Soustřeďte se na jedinou věc, aneb jak multitasking zabíjí kvalitu (část 1.)
Multitasking jako symbol naší doby. Čím více věcí zvládáš, tím se jevíš jako kvalitnější a pracovitější člověk. Je “cool být busy”. Kde je v tom háček? Jak věnování se více věcem současně souvisí nejen s prací, ale i se sportovním výkonem, s životem obecně?
Vždy jsem byl velmi pyšný na to, že navzdory klasickým předsudkům popisujích muže jako stroj schopný vykonávat pouze jednu činnost v jednom okamžiku, já jich zvládám až několik do takové míry, že bych jistě zahanbil i naše opačné pohlaví. Není pro mě výjimečné psát naráz e-mail, řešit alokaci nesouvisejících projektů, myslet na další reminder, který zapíši, v druhém tabu odpovídat na chat a držet v hlavě ten telefonát, který musím za chvíli vyřídit. Po cestě odpovídat na dotazy dalších lidí a dostat nápad na nový branding. No jo. Ale je to skutečně tak cool?
“Je to něco, čím se mám chlubit a mám tak nadále fungovat?”
Během mé cesty po Srí Lance jsem narazil na pár textů, které rozhodně nezpůsobily nějaké dramatické osvícení, ale spíše doplnily něco, s čím jsem koketoval již dříve — techniky, které jsem sám od sebe začal používat, daly do více souvislostí. Zkrátka to zapadlo do sebe. Nečekejte tak nějaký zenový příběh, ale spíše srovnání výsledků a efektivity vaší práce/tréninku/života při použití různých přístupů a doplnění o jakousi životní filosofii.
Jsem člověk, který z pohledu svého nasazení a výše zmíněného, pracuje skoro v konstantním stresu, což mi po nějaké době začalo připadat tak normální, že jsem si “tvrdou práci” nepředstavoval ani jinak. Odbavil jsem vždy obrovské množství věcí za jediný den, jsem totiž až závislý na plnění checklistů, které si píši na každý den a týden. Musí to být hotové a ideálně i něco navíc. Můj přístup? Dělat více věci naráz. Věděl jsem však také, že některé specializoované činnosti, jakou je např. design, takto dělat nejdou, respektive ano, ale na úkor kvality. A to si nechci dovolit.
“Práce v konstantním stresu mi evokovala tu pravou tvrdou dřinu.”
Postupně jsem začal na některé úkoly blokovat čas, při kterém bylo cílem soustředit se pouze na jednu činnost. Vypnout notifikace, telefon přepnout do silent režimu, vyblokovat si kalendář a udělat tu jednu věc. A pořádně. Vstoupit do jednoho vesmíru jedné věci a pak zase zpátky do běžného režimu, zvonění telefonu, přicházejících mailů, řešení projektů, to vše při přesunu na meeting. Po nějaké době nebylo težké přijít na to, kdy se cítím lépe a i když tu hektiku zvládám vlastně dobře, s ohledem sám na sebe jsem věděl, že to nemůže být cesta jak dlouhodobě fungovat.
“Po nějaké době nebylo težké přijít na to, kdy se cítím lépe a že to nemůže být cesta jak dlouhodobě fungovat.”
Jelikož jsem (ještě nedávno byl) creative director 8 členného týmu designérů, trochu businessdev a projekťák firmy o 80 lidech, fungování bez kalendáře pro mě bylo vždy no go. Bylo běžné mívat celý den zaplněný od rána do večera schůzkami, což mě zaprvé vyčerpalo, zadruhé to nedávalo prostor pro to skutečně sám něco udělat, což niterně potřebuji. Čím dál tím více jsem tak začal vlastní kalendář plnit bloky s “no meetings” labelem, z hlediska kreativní práce zhruba na 2–3h, kdy jsem se pokusil dělat jen na jedné věci. Ne vždy to vyšlo a hlavně zbytek dne vypadal stále jako Picasův obraz Alžírské ženy. Musel jsem začít řešit, zda lze lépe fungovat vypilováním multitaskingu, nebo naopak singletaskingem odvedeným naplno a poctivě. Může mít negativní vliv na efektivitu? Udělám práce možná míň, ale lépe? Jak proto bude vypadat bilance plusů a mínusů?
Druhá část již brzy na Medium, nebo nyní na workoutdaily.cz
