Kdo vlastně jsi, když ne ajťák?

Vánoční rodinné návštěvy. Moravská vesnice. Auta se sněhovými kulichy. Tady v těch končinách silničáři nežijí. Tetička a strýček, u kterých vždycky zapomeneš, přes koho jsou s tebou vlastně příbuzní.

Oheň v krbu a k snídani panák slivovice. A pak to přijde. Muselo to přijít. Jen tak mezi řečí (a zabíjením králíka a slepice) se teta zeptá:

„A čím ty se teda vlastně živíš?“

„A neuměl bys nám opravit tiskárnu? Sorry, neuměl.“ (© Hannu Makarainen, zdroj: Flickr.com)

Dám království za odpověď. Tady přestává legrace. Tady, kam elektřina dorazila před deseti lety a mobil je sprosté slovo, blednou odborné diskuze o rozdílech mezi data analyst, data scientist, machine learning engineer a sedmi dalšími buzzword nálepkami.

Ve vteřině mi proletí hlavou několik možných odpovědí a vím, že ani jedna z nich není dobrá.


Konzultant. Tak to je buď prodavač teplé vody nebo úžasně výhodného životního pojištění, ke kterému když se jednou upíšete, tak skončíte na ulici. Nebo možná absolvent nějaké pseudoškoly, který si koupil sako ve výprodeji, teď dělá za nesmyslně vysoké peníze chytráka a když radí blbosti, tak je mu to jedno, protože za měsíc už bude radit někomu jinému.

Analytik. Jo, ty tady znají z televize. Sedí ve studiu a vypráví, kdo vyhraje volby. A i když jim to ještě nikdy nevyšlo, tak tam za čtyři roky budou sedět a vymýšlet si znova.

Datový analytik. U toho by teta přeslechla to datový, takže by to vyšlo nastejno jako analytik.

Datový vědec. Mám pocit, že to datový prostě všichni přeslechnou, ať už je to přilepené k čemukoli. Tahle odpověď taky fungovat nebude, v bílém plášti v laboratoři fakt nepracuju.

Programátor. Pod tím už by si teta něco představit mohla. Jenže to jsem byl předtím, než jsem šel do Adastry, a tak vím, že je to sakra rozdíl. Dostal jsem Word se zadáním, to jsem jako (trošku chytřejší) opička přebušil do kódu a nezajímalo mě, že nevím, co to vlastně dělá a k čemu je to dobré.

Pracuju s počítačem. Skvěle. Jako paní na poště, spisovatel nebo majitel psího útulku. A navíc je mi jasné, co by následovalo:

Joo, takže tenhle, jak tomu dneska ty mladý říkaj. Ten.… jajťák. A neuměl bys nám opravit tiskárnu? Nějak posledně zlobila.“

Sorry, neuměl. Doma si jí taky opravit neumím. Protože ne, ajťák nejsem.


Ale ono je to vlastně úplně jednoduché. I u krbu na zasněžené vesnici po pěti slivovicích.

„Hele teto, volají ti někdy na mobil takové ty nabídky hrnců a dek a leasingů?“

„Jo, vždycky je s tím posílám někam. Jenom minulý měsíc mi volali a nabídli nějaký tarif na telefonování, který se mi vyplatil, tak ten jsem si pořídila. Sice je dražší než ten, co jsem měla předtím, ale protože je v něm víc volání, tak nakonec většinou zaplatím míň, než jsem platila doteď.“

„Tak to dělám. Těm, co ti nabízejí ty tarify, říkám, který se ti vyplatí a který ti naopak nemají nabízet, protože ho určitě chtít nebudeš. A kdyby mě zaměstnali ti, co ti nabízejí hrnce a deky, těm bych řekl, že když si to u nich koupí jeden člověk z miliónu, tak asi bude někde nějaká chyba. A řekl bych jim, že by asi měli nabízet něco užitečnějšího.“

„Tak na to nemusí bejt člověk študovanej, aby na takovýhle věci přišel.“

„To nemusí, ale spočítat pro každého ze dvou milionů lidí, který tarif je pro něj nejlepší, to už trochu kumštu chce.“


Ale pojďme už radši na toho králíka, ono bude chvíli trvat, než se upeče. A mezitím bych mohl spravit tu tiskárnu. Teda. Maximálně vyměnit náplň.