Horská výzva 2015- Jeseníky
Tak jsme to udělali zase. Už jsme si zase lhali do kapsy, když jsme tvrdili, že běhání po horách jsme si užili dost(viz Není čtyřiadvacítka jako čtyřiadvacítka)
Nastal konec roku 2014 a s Filipem jsme se zaregistrovali do úvodního podniku čtyřdílného seriálu extrémních horských běhů — Horské výzvy Jeseníky. Prostředí Jeseníků jsme znali už z podzimní 24 hodinovky, ale pořád jsme se jich nenabažili dost. Slovo dalo slovo a 109 dni před startem už jsme byli na startovní listině dvojic mužů.
Filip si pár týdnů před startem perfektně zaběhnul Pražský půlmaraton (1:21:15!!!), takže byl jako vždycky nahecovanej. Já jsem radši dopředu krotil jeho nadšení, protože to pro něj měl být první test na takové trati. Sice už měl za sebou 24 hodinovku, ale to je úplně jiný typ závodu (stejná trasa se běží dokola, běžci se střídají po kole=>odpočinek). Já už jsem tušil, co mě čeká, protože jsem měl za sebou Krkonoše vloni s Ambim. Jenže Krkonoše znám jako svoje boty a Jeseníky znám jako naše ministry ve vládě. (Babiše, …??)
Zdálo by se tudíž logické, že jsme trasu dopředu nastudovali…
Nenastudovali.
Týden před startem se počasí v ČR vydalo směrem k aprílu a zasypalo naše vrcholky, včetně těch jesenických, decimetry nového prašanu. A tady začal problém, protože běhat po horách a běhat po zasněžených horách je teda sakra rozdíl (vyzkoušeno za vás). Tahle zpráva od organizátorů jarního závodu nás fakt pobavila:
„Opravdu extrémní bude úvodní závod nového ročníku seriálu Rock Point — Horská výzva. V horách Jeseníků ale během předchozího víkendu nasněžilo tolik, že pořadatelé z bezpečnostních důvodů upravili pravidla a povolili užití do té doby zakázané výbavy. Běžci tak nově smějí použít nesmeky, mačky, sněžnice nebo boty s hroty.“
Řešili jsme, co zvolíme za speciální běžecké obutí my. Naše volba zcela logicky padla na seběhané tenisky s hladkou podrážkou, která je pro takový typ závodu, navíc v takových podmínkách, zcela nevhodná. To jsme to ale hlavičky, ty vole…
No po příjezdu zcela na poslední chvíli do Koutů nad Desnou, jsme rychle doběhli na prezenci a vyzvedli si čipy, čísla a tašku s věcmi od partnerů akce. Bylo to fakt za 5 minut půl 11, protože do půl 11 se ta čísla vydávala, a kdybychom to nestihli tak smolík. (Tímto děkujeme stavbám silnic za Hradcem, stejně jako stovky dalších řidičů, kteří tam zkysli víc jak hodinu)
V depu jsme se převlíkli do běžeckého a zabalili věci do batohů. Šli jsme to nalehko, protože občerstvovačky byly tři a v dobrých rozestupech. K tomu jsme každý měli pár trekingových holí, které jsou v podstatě nezbytností, a absolvovat bez nich takovéto závody se rovná zbytečné dřině. Já jsem se navíc vybavil návleky na boty, abych co nejvíce minimalizoval množství sněhu, který by se mi dostal do bot. TOHLE JSOU 2 PODSTANÁ FAKTA (viz níže)
Pomalu se blížil čas startu, tak jsme se v poklidu přesunuli k prostoru startu, kde už byli všichni seřazení.
Ano, všichni seřazení, až na nás.
3
2
1
Start
Takže jsme odstartovali z úplného chvostu.
„Super, kámo, dobrej začátek…“
Tak jsme do toho šlápli, abychom se dostali alespoň do první třetiny startovního pole. Všechno šlo poměrně fajn, až na pár PODSTATNÝCH FAKTŮ:
a) Jedna moje trekingová hůl nešla utáhnout, takže její využití bylo zbytečné.
b) Druhá trekingová hůl se mi zlomila o pár km dál, takže moje nasr….naštvanost se dostala na vrchol.
c) A moje super návleky proti sněhu jsem si samozřejmě na startu nezapnul, takže jsem měl boty hned plný sněhu.
Super 3:0 proti mně. Díky, čau.
První stoupání bylo neskutečně pomalé, protože jsme museli držet rychlost, kterou nasadil čelovkami osvětlený had z lidských těl, který v zástupu stoupal do kopce. Nedalo se předbíhat, protože cesta byla pouhá úzká pěšinka vyšlapaná ve sněhu s občasnou vložkou v podobě potoka, který nám krásné hydratoval prostor v našich botách…Dove hadr!
Tak jsme si tak stoupali k prvnímu óbr kopci Keprníku (1422 m. n. m.), ze kterého jsme posléze zamířili k občerstvovačce na Ramzovou. Tady už se trochu závodit dalo, ale všichni to po pár metrech „běhu“ v půlmetrovém sněhu vzdali. Když to šlo, bořili jsme se do sněhu při běhu, když to nešlo, bořili jsme se do sněhu při chůzi. Noc nás měla všechny sevřené ve své černočerné tmě a my jsme se s Fílou modlili, že snad alespoň někde bude kus trasy, kde nebude sníh.
Nebyl.
Při doběhu na první občerstvovačku (16. km) jsme do sebe naházeli trochu jídla a pití a na 2 minutky odfrkli. Filipovým rodičům jsem odevzdal své nefunkční hole a zbytečné návleky plné sněhu a vydali jsme se na další část závodu. Naši bizarní situaci podtrhoval fakt, že mi Filip půjčil jednu svoji hůl, takže jsme teď každý měli jeden kus hole na zbytek závodu. Jo holt, poctivá příprava amatérů. V ten moment jsme ještě nevěděli, že nás právě bude čekat nejšílenější stoupání, které jsme během závodu měli pokořit. Stoupání na Šerák (1355 m. n. m.) bylo ztělesněné peklo. Kombinace nekonečně prudkého stoupání, sněhu, ledu, bláta, vody, větru a ostrých kamenů prověřila náš morál. Chtělo se nám brečet, ale princezny přece nepláčou. (nebo tak nějak) Do kopce jsme dupali ve trojici ještě se sympatickým klukem, na kterého se parťák pár hodin před startem vykašlal a tak to borec musel jít sám. Po zdolání Šeráku (Zde vznikla rýmovačka Šeráku, Šeráku, ty jeden č****u) jsme zase běželi sněhem, ledem a tmou směrem ke druhé občerstvovačce na Červenohorském sedlu (30. km). Opět nás tam podpořili Filipovi rodiče, kteří nás informovali, že na vedoucí tým ztrácíme 15 minut!!!! WTF!!! Jak jako na vedoucí, vždyť máme co dělat, abychom kvůli bořícím se nohám do vrstvy sněhu aspoň chvíli běželi.
Hned po výběhu z občerstvovačky jsme narazili na ten „nejlahodnější“ kus závodu. Trasa vedla po vrstevnici přes upravenou sjezdovku. Problém byl v tom, že byla úplně jako led a naše boty bez vzorků klouzaly. A klouzaly dost. Takovou komedii jste, přátelé, neviděli. Škoda, že to někdo nenatáčel. Banda běžců se ve 4 ráno snaží přetraverzovat kus ledové plotny se stylem čerstvě narozené zebry poprvé na nohou. Přejít to bylo bez šance, tak jsem šel na kolena a Filipovou jednou holí jsem se snažil dostat na druhou stranu. Filip to zkusil podobně. Nakonec se nám to povedlo- tempem 40 m za 3 minuty. Někteří běžci neměli takové štěstí a jejich traverz skončil „příjemnou“ 80 m jízdou po ledu kamsi dolů po sjezdovce do tmy či do lesa….
Když už jsme si říkali, že nás nic horšího čekat nemůže, tak se před námi po pár stovkách metrů objevil traverz další ledové sjezdovky…. Filip se rozhodl to vyřešit po svém.
Sundal si boty a přešel to v ponožkách.
Na 40. km nás čekal přechod přes nejvyšší bod v závodě- Praděd (1493 m. n. m.). Při stoupání na něj jsme nasadili docela slušné tempo a dokonce se nám povedlo dohnat skupinku mixu, dvojici kluků a dogtrekkera. Na Praděd jsme se dostali těsně před východem slunce dokonce před nimi.
VIDEOBLOG 1:
Na vrcholu byla časová kontrola, kde jsme se neplánovaně zdrželi kvůli nefunkčním čipům (jediná vada závodu). Po dvou minutách marného odpípávání se nakonec technologie umoudřila a mohli jsme běžet dál. Sběh na třetí občerstvovačku na Ovčárně nás potěšil NÁDHERNÝM východem slunce.
Pozdravili jsme Filipovi rodiče, udělali fotku, kopli jsme do sebe něco málo jídla a pití, ze kterého se nám už dělalo tuze zle, a vyrazili na posledních 20 km. Čekalo nás druhé nejvyšší stoupání na Vysoké hole (1463 m. n. m.), které jsme zdolali společně ve skupince, kterou jsme dohonili pod Pradědem. Filip toho očividně měl plné kecky a na konci stoupání už se se mnou ani nebavil. Já jsem se snažil předstírat, že jsem vpoho, ale prožíval jsem si pěknou krizičku s návalem na zvracení. Zvažoval jsem, že zvolníme a necháme si skupinku utéct….
VIDEOBLOG 2:
Pak se ale najednou začaly dít věci. My, dvojice mixu, dvojice kluků a dogtrekkař jsme začali valit tempo a střídavě jsme se předbíhali na hřebenové trase ke Kamzičníku (1419 m. n. m). Nikdo si nechtěl nechat nikoho utéct a začal skutečný závod.
L: “Jak jsi na tom? Dáme tomu počudit a nasadíme trhák?“
F: „Že váháš!!“
Byli jsme najednou jako polití živou vodou, Nedalo se svítit, zatnuli jsme zuby a drželi tempo, které nám bořící se sníh dovolil. Dostali jsme se na čelo naší skupinky a začali jsme jít do trháku. Šlapali jsme do toho jak diví a já celou dobu myslel na to, že nechci, aby se před nás tahle pětice dostala. Sbíhali jsme naplno riskantně i místy, kde bylo sněhu až po kolena (fakt jsem se fakt bál o kotníky a kolena), ale risk se vyplatil. Čekalo nás poslední stoupání pod přečerpávací nádrž Dlouhé stráně a skupince jsme utekli. Nevěděli jsme, jaký máme náskok a nechtěli jsme zvolnit. Stoupání na Dlouhé stráně prověřilo náš morál (došlo i pití) a posledních 7 km jsme už fakt mleli z posledního. Tuhle část trasy jsme znali už z podzimní 24 hodinovky, takže jsme přesně věděli, že nás čeká už jen sběh do Koutů a do cíle po černé sjezdovce. Rozhodl jsem se, že kouknu na mobil, abych zjistil, jak na tom jsme. Málem se mi zastavilo srdce.
L:“ Ty, vole, Fílo bojujeme o první desítku!!!“
Živá voda.
Energie na rozdávání.
Tohle si už nenecháme vzít.
Mastili jsme po sjezdovce a místy se bořili po stehna ve sněhu. Neustále jsem se ohlížel, jestli za námi není naše skupina pronásledovatelů. Nikde nikdo. Už nám zbývalo jen posledních 1500 m do cíle a ta prokletá černá. Ohlédnul jsem se za sebe a srdce se mi málem zase zastavilo. Podél lesa cca 500 m za námi se po černé řítila naše skupinka pronásledovatelů.
L: „Makej, jsou za námi!“
Snažili jsme se z ní do cíle dostat všemi možnými i nemožnými způsoby…. během, chůzí, klouzáním, plazením, padáním….Filip dokonce skokem plavmo s holí a patrně i kotoulem…
Černou jsme zdolali a utíkali jsme do cíle, co to šlo.
Po 62 kilometrech jsme ruku v ruce sprintem proběhli cílem.
Unavení, zpocení, špinaví, v bolestech, s boty durch….
Ale nadšení a spokojení.
Plácli jsme si, objali jsme se a svalili jsme se do sedacího pytle.
F: „Vole, necítím nohy!“
L: „……“
F: „Nemluvíš?“
L: „Dneska už ne. Dneska už nic.“
Později jsme zjistili, že jsme skončili na absolutním 9. místě z cca 600.
Na to, že jsme si šli zaběhat, to není špatný. :-)
