Adastřani mimo office: „Jak jsem jel prodávat víno do Banátu“

Áda
Áda
Oct 3 · 7 min read

Pozvánka do daleka

V životě hraje velkou roli náhoda, to jsem se už během těch několika let na plánovacích projektech naučil. A právě náhoda tomu chtěla, že v jednom parném letním večeru, v rámci improvizované degustace Neznámých vinařů, dostala moje přítelkyně enoložka nabídku prodávat víno v Rumunsku. Konkrétně během krajanského festivalu Banát.

Pozvánka byla pro nás pro oba, a tak jsem se rozhodl zkusit opustit svou komfortní zónu a vydat se půlkilometrovým vlakem napříč střední Evropou do rumunské části Banátu.

Nastupovat, jedeme!

Cesta vlakem: Víno spojuje

O tom, že už cesta vlakem bude pro introverta velká zkouška, jsem nepochyboval, skutečnost se ale nakonec ukázala být mnohem přívětivější. Využili jsme výhod cestování s kapelou a dostali luxusní kupé pro 6 v přední části vlaku.

Neznámí vinaři — za kterými stojí zakladatelé Irena s Petrem, se rozhodli objevovat a vozit nám do Prahy pod nos vína moravských mikrovinařů. Do našeho kupé zkušeně přinesli ledničku plnou špičkového vína — degustace mohla začít ještě před tím, než první vagón opustil prostor nejdelšího perónu Smíchovského nádraží.

Jelikož poslední člen naší výpravy, vinař Jeník, nastupoval až v Brně, stalo se naše poloprázdné (vínem zaplněné) kupé oblíbenou zastávkou kolemjdoucích. Postupně náš navštívila kapela Švihadlo, Tomáš Sedláček či Honza Tuna.

Když jsme pak s hodinovým zpožděním přijeli do Brna, byla párty v plném proudu. Společné čekání na brněnském nádraží na zpožděný vlak nejspíše vytvořilo mezi účastníky náladu více než družnou, takže nově nastupující, kterým v průběhu čekání zmizela velká část alkoholových zásob, plynule zapadli mezi pasažéry jedoucí z Prahy. S přisednuvším vinařem Jeníkem se naše lednička opět zaplnila až po okraj.

Během noci jsme úspěšně přejeli území Slovenska a Maďarska a nad ránem nás čekala zkouška nejtěžší — hraniční kontrola. Ta se v předchozích ročnících ukázala být prubířským kamenem celé výpravy. I tento rok nás bohužel jeden cestující musel opustit s omluvou, že cestoval jen z Prahy do Brna a zapomněl vystoupit. Příjezd do Rumunské Oršavy nám zpříjemnilo karaoke vystoupení vlakvedoucího, po kterém se uvolnil i vlakový doprovod a hromadně začal navštěvovat naše kupé a dožadovat se zbytků vína.

Cesta autobusy do vesničky Einbental proběhla bez větších problémů, tedy až na autobus s Láďou Ziburou, jehož řidič po 20 km bloudění vzdal snahu a přiznal se, že nezná cestu (Lessons learned #1 — kdo nemá rád překvapení, necestuje společně s Láďou).

Duo prodejců

Den první: Rekvalifikace na manažera zásobování v bažinách

Množství stresu a organizace se vůbec po příjezdu do Rumunska povážlivě snížilo. Cestu k našemu ubytování jsme zaplatili pivem a panákem, které řidič zkonzumoval v polovině cesty. Současně jsme do kufru sedanu nabrali další dva stopaře i s bagáží.

Po ubytování v kouzelné chaloupce plné náboženských relikvií, ale vybavené splachovacím záchodem a sprchou s teplou vodou, jsme se vydali najít stánek a vína. To se bohužel ukázalo jako složitější úkol, protože v areálu nikdo nic nevěděl ani o stánku, ani o našem prodejním sortimentu.

My jsme se však nevzdali a po krátké době se vyjasnila jak poloha stánku, tak poloha většiny kartonů vína, a ano, byly na opačných stranách vesnice. Jediné, co se najít nepodařilo, byla pomocná síla, která měla na stánku pomáhat, a tak jsem se po přesunu zásob dodávkou stal výkonným manažerem zásobování a začal řídit tok lahví z kartonů přes termobox až na pult k zákazníkům.

První večer se nakonec ukázal jako úspěšný, vytvořili jsme si první stálé zákazníky, udělali promo řízeným degustacím plánovaným na další dny a celkově putovala do světa asi pětina všech našich zásob.

Zbýval poslední úkol, odnést zbývají kartony od stánku do skladu. Nakonec tuto situaci vyřešil Petr, znalý potřeb místních brigádníků. Ukázalo se, že nabídka lahve vína zapříčinila nadpřirozeně rychlý přesun kartonů do skladu. Situace byla ještě překvapivější vzhledem k faktu, že na trase vznikla díky mycímu stanovišti bažina a přesun zásob probíhal po přímce přímo přes mokřad (Lessons learned #2 Mladá generace rovněž projevila překvapivý zájem o analytiku, ale na rozdíl od starších pijanů se nezajímala o obsah zbytkového cukru či kyselin, ale o obsah alkoholu).

Neznámí vinaři, tedy vlastně Irenka a Pája

Den druhý: Jak chladit víno v 35 °C?

Během dopoledne druhého dne se nám povedlo nalézt posledních 18 kartonů, včetně kompletně ztraceného Veltlínu, čímž se počet druhů vína znekulatil na 11. Díky tomu již nic nebránilo odstartovat při večerním programu řízené degustace. Do večera však bylo ještě daleko, a tak jsme se zatím mohli vydat za nehudebním programem do kulturního domu Kamín.

Cesta z horní stage je dlouhá dobrých 5 kilometrů, takže se pro urychlení skvěle hodila půjčená koloběžka. Mezi vesnicemi vede oproti loňsku kompletně nová asfaltka, která mezi letitými chaloupkami a stodolami působí poněkud nepatřičně. Oproti olejovým skvrnám obvyklým u nás však obsahovala skvrny úplně jiného — živočišného původu. Čili zas tak nepatřičné to nakonec nebylo.

Místní alegorický vůz

V Kamínu se v průběhu celého festivalu bylo možné účastnit programu naučného i zábavného, ale často bylo splněno obojí. Na většinu přednášek, včetně těch od brzkého rána, byl kulturní dům slušně zaplněn, možná až přeplněn. Poděkovat za skvělý zážitek musím především Jakubu Horákovi, Janku Rubešovi či Anně Marešové. Skvělá byla i dvě vystoupení divadla VOSTO5.

Večer jsme se všichni přesunuli na hlavní stage k vile, cestu nám zkřížila jen luxusní srbská Pleskavica, u které se každý den tvořila delší a delší fronta.

Večer pak Petr s Irenou odstartovali první řízené degustace, které výrazně proměnily zákaznický prodejní žebříček. Současně se ale jejich nepřítomností uvolnilo místo na stánku, čímž jsem se kromě doplňování zboží dostal i k samotnému prodeji. Oproti partnerce mám sice totální nedostatek paměti pro jména a tváře, ale pro vlastní prodej to zas tolik nevadilo.

Největším problémem dalších dnů se ukázalo být chlazení lahví. Jelikož počasí během celého týdne skutečně přálo a teplota přes den atakovala 35 stupňů, udržet náš prodejní sortiment v teplotě o 25 stupňů nižší byl bez lednice tvrdý oříšek. Domácí výrobník ledu sice situaci lehce napomohl, ale stejně jsme byli nuceni používat k chlazení jakékoli médium s teplotou pod 20 stupňů (Lessons learned #3 Party led je k nezaplacení a v termoboxu vydrží klidně pár dní).

Tady jsme bydleli

Den třetí: Krize z nedostatku bílého

Druhý den byl prodejně opravu úspěšný, zájem o vína byl ještě dlouho po půlnoci. Co se však začalo povážlivě tenčit, byly naše nerozšiřitelné zásoby alkoholu. Současně začalo vycházet najevo, že apetit našich zákazníků se celkem diametrálně odlišuje od původních předpokladů, a tak zatímco růžového vína jsme měli dost i pro další ročník, lahve suchého bílého putovaly do světa skoro všechny.

Naštěstí se podařilo optimalizovat náš chladící proces, díky čemuž prodávané zboží mělo tu správnou teplotu. Na konci dne se začal stánek podobat obchodům v dobách nedávno minulých — z 11 druhů nám zbyly 3, obě růžovky v hojném množství a pár kusů červeného.

S obavami, jestli zbylé lahve nebudeme muset odvést zpět do Čech, jsme se někteří z nás vydali vstříc postelím. Ti zbylí (tedy vlastně všichni kromě mě) se k tomu samému rozhodli až nad ránem, a to dosti hlasitě, takže obyvatelé kempu mohli náležitě ocenit novinky v repertoáru Vasilova Rubáše ještě před večerním oficiálním vystoupením.

Místní příroda

Den čtvrtý: Přes všechny překážky skoupili zákazníci všechno

Poslední den festivalu začal v horním areálu dříve než předchozí dny, čímž se naskytla ideální příležitost doprodat naše zásoby.

Naše původní obavy, že o zbylá vína nebude zájem, se záhy rozplynuly, a to navzdory tomu, že zákazníkům stálo v cestě nepředstavitelné množství překážek. Kromě omezeného výběru se v předchozích dnech podařilo rozdat všechny kelímky, a tak prodej probíhal pouze po lahvích. Současně se kasírka zatoulala někde na cestě ke stánku, takže jsem ze začátku neměl ani peníze na vracení.

Čímž se dostáváme k faktu, že jsem stánek otvíral sám. Ani výše zmíněné problémy, ani přítomnost podivného prodejce a absence obou hlavních tváří Neznámých vinařů, se však nakonec jako velký problém neukázala. Jelikož alternativou k vínu byla jen všudypřítomná višňovka, která i přes své zjevné kvality chutnala čtvrtý den po sobě v kombinaci s pivem jen málokomu, nebyla o zákazníky nouze.

Záhy dorazila přítelkyně, díky čemuž začal náš improvizovaný stánek působit trochu seriózněji. Ať to bylo díky našim obchodnickým schopnostem, nebo díky zoufalosti návštěvníků hledajících alternativu k višňovce, ještě před západem slunce jsme doprodali poslední lahve.

Užili jsme si i koncerty

Večerní hudební program jsme si proto mohli užít naplno. Mrzely nás jen smutné pohledy bývalých či potenciálních zákazníků, kteří na místě stánku dlouho do noci vyhlíželi zázrak v podobě nových zásob. Dočkají se zase za rok, až opět na týden pověsím svou konzultantskou košili na hřebík a vyrazím relaxovat prodejem vína do Banátu.

Moc díky Štěpánovi, Honzovi a Tibimu za to, že dělají tak skvělý festival v dalekém Rumunsku a taky Petrovi s Irenkou, že nás tam pod patronátem Neznámých vinařů vzali. A samozřejmě přítelkyni Páje, bez které by se nic z předchozího nestalo.


Ze života Adastřanů

Poznejte, jak se nám v Adastře pracuje.

    Áda

    Written by

    Áda

    Píši o životě Adastřanů. Oni za vším vidí data, já příběh.

    Ze života Adastřanů

    Poznejte, jak se nám v Adastře pracuje.

    Welcome to a place where words matter. On Medium, smart voices and original ideas take center stage - with no ads in sight. Watch
    Follow all the topics you care about, and we’ll deliver the best stories for you to your homepage and inbox. Explore
    Get unlimited access to the best stories on Medium — and support writers while you’re at it. Just $5/month. Upgrade