Konec školní nudy?
Zprostředkovatelem vzdělání je škola, tedy školní vzdělávací systém. Účelem vzdělávacího sytému je příprava studentů na jejich uplatnění ve společnosti. V minulém století byla takováto příprava jednoduchá, vztah učitel a žák byl jasně daný a sociální podmínky byly relativně stabilní. Tomu také odpovídaly výukové metody. 21. století je však ve znamení internetu, sociálních sítí, multitaskingu, rozsáhlých globálních změn, rychlého rozvoje a tím pádem se zvyšuje i tlak na absolventy a na jejich schopnosti. Podle odhadů bude v budoucnosti až 65% profesí, které v současnosti neexistují[1]. Jak tedy má škola připravit své absolventy na vstup do světa, když vlastně ani neví, jak bude za 10 let vypadat?
Současný vzdělávací systém již není dostačující. Nereflektuje aktuální vzdělávací trendy a ani nevidí do budoucnosti. Již nelze vzdělávat žáky pouhým memorováním tak, jak tomu bylo dříve. Technologie, které tolik ovlivnily podobu současného světa chrlí obrovské množství informací, které však nejsme schopni vstřebat. Společnost je dalšími informacemi přesycena a neumí se v nich vyznat, stejný problém postihuje i školský systém a žáci hovoří o tzv. informačním přetížení.
Vzdělávací systém by takovouto situaci měl reflektovat a odrážet ve svých vzdělávacích metodách. Nově by vzdělávací systém měl pracovat s rozvojem dovedností a kompetencí, které by měly studenty vést a motivovat ke vzdělání během studia a poté ve studiu samostatně pokračovat v rámci celoživotního učení. Nové dovednosti a kompetence si kladou za cíl podporovat studenty samostatně vyhledávat a pracovat s informacemi, vytvářet vlastní názory a obhajovat je, vést diskuzi, informace zpracovávat a kriticky hodnotit, vytvářet nové souvislosti, pracovat kreativně, spolupracovat i samostatně řešit problémy. Pedagog není jen pouhým zdrojem informací, je také mentor, průvodce a rádce.
Klíčové kompetence představují souhrn vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot důležitých pro osobní rozvoj a uplatnění každého člena společnosti … Klíčové kompetence nestojí vedle sebe izolovaně, různými způsoby se prolínají, jsou multifunkční, mají nadpředmětovou podobu a lze je získat vždy jen jako výsledek celkového procesu vzdělávání. Proto k jejich utváření a rozvíjení musí směřovat a přispívat veškerý vzdělávací obsah i aktivity a činnosti, které ve škole probíhají. [2]
Proč vůbec mluvit o kompetencích?
Vzdělávání lze vnímat jako cestu. Cestu po níž kráčíme celý život. Na této cestě narážíme na množství překážek, se kterými bychom měli umět pracovat a využívat jich tak, abychom se dokázali chovat “kompetentně, tzn. se znalostí věci a s vědomím odpovědnosti za své chování a jednání.” Hovoříme tedy o nabývání kompetencí nikoliv o jejich učení. Nabývání, nebo chcete-li osvojení kompetencí se váže k praktickému výkonu. Činnost stojí na začátku procesu utváření kompetencí a také na jejich konci. Kompetenci získáváme právě činností, prožitkem, vlastní zkušeností a praxí. Kompetenci nelze předat, kompetenci si musíme sami vytvořit a osahat a pouze škola nám k tomu má dát vhodný základ a vedení. Pokud vzájemně propojíme celou řadu poznatků, vědomostí, dovedností a schopností, postojů a hodnot, které postupně splétáme do složitého pletence našich znalostí, stáváme se lépe uplatnitelní v celé řadě situací.[3]
Pokud se chceme podívat, nakolik by mohla změna vzdělávacího systému být úspěšná a jak by mohla žákům usnadnit jejich další životní dráhu, nemusíme chodit daleko. Mezinárodní průzkumy jasně ukazují, kteří studenti jsou ti nejúspěšnější. Podívejme se blíže na výsledky výzkumů České školní inspekce PISA, PIRLS, TIMSS, ICILS a TALIS a hned zjistíme, že na předních příčkách se usazují země jako Finsko, Estonsko, Kanada. Všechny tyto země mají společné několik bodů, opustily tradiční školní osnovy, dali pedagogům více důvěry, zaměřily se na rozvoj kompetencí a dovedností a výuku technologií. Všechno ostatní odsunuli stranou, téměř nepoužívají domácí úkoly ani známkování a vzdělávací systém zakládají spíše na Komenského “škole hrou” než Leninově “učit se, učit se, učit se.”
I v České republice dochází k pomalému příklonu k modelům Finska, Kanady a Estonska. Alespoň co se metodických pokynů ve vzdělávání týče. Na kompetence pamatuje třeba Bílá kniha z roku 2001. Stejně Ministerstvo školství nabízí příručku pro implementaci klíčových kompetencí do kurikul základních a středních škol. Klíčové kompetence pro základní školy a gymnázia jsou definovány v rámcových vzdělávacích programech Národního ústavu pro vzdělávání. Národní ústav pro vzdělávání vytvořil pro implementaci kompetencí do výuky příručky, které mimo jiné reagují na otázky jak začleňovat kompetence do výuky a zda je do systému zavádíme pouze nahodile nebo dlouhodobě. Příručka také nabízí návody pro učitele, jak kompetence do výuky zavést. V neposlední řadě je třeba zmínit nově vznikající Strategii vzdělávací politiky ČR do roku 2030+. Ta navazuje na předchozí Strategii do roku 2020, které již končí účinnost. Novou Strategii má v současné době v připomínkovém řízení ministr Plaga a vymezuje několik cílů, které by měly proměnit české školství. Hned první z cílů se zaměřuje právě na kompetence a dovednosti potřebné pro pro aktivní občanský, profesní i osobní život. Strategie také reaguje na nejasnosti ohledně obsahu a rozsahu probíraného učiva, kde se stále více přikláníme k výkladovému charakteru než k hlubšímu pochopení souvislostí. Strategie nabízí návod, jak proměnit výuku v souladu se současnými trendy tak, aby došlo ke zvýšení gramotnosti a maximálnímu rozvoji kompetencí. Zároveň reaguje na některé problémy českého vzdělávacího systému, jako je přetěžování žáků a studentů informacemi právě na úkor rozvíjení kompetencí. Strategie vychází z výsledků mezinárodních šetření, kde se Česká republika řadí mezi ty průměrné až podprůměrné státy a navíc vykazujeme vysokou míru nerovnosti vzdělanosti. [4]
Diskuze o zavádění klíčových se vedou již od roku 1974, kdy Mertens popsal souvislosti mezi nezaměstnaností a trhem práce. V devadesátých letech minulého století se o klíčových kompetencích začíná mluvit v souvislosti se vzděláním, kdy rozdíly ve vzdělání mezi jednotlivými zeměmi vyvolaly otázky o efektivitě vzdělávacího systému. V Evropě, zejména v zemích Evropské unie, panuje shoda, že dobrá příprava na budoucnost úzce souvisí s kvalitou vzdělávacího systému a také s připraveností žáků na celoživotní učení.[5] Proto v roce 2000 přijala Rada Evropy Lisabonskou strategii, jejíž implementací se má Evropská unie stát “nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější ekonomikou na světě, která čerpá ze znalostí a dovedností a je schopna nepřetržitého hospodářského růstu při současném dosažení většího množství lepších pracovních příležitostí a větší sociální soudržnosti”[6] V Evropě panuje shoda o tom, že kompetence by měly být zaváděny do výuky a jejich osvojení je základní podmínkou pro úspěšný profesní život. Nejasnosti však panují v oblasti terminologie. V zahraničí lze na klíčové kompetence narazit pod pojmy skills, babic skills nebo competencies. Evropská unie zase používá termín key competecies. Všechny tyto termíny však označují kompetence tak, jak jsou popsány níže.[7]
Klíčové kompetence na školách
Pokud nahlédneme do některých výše zmíněných dokumentů, zjistíme, že klíčové kompetence pro základní školy jsou zejména komunikativní kompetence, kompetence k řešení problémů, kompetence sociální a personální, kompetence občanské a pracovní. Na gymnáziu jsou tyto kompetence dále podporovány a rozvíjeny v návaznosti na probírané učivo a již získané znalosti studentů. Znalosti získané prostřednictvím rozvoje kompetencí zůstávají uloženy v paměti po celý život.
Pokud bychom se chtěli podívat na to, jaké kompetence potřebuje student vysoké školy. Možná napoví následující obrázek z knihy The Study Skills Handbook by Stella Cottrell.
Na vysoké škole je zvládnutí kompetencí naprostou samozřejmostí, dochází k rozšíření o samostatnou práci a důraz je kladen zejména na celoživotní učení. Jak jistě tušíte, hlavní kompetencí, kterou musí student vysoké školy mít je kompetence studijní zahrnující self-managament, tedy schopnost řídit sebe sama, plánovat a dodržovat termíny. Musí umět během svého studia spolupracovat s ostatními, musí mít svoje vzdělávací prostředí (Personal learning environment), měl by mít také akademické schopnosti zahrnující vyhledávání informací, kritickou práci s informacemi, porozumění terminologii a základům etiky a samozřejmě také publikační dovednosti, které umožňují prezentovat studijní názory a postoje.[8]
Proto Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) vytvořilo Centrální databázi kompetencí, kde můžeme najít právě ty nejvíce ceněné kompetence, které bychom během svého studia/studií měli získat. Konec konců, je holý fakt, že úspěšný profesní život je výsledek úspěšného studia.
Vybrané metody pro osvojení klíčových kompetencí
A právě kompetence a jejich implementace do studia otevírá otázky o udržitelnosti tradičních forem výuky. Studentům nelze předkládat informace bez kontextu, bez aktivního zapojení a bez kritického myšlení. Je třeba nabízet látku takovou formou aby studenti odhalili souvislosti mezi fakty aby měli širší společenský kontext, pracovali samostatně i ve skupině. Učitel studenty vede vpřed a poskytuje kvalitní zpětnou vazbu. K tomu lze využít množství interaktivních vyučovacích metod vedoucí ke kritickému myšlení. Interaktivní výukové metody rozvíjejí spolupráci a komunikační schopnosti a zároveň předejdeme ztrátě zájmu a motivace. Nejlepších studijních výsledků studenti dosahují, pokud si mohou látku takzvaně osahat. Mohou ji propojit se svojí vlastní zkušeností, poznat širší souvislosti, vyjádřit své pocity a formulovat názory. Toho pedagog dosáhne věcnou diskuzí a kladením otázek. Ale jak tedy vytvořit výuku tak, aby studenty bavila, byli motivovaní a zároveň rozvíjela kompetence a dovednosti, jejichž zvládnutí může úspěšně nastartovat jejich profesní dráhu i skvělou budoucnost a vztahy?[9]
Je třeba si uvědomit, že člověk je tvor sociální. Vztahy, které si po celý život buduje jsou rozhodující pro schopnost vyznat se ve vlastní existenci. I učení je socializační proces a socializace jako taková se uskutečňuje ve skupinách. U lidí zřejmě existuje odnepaměti potřeba společnosti, zejména komunikace ale i potřeba být s někým. Poznatky o socializaci společnosti vychází už z antiky, kdy Aristoteles označil člověka za “zoon politikon”, tedy společenskou bytost.[10]
Diskuze spadá do skupiny tzv. kooperativního učení, kdy diskutujeme nad tématem, rozšiřujeme oblast svých poznatků, zlepšuje orientaci ve světě, učíme se jeden od druhého, tříbíme své myšlenky a možná se i inspirujeme navzájem. Právě toto jsou cíle, ke kterému vede osvojování a trénování klíčových dovedností. Kooperativní učení je vnímáno jako extrémně náročné, vyžaduje neustálou pozornost studentů, samostatnou práci a následně prezentaci vlastních názorů a argumentace. Skupinová práce je pro nácvik klíčových kompetencí zcela nezbytnou. Pro učení lze využít množství technik, ať už rozdělíme studenty do dvojic, týmů nebo pracujeme s celou skupinou. Pro párové učení lze využít techniky párový dialog nebo zpětná vazba. Jedná se o techniky, kdy studenti studují obsahovou stránku tématu ale o výsledku společně diskutují a hodnotí si ho. Pro větší skupiny lze využít techniku muších skupin nebo diskuzní kolečko. Tyto aktivizační techniky jsou výborné k tříbení jazykových a prezentačních dovedností a učitel vystupuje v roli moderátora. Tak jako se musíme naučit spolupráci a diskuzi, stejně tak je třeba pracovat s textem. Práci s textem lze využít jak ve výuce, tak při samostatnému studiu. Účelem je najít nejrelevantnější informace a porozumět obsahu. Proč si tedy v hodinách nevyzkoušet metody jako skimming a scanning, které pomohu získat rychlý přehled o obsahu textu? Pro ztížení studia textů lze jednotlivé části zpřeházet a rovnou zapojit i čtení s předvídáním. Na závěr se mohou studenti zapojit do společného sdílení dojmů, které je obohacujícím prvkem každé kvalitní diskuze. Opět dochází k aktivnímu zapojení do studia a zvýšené schopnosti se učit.
Pokud si dostatečně osvojíme techniky určené ke spolupráci i rychlé čtení, můžeme přejít ke komunikačním technikám. Mluvené slovo přidává myšlenkám hodnotu. Je prostředkem určeným k předávání nápadů, poznatků, výměně názorů, k řešení problémů i kritickému myšlení. Komunikační schopnost je základní kompetencí pro 21. století. Pro její aktivní rozvoj lze využít techniky jako panelová diskuze, horké křeslo nebo ďáblův advokát. Jedná se o techniky, jejichž úkolem je přinášet argumenty a vyvracet je ve prospěch obhajoby vlastních názorů. Studenti si také osvojují rychlou argumentaci. V rámci skupiny jsou pak posilovány vlastní vztahy, empatie, úcta, respekt a trpělivost. Metoda ďáblův advokát je vhodná i k diskuzi o náročných tématech včetně silných společenských témat jako jsou migrace, politika nebo eutanazie. Jako poslední skupinu kompetencí, které je třeba aktivně rozvíjet je psaní. Psaní, zejména na vysoké škole akademické psaní, je základem úspěšného studia. Ať už píšeme argumentační esej nebo diplomovou práci musíme umět vhodně pracovat se zdroji, třídit je dle relevance a vybírat z nich potřebné informace. Pro lepší práci s informacemi lze využít opět metodu zpřeházeného textu, zrcadlové čtení nebo čtení s předvídáním či práci s prameny. [11]
Závěr
Zní to velmi jednoduše že? Úspěšná aplikace představených metod ve výuce vyžaduje opuštění komfortní zónu klasických výukových metod a změnu vztahu učitel a žák. Stejně tak je třeba změnit naše vnímání vzdělávání, které má ovšem hluboké kořeny v naší historii. Obecně je reforma školství ožehavým tématem a vedou se kolem ní sáhodlouhé debaty. Bez debat ovšem je, že bychom kompetence opravdu měli považovat za klíčové. Jejich rozvoj by měl být primárně zaveden již v mateřské škole a pak dále rozvíjen až do jeho vrcholu na vysoké škole, který plynule přejde do celoživotního učení. S osvojením klíčových kompetencí si poté můžeme napsat do životopisu, že jsme jsme komunikativní, rádi se učíme a nemáme problém s kooperací a navíc umíme akademické psaní. Jedna kompetence mi však ve výčtu chybí. Neuvádí ji Ventrální databáze kompetencí ani jiné metodické pokyny. Popisuje ji však “zelená kompeteční kniha” Klíčové kompetence a jejich rozvíjení. Jedná se o přijmutí zodpovědnosti. Schopnost převzít zodpovědnost je schopnost, odhadnout důsledky vlastního chování, překonávat problémy a ovlivňovat práci v týmu. I pro podporu zodpovědné kompetence máme několik různých metod, například vzájemná pomoc spočívající ve sdílení myšlenek jenž nás blokují (obavy, emoce). Metodou Co je pro mě nejcennější procvičujeme argumentaci nejdůležitějších hodnot v životě. [12]
Změna pojetí výuky může pomoci vytvořit studentům kladný vztah k učení. zároveň jim ukážeme, že učení je cesta, po které jdeme sami.. Konec konců už římský filosof Seneca říkal, že se učíme pro život, nikoliv pro školu. Pojďme tedy udělat studentům školu lepší, metody a metodiky na to máme. Dobré příklady také. A obvyklá klišé typu: “to není nic pro mě” nebo “učitelé nejlíp vědí, co student potřebuje” odbourejme.
Zdroje
[1 ]Inovativní povolání budoucnosti: Práci v nich najde více než 50 % dnešních dětí. Elektřina.cz [online]. 2020, 26. března 2018 [cit. 2020–05–26]. Dostupné z: https://www.elektrina.cz/povolani-budoucnosti-blockchain-inzenyr-nebo-operator-recyklace
[2]Hlavní směry vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ [online]. s. 17 [cit. 2020–05–26]. Dostupné z: https://www.msmt.cz/vzdelavani/skolstvi-v-cr/strategie-2030
[3]SMOLÍKOVÁ, Kateřina. Předškolní vzdělávání a klíčové kompetence. Metodický portál: Články [online]. 07. 11. 2006, [cit. 2020–06–01]. Dostupný z WWW: https://clanky.rvp.cz/clanek/c/P/990/PREDSKOLNI-VZDELAVANI-A-KLICOVE-KOMPETENCE.html. ISSN 1802–4785.
[4]Hlavní směry vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ [online]. s. 17 [cit. 2020–05–26]. Dostupné z: https://www.msmt.cz/vzdelavani/skolstvi-v-cr/strategie-2030
[5] Klíčové kompetence. Metodický portál: Články [online]. 02. 03. 2005, [cit. 2020–06–01]. Dostupný z WWW: https://clanky.rvp.cz/clanek/c/P/181/KLICOVE-KOMPETENCE.html. ISSN 1802–4785
[6]Rada Evropy: Podrobný pracovní program vymezující cíle systémů vzdělávání a odborné přípravy v Evropě (Detailed work programme on the follow-up of the objectives of education and training systems in Europe). 2002.
[7]PRAHA, VÚP. Klíčové kompetence. Metodický portál: Články [online]. 02. 03. 2005, [cit. 2020–06–01]. Dostupný z WWW: https://clanky.rvp.cz/clanek/c/P/181/KLICOVE-KOMPETENCE.html. ISSN 1802–4785
[8]COTTRELL, Stella. The study skills handbook. The study skills handbook. Fourth edition. London: Palgrave Macmilian, 2013, s. 35–58.
[9]SIEGLOVÁ, Dagmar. Konec školní nudy: didaktické metody pro 21. století. Praha: Grada, 2019, s.17–20. ISBN 978–80–271–2254–7.
[10] BELZ, Horst a Marco SIEGRIST. Klíčové kompetence a jejich rozvíjení: východiska, metody, cvičení a hry. Vyd. 2. Praha: Portál, 2011, s. . ISBN 978–80–7367–930–9.
[11] SIEGLOVÁ, Dagmar. Konec školní nudy: didaktické metody pro 21. století. Praha: Grada, 2019.. ISBN 978–80–271–2254–7.
[12] BELZ, Horst a Marco SIEGRIST. Klíčové kompetence a jejich rozvíjení: východiska, metody, cvičení a hry. Vyd. 2. Praha: Portál, 2011 . ISBN 978–80–7367–930–9.
