, co v tu chvíli mám. Nesoustředím se na cíl, ač může být přidanou motivací, ale jen na to, abych do toho v tu danou chvíli dal všechno. Když se pak ohlédnu, jsou to tyto malé kroky, které vytvoří obrovský kus cesty.

“Nesoustředím se na cíl, ale jen na to, abych do toho v tu danou chvíli dal všechno.”

Začal jsem běhat bez hudby. Jen tehdy se totiž dokážu soustředit na jedinou věc — na to, že běžím. Vždy jsem při běhání spíš přemýšlel nad milionem věcí, nad dalšími tasky, co budu dělat, až doběhnu — neříkám, že je to špatně, ale je to jiná forma přístupu k tréninku. Teď se snažím nemyslet na nic. Co přijde, nechám zase odejít. Prostě běžím, s čistou hlavou, je to moment jen pro mě, paradoxně zastavení. Pokud se mi mysl začne toulat, soustředím se na dech, v naprosté pravidelnosti, v hlavě mám jen dvě slova. “Nádech”. “Výdech”. Na nic jiného nemyslím. Rozdíl oproti prvně zmíněnému přemýšlení během běhání je ten, že pokud hodinu myslím jen na svůj dech, je to jako odtržení od reality a opětovný návrat do ní, meditace. Moje mozková kapacita i energie na přemýšlení je pak po doběhnutí o to větší. Zkuste občas nechat hudbu doma, mění vám rytmus běhu, aniž si to často uvědomujete, nutí vás soustředit se na více věcí, na krok, dech, tempo hudby, slova, mozek je zahlcen signály.

Přístup ke sportu i práci je tak naprosto propojený. Pokud zvládnete “jen běžet”, zvládnete také pracovat plně koncentrování na jedinou věc a naopak. Oba světy se tak prolínají a workoutdaily tak není jen o tom cvičit každý den fyzicky, ale také psychicky. Tak jako tak je to práce s vlastním tělem.

Díky solidní základně článků za uplynulý rok tak konečně můžeme tímto textem zahájit zcela novou sérii článků Fusions, kterou představím již brzy.