„Adastřan je pracovitý, rád se učí a je ochotný sdílet zkušenosti“
Jako malá chtěla být Marta Marešová detektivem. Dnes místo důkazů a podezřelých hledá nové konzultanty a jejím místem činu je Adastra. Nejvíc ji těší, když půl roku po pohovoru potká na chodbě nováčka— a ten je pořád nadšený z nové práce.

Jsi jedna z klíčových osob, které se v Adastře starají o nábor nováčků. Kudy vedla tvoje cesta na tuhle pozici?
Odmalička jsem chtěla být buď detektiv nebo právník. Postupem času jsem ale zjišťovala, že ani na jedno nemám žaludek. Lákalo mě pracovat s lidmi. Současně jsem ale chtěla, aby to bylo i technicky zaměřené — mám ráda matematiku a přemýšlím dost analyticky.
Po gymplu jsem tedy šla studovat personalistiku na ČVUT, na Masarykův ústav vyšších studií. Učili tam lidi z praxe a bylo tam i hodně té matiky. Už na škole jsem začala jako recruiterka vyhledávat lidi pro jednu menší IT firmu, pro Blueberry. Odtud jsem šla do Adastry. A když jsme si rozdělovali práci, vybrala jsem si znovu recruitment. Vyhledávám nové Adastřany a provázím je pak celým výběrovým řízením.
„Nejdůležitější je pro mě zjistit, kam uchazeč chce a co ho láká“
To znamená, že tě potkám třeba u pohovoru?
Povíš mi, jak pohovor vedeš?
Vždycky se snažím, aby to bylo příjemný. Aby lidi nebyli vystresovaní. Mým cílem je předat co nejvíc informací o Adastře. Jak to tu chodí, co můžou uchazeči čekat, jaké jsou tu možnosti z dlouhodobého hlediska třeba v oblasti vzdělávání. Chci, aby při odchodu věděli, co Adastra dělá, jaké máme projekty a technologie.
Jinak většinou nechávám volný prostor, aby mi lidé povyprávěli o svých pracovních zkušenostech. O tom, co mají za sebou. Není to tak, že bych měla nějakou baterii otázek. Někteří lidi jsou víc komunikativní, zachází do detailů. Někdo je velmi strohý a odpovídá ve tříslovných větách — a to už víš, že to nebude byznys analytik na konzultace se zákazníkem, ale třeba někdo spíš směrem k vývoji. Celkový dojem z toho člověka získáš i z e-mailů a telefonátů.
Zajímá tě i to, jakou má uchazeč znalost technologií?
Součástí výběrového řízení jsou technologické testy. Ty jsou pro nás prvním ukazatelem, jak na tom dotyčný je. Na pohovoru pak zjišťujeme, s čím vším se ten člověk setkal, co používal, co ho baví nejvíc. Pro mě je nejdůležitější zjistit, kam uchazeč chce a co ho láká.

„Obrázek o uchazeči nám dokresluje test Predictive Index. Lidi říkají, že na ně výsledek sedí v 95 %“
Máš ještě nějaké eso v rukávu, které ti pomáhá uchazeče zařadit do správného týmu nebo na projekt?
Znáš test Predictive Index? Je to test na 5–10 minut pro behaviorální assessment — vlastně něco jako baterie vlastností, které tam člověk zakliká, načež to vygeneruje zprávu, která predikuje chování člověka. Není možné, aby to dopadlo špatně nebo dobře. Je to zajímavá věc a osvědčuje se nám to, i manažeři si to oblíbili.
Používáme to samozřejmě spíš jako doplněk k tomu, co sami vidíme na pohovoru. Když jsem tím sama procházela, říkala jsem si — proboha, co z toho může vzniknout. Ale výsledek mi přišel neuvěřitelný. Bylo to, jako by na mě někdo přímo koukal. Výsledek uchazečům vždy předám a ptám se, co oni na to. Říkají, že to na ně sedí třeba v 95 %. I těm největším skeptikům pak často spadne brada.
Když říkáš, že to nemůže dopadnout dobře nebo špatně, znamená to, že dovedeš v Adastře najít pozici nebo projekt jakémukoliv člověku?
Třeba na jiné pozici, než na jakou se hlásí?
Některé pozice jsou jasně dané. Pak máme pozici Consultant Analytik — ty můžeme umístit kamkoliv do 4 divizí Adastry. Záleží, s jakými technologiemi se dotyčný potkal a kde chce pracovat, a ostatně i na osobnostním typu. Třeba v Bankingu jsou lidi možná víc introvertní, konzervativnější, ve Finance nebo v Telcu zase víc komunikativní, možná ambicióznější, v Governmentu stálejší… Nevím, jestli se to dá přesně popsat slovy a nejde úplně generalizovat, ale kdybys tu pracovala půl roku, taky to začneš cítit.
Co mají Adastřané napříč divizemi společného? Zapadne sem každý?
Typ Adastřana je pracovitý, rád se učí nové věci, je komunikativní a je ochotný zkušenosti sdílet. Nejsou tady sólisti, kteří si hrabou tak nějak pod sebe a všechno si chtějí dělat sami. Lidé tu musí být týmoví. Máme i menší týmy, a dokonce i výsadkáře na projektech, kteří jsou na projektu celou dobu sami. Ale i ty pak třeba potřebujeme dát na jiný projekt. Ze všeho nejtěžší je samozřejmě někomu sdělit, že sice splnil všechny předpoklady, ale nesedne nám do týmu osobnostně.

V kterých momentech máš ze své práce největší radost?
Možná ani ne ve chvíli, kdy u nás člověk získá práci. Ale potom za 2–3 měsíce, když se s ním potkám, ptám se, jak se mu tu líbí, a ti lidi mají radost a jsou tu spokojení. A když jsou tu spokojení i po půl roce. A po roce.
Vidíš, že ti lidi tu pracují, na něčem se podílí, i manažeři jsou s nimi spokojení. Někdy vedoucí týmu přijdou a řeknou: „Tohohle se ti povedlo dobře najít.“
Je fajn pocit, že jsem se na tom podílela.
Moc ráda mám na té práci potkávání s lidmi. Vždycky se snažím zjistit nejen to pracovní, ale i osobní život, koníčky, kde byli na dovolené… Lidi mají úžasné historky, nebo zájmy, které jsem nikdy nezkusila. Fascinuje mě, když někdo přijde a umí třeba čínsky nebo japonsky. Jednou přišel kandidát „dotneťák“, vývojář, hrozně milý— a vypadlo z něj, že miluje salsu a pravidelně chodí tančit. Vůbec bych to do něj na první pohled neřekla a hrozně mu držím palce! A taky doufám, že pro něj v Adastře najdeme v budoucnu dobrou roli.

„Z nováčků tu rostou profesionálové, jen musí vydržet. Adastra lidem dává obrovskou svobodu“
Když se lidi ptají, proč by měli jít právě do Adastry, co jim říkáš?
Pro lidi zvenku je skvělé, že je tu obrovské spektrum technologií a projektů. Můžou se rozvíjet podle toho, čemu se chtějí sami věnovat. Z juniorů se tu můžou stát profesionální konzultanti, a nebo se můžou soustředit na jednu technologii. Záleží na tom, jak se domluví.
Jen to někdy chce vydržet. Lidi po škole sem přijdou nadšení a chtějí se hned pustit do něčeho reálného. Jenže to, co umí ze školy, často bohužel nestačí, a tak v prvních měsících stráví ještě hodně času učením, nebo si dělají certifikace. Třeba až za 2–3 měsíce se reálně dostanou na projekt. Někteří jsou z toho pak demotivovaní. Pro jistotu je na to teď připravuju už při pohovoru.
Je tu ještě něco, kvůli čemu stojí za to pracovat v Adastře?
Co tu máš ráda třeba ty?
Má práce je skvělá v tom ohledu, že mám obrovský prostor. Nikdo nade mnou nestojí a neříká, co mám kdy dělat. Rozhoduju si to sama. A tohle platí v celé Adastře. Máme 4 divize, to nám dává nějaké limity, a jinak si lidi ten byznys řídí sami. Můžou jít do něčeho, v čem třeba vidí riziko, ale umí si ho obhájit. Ta svoboda je tu obrovská.
Jasně, je tu 600 lidí a nejde, aby všichni byli sluníčka. Ale Adastřani jsou hrozně příjemní. Byla jsem hrozně překvapená, jací jsou tu manažeři. I ti nejvyšší. Každý je samozřejmě úplně jiná osobnost, ale všichni jsou velmi milí a profesionální.
Baví a drží mě tu taky lidi v týmu. Pedja i holky z HR. Jsou senzační, ochotní pomoct. Spolupráce s nimi je moc fajn. Když tu někdo není, zastoupíme se.

Mluvila jsi o tom, že tě baví sledovat koníčky uchazečů. Co děláš ty, když nepracuješ?
Já mám ráda docela všední věci. Ráda čtu, třeba detektivky, teď jsem dostala asi čtyři. Ráda vařím, jím, mám ráda dobré víno i cestování. Hodně chodíme taky na koncerty. Mám dva kocoury a želvu. Každoročně jezdíme 2× na vodu s kamarády. V létě pomáháme zajišťovat tábor pro děti. Taky jsem se zkoušela učit na kytaru, no a moc mě baví escape roomy.
Slyšela jsem, že ses nedávno vdala. Tvůj manžel je z oboru, nebo úplně odjinud?
Můj muž dělá reportéra na Nově. Takže až bude někde hořet, možná ho uvidíš ve zprávách.

