Nejlepší je, když se do vás klient zamiluje, tvrdí Hana Maršíková z ellementu

Studio ellement aneb kancelář pro architekturu a design má své sídlo ve Zlíně. Již od roku 2002 mají na denním pořádku aktivní dialogy, které vedou ke komplexnímu nadhledu a následnému zpracování projektů do nejpodrobnějších detailů. Zkrášlování veřejného prostoru i konkrétních budov či stavba rodinných domů, jejich záběr působnosti je opravdu široký. U všech projektů dbají zejména na osobní přístup, který je pro ně jedním z hlavních faktorů pro výběr klienta. Na pár otázek nám odpověděli designér Jan Pavézka a architektka studia ellement Hana Maršíková.

Jaké byly vaše začátky?

Hana Maršíková: Studovala jsem na Fakultě architektury na Vysokém učení technickém v Brně. Po studiu jsem nastoupila k Svatoplukovi Sládečkovi do ateliéru New Work ve Zlíně, kde jsem byla necelé 3 roky. V průběhu této praxe jsme začali spolupracovat Jitkou Ressovou, Janem Pavézkou a Helenou Víškovou na společném projektu — návrhu objektu firmy Sporten. Jednalo se o velkou realizaci s návrhem celého objektu i interiéru. Na tomto projektu jsme se dali dohromady.

Jan Pavézka: Já jsem studoval Vysokou školu umělecko-průmyslovou, Katedru designu ve Zlíně. Naše kolegyně Jitka Ressová zde dělala asistentku a i já jsem později nastoupil jako asistent v ateliéru Design výrobků II, díky čemuž jsme se poznali.

Hana Maršíková: Abychom ještě doplnili Jitku Ressovou a Helenu Víškovou, studovaly stejnou školu jako já, byly jsme spolužačky.

ellement vznikl v roce 2002. Od čeho je odvozen název?

JP: Tehdy bylo celkem raritou, že architektonický ateliér vedou ženy. Konkrétně myslím například architektky Alenu Šrámkovou či Markétu Cajthamlovou. Celkově bylo málo ateliérů, kde by působily ženy. A my jsme měli potřebu do toho názvu dostat trochu i ženský prvek. ellement je název francouzského Elle, v překladu žena, a ment z toho utváří celek. Proto je tam to dvojité „L“.

Na jakých projektech právě pracujete?

HM: Jedná se o projekty různého rozsahu — veřejné prostory, rodinné domy, interiéry veřejné i soukromé, výstavy. Dále spolupracujeme například s firmou mmcité+, se kterou jsme dělali zastřešení autobusového nádraží v Michalovcích nebo protihlukové stěny. Takže ten záběr je opravdu velký.

Kolik lidí pracuje na zakázce, pracujete samostatně nebo se doplňujete?

HM: Spíše se doplňujeme. V ateliéru je nás v současné době šest — čtyři architekti, vyjma toho Honza je designér a Michal Babic je architekt-stavař. Každý máme jiný pohled na věc a každý zpracovává určitou část.

Jaký je Váš nejoblíbenější projekt, na kterém jste spolupracovali?

JP: To se dá říct velice těžce. Myslím si, že je to spíše určeno klientem nebo nějakou situací. Máme rádi například revitalizaci Gahurova prospektu. To byla veřejná zakázka, která byla vyhlášena formou architektonické soutěže. To je podle nás demokratická cesta, přes niž se lze dobrat k transparentním výsledkům. Tak bychom si totiž zadání veřejných zakázek představovali. Ale je spousta klientů, se kterými je radost spolupracovat, ať jsou to investoři drobných věcí nebo naopak investoři velkých rekonstrukcí.

HM: Hlavně je důležité, že během projektu někdy dojde k jakémusi souznění. Zpracujeme návrh, za nímž si stojíme, a až v průběhu realizace se ukazuje, že to byla ta správná cesta. Takže ono se nedá říct, že máme nejoblíbenější projekt. Ale jsou to projekty a procesy, které nás obohatily, obohatily i klienty a ten výsledek je dobrý. A Gahurův prospekt je výjimečný v tom, že je to prostor v centru města, prostor lidmi využívaný a fungující. Z čehož vyplývá, že ten návrh i nápad byl správný.

Podle čeho si vybíráte klienty? Máte nějaká kritéria, podle kterých s klienty navážete spolupráci?

HM: Proces návrhu domu až po jeho realizaci je poměrně dlouhý a náročný. Je důležité, aby klient dokázal naslouchat. A i když má nějakou představu a nějaký názor, aby během procesu dokázal přijmout například fakt, že projekt může vypadat i trochu jinak, než si původně představoval. Ono to není vůbec tak, že my navrhneme dům a řekneme, že „takhle to bude“. Je to opravdu proces, kdy se s klientem scházíme, bavíme a hledáme ideální podobu. Je opravdu důležité, kdo je vaším partnerem. Jeden můj kamarád architekt říká, že je ideální, když se do vás klient zamiluje, protože potom je ten vztah o něčem jiném. Důvěra opravdu hraje hodně velkou roli.

Navštívili jste ZDW v loňském roce? Jaké jsou vaše pocity a názory po premiérovém ročníku?

JP: Já jsem z toho měl poměrně dobrý pocit. Původně jsem si myslel, že to bude jeden z mnoha marketů a velice mile mě překvapilo, jak profesionálně to bylo připravené.

HM: Nezbývá mi, než souhlasit. Musím se přiznat, že na začátku za námi přišli studenti, že by nás rádi oslovili s tímto projektem a byla jsem k tomu velmi skeptická. Přišlo mi, že rozsah je obrovský a kvalitně se to nedá zvládnout, že by se to mělo více eliminovat. A pak jsem byla příjemně překvapena výsledkem.

Na ZDW děláte letos kurátory venkovních instalací, co to všechno obnáší?

JP: Já bych úplně nepoužíval to slovo kurátor. V tomto případě jsme spíše konzultanti, protože kdybychom fungovali jako kurátoři, tak jsme nejspíše vyhraněnější. Studenti přišli s tématem, my ho akceptovali s tím, že se tomu budeme věnovat, ale procesně to necháváme velmi otevřené tak, aby si studenti za návrhy mohli stát a aby ta tíha samotné realizace návrhu byla hodně přenesená na ně. Aby si uvědomili to, že co si vymyslí, musí i fungovat. Ale konzultujeme projekty zejména po ideové stránce, aby věci měly hlavu a patu, aby to nebyly věci, které se dělají jenom proto, že se mají udělat. Chceme, aby náš pohled do tématu byl spíš takový z nadhledu, ze širšího odstupu.

Můžete prozradit konkrétní rady, co jste studentům dávali? Případně jak budou instalace vypadat?

JP: Hodně se v našich diskuzích řeší samotná podstata, která má návštěvníkovi přinést — pro koho je ten objekt určen. Snažíme se hledat jednotlivé nuance, které v rámci vnímání budou ještě potřeba proto, aby byl koncept čistý. Studenti mají totiž často tendenci věci překombinovat pro vlastní vyjádření kreativity, ale přitom ten základní nápad je daleko lapidárnější. Jde o čistotu sdělení. Máme radost, že se tam objevují věci, které mají i komunitní charakter. Může to být bráno spíše jako takový happening nebo něco, co bude kultivovat například park u zámku a tak dále. V tuto chvíli je to ještě vše docela v jednání a je to hlavně o tom, kam město studenty pustí.

Jak jste spokojeni se studenty nebo s jejich prácemi, kteří s vámi spolupracují?

HM: Já se musím přiznat, že u všech konzultací jsem nebyla. Studenti mají nosné nápady, ale je potřeba je více směrovat, aby si uvědomili podstatu věci. Aby neunikali k formální stránce a aby nelpěli na nějakém detailu, kterým se jim jenom líbí, ale vlastně nemá žádnou přidanou hodnotu. Je to spíše o tom učit je správnému způsobu myšlení.

JP: Vývoj je velmi postupný, ale vyvíjí se dobře. Někteří studenti reagují dobře, je vidět, že konzultace vnímají. Potom jsou lidé, kteří se vymezují a nechtějí následovat cestu, kterou my naznačujeme nebo otvíráme. Ale to tak prostě je, my jsme byli stejní. A hlavně nemůžeme tvrdit, že ta naše cesta je jediná správně, což u těch konzultací říkáme. Svět je vlastně hodně neuchopitelný.

Velká část Zlin Design Weeku se odehraje v bývalém baťovském areálu Svit. Co na to říkáte?

HM: Areál je otevřený již delší dobu a dá se říci, že se tam centrum města přesouvá. Je to logicky tím, že je tam pošta, spousta služeb a obchodů. Jde vidět, jak se staré centrum oslabuje a život se přesouvá do bývalého baťovského areálu.

JP: Dá se říci, že pro návštěvníky je to skoro to samé, jako když se Colours of Ostrava konají v Dolních Vítkovicích. Má to svou atraktivitu a určitě to není špatně, ba naopak. Může to být jedna z cest, jak Zlín představit jako město, které oživuje nějaký brownfield a dostává do života. Energie města se tak jako tak pomalu přesouvá blíže k areálu, na jeho okraj. Osobně se těším, až bude v této části více loftových bytů a lidé to budou užívat stejně, jako lidé užívají Docklands v Londýně. :)

Jak moc se téma Prachy promítne v instalacích?

JP: My jsme to spíše překlopili na význam slova „Hodnota“. Protože peníze jsou nějaké zobrazení, je to něco, co nám vytváří platformu pro přeskupování různých hodnot, které se kvantifikují do nějakých čísel, a ty se dají počítat. A proto se v rámci instalací a jejich míst zabýváme objekty, které s vytvářením hodnot souvisí. Například řešíme tématiku proměny hodnot v čase, což je pro Zlín celkem typické, jelikož je to město, které je postavené za poměrně krátkou dobu, má tedy krátkou historii. Domy, které mnozí považují za hodnotné, se přestavují a město se tím proměňuje, takže se zde nabízí projekt se srovnáváním toho, co bylo v třicátých letech, bude to trošku nahlížet na minulost. Potom zde máme projekt, který by se měl ideově opírat o hodnotu ruční práce, což zároveň souvisí se Svitem, kde v minulosti pracovalo třicet tisíc zaměstnanců, kteří šili boty. Je to taková kritika konzumní společnosti, kterou dnes máme… Snažíme se to brát z širší perspektivy, aby byla témata podprahově cítit, ale přitom nebyla nějak explicitně představena.

Prachy a design

Design. Kolik stojí? Musí to být luxus?

JP: Díky tomu, že jsou zde lidé, kteří mají prostředky a chtějí se nějak odlišovat nebo chtějí mít něco extra, vzniká poptávka, která generuje tuto nabídku — marketingově uměle vytvořené produkty, které nejsou ničím, co bychom výhradně potřebovali. Vše, co potřebujeme, už léta máme. Většina produktů v designu, které v tuto chvíli vznikají, jsou re-designem. Pokud bychom připustili myšlenku, že design je prvotní návrh — auto jede, nůž krájí. Je potřeba řešit i věci, které ten předmět nějak zkultivují, ale v rámci mašinerie konzumního světa, je potřeba jej inovovat každý rok. Což znamená, že si koupíte telefon, ale za rok už máte jiný telefon, protože přišel nový model, přičemž to nic neříká o tom, že by byl ten starý telefon nějak špatný, nefunkční nebo by vás to nějak i sociálně distancovalo. Role marketingu je v tomto podstatná, protože potřebu musíme vyvolávat už nějakou touhou, kterou marketing vyvolá díky emocím. Ten proces se odvrátil od skutečné potřeby. A to je z mého pohledu velký problém designu, protože navrhujeme věci, aby byly více trendy.

Veřejná blaho, nebo image?

HM: Mně se o tom hrozně těžko mluví z pohledu architektky, dívám se na to hrozně kriticky. Já nemůžu a ani neumím dělat věci jenom proto, aby naplňovali v lidech potřebu image. Mít něco nového a vlastnit věci, které mě zařadí do nějaké skupiny, je z mého pohledu špatně, měly by se vytvářet trvalejší hodnoty. Pokud nastane to, že děláme věci pouze pro image a už tam chybí podstata, je to špatně.

Přináší Vám hodnotu?

JP: Za posledních deset let se vyčlenila taková kategorie, která je ve světě běžná zhruba od šedesátých let, a nazývá se „art design“. Objekt, byť má nějakou užitnou hodnotu — například světlo svítí, není to jen lampička, která přináší jen světlo, ale přináší to s sebou nějakou emocionální složku. Abych se k ní dostal, musel jsem například komunikovat s designérem, což mi vytváří k dané věci určitý vztah. Tudíž jen tak tu lampičku potom nevezmu a neodnesu jí do kontejneru. Zůstane to i mým dětem, což je to, co bych od věcí chtěl, abychom se tak nějak víc vrátili k tomu, že stojí více peněz, ale já si to koupím pouze jednou za život.

HM: Tomu musí odpovídat i kvalita, kterou ta věc má, nejen hodnota estetická, ale i kvalita, která je už daná materiálem, zpracováním apod. Stejně tak je to i v oblasti architektury. V 90. letech se stavěly objekty, které byly více o formě, o nabubřelé prezentaci — tohle je banka, tohle je rodinný dům. Prezentovalo to spíše finanční a majetkové poměry, než hodnotu věci samotné. A nyní se v architektuře vrací hodnoty zpátky. Člověk si uvědomuje kvalitu. Možná je to můj optimistický pohled.

JP: Určitě to není v masové míře — a to soudíme dle našich klientů, kteří si nevybrali katalogový domek. Přišli k nám proto, že viděli naši práci a chtějí s námi spolupracovat, přemýšlet a uvažovat. Tudíž jsou jistým způsobem vyškolení, osvícení, protože je to jistá forma luxusu pořídit si architekta. Je to tak vnímáno. Ale zase nás těší, že k nám chodí i spousta mladých lidí, kteří si chtějí stavět své první bydlení. Nemuseli tak projít tou zkušeností, že se na něčem spálí sami, ale že přijdou a řeknou, že s námi chtějí spolupracovat, což může být vlastně světlý bod toho, kam to může směřovat. Už toto totiž značí, že lidi zajímá, v čem budou bydlet.

HM: Design i architektura vypovídají o stavu společnosti. O tom, jak je nastavená, je to vždy obraz společnosti.

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.