Kybergogika a vztah evropských zemí k celoživotnímu vzdělávání
Předmět Učící se společnost je propojen s konceptem celoživotního učení, jedním z pilířů znalostní společnosti. Jsme sotva v polovině kurzu a mezitím jsme stihli diskutovat o andragogice, heutagogice, otevřeném učení, OpenUniversity a mnoha dalších vzdělávacích oblastí. Další takovou oblastí, jež souvisí s principy moderního vzdělávání a podporuje myšlenku celoživotního učení, je i kybergogika.
Tento pojem poprvé použili Minjuan Wang a Myunghee Kang v roce 2006. Jejich záměrem bylo spojit prvky andragogického a pedagogického přístupu. Vzhledem k tomu, že aktivní zapojení žáka může ovlivňovat jeho studijní výsledky, se kybergogika snaží o aktivní zapojení do online vzdělávání se zaměřením na zkušenostní učení pomocí aktivizace kognitivních, sociálních a emocionálních faktorů. V průniku těchto zmíněných faktorů se na obrázku níže objevuje pojem engaged learning, který pěkně shrnuje tento příspěvek.
Pro podporu zkušenostního učení slouží i tzv. učební archetypy, jež mají povzbuzovat různé styly učení včetně zkušeností. Kromě toho se kybergogika snaží vytvářet vzdělávací prostředí ve virtuální realitě s důrazem na psychomotorickou doménu.
Mihaela Muresan se ve své studii, která se věnuje paradigmatům kybergogiky a andragogiky v celoživotním učení, opírá o slova J. A. Komenského, že se člověk musí učit celý život. Zároveň zmiňuje, že některé evropské země mají velmi nízkou úroveň zapojení do procesu celoživotního vzdělávání. Tyto země konkrétně rozděluje do tří skupin dle míry zapojení do Evropského projektu 2020:
· země, které k celoživotnímu učení mají pozitivní přístup (např. severské země a Spojené království),
· země, které se pohybují kolem evropského průměru (např. Francie, Německo, Itálie),
· země, které nemají příliš příznivý přístup k celoživotnímu učení (např. Řecko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko, jež je na tom údajně nejhůře ze všech zmíněných zemí).
Důležitost celoživotního vzdělávání je patrná již od počátku vzdělávání. Proč tedy v roce 2017 existují země, které se příliš nezabývají celoživotním vzděláváním a nemají zájem své občany vzdělávat? Může mít tato situace skryté úmysly, které my nevidíme? Chce mít stát ze svých občanů záměrně tzv. Orwellovské stádo ovcí, nebo si s konceptem celoživotního učení jednoduše neví rady? Pro vzdělávání mohou využít mnoho pedagogických přístupů, ale kolik z nich se doopravdy v praxi používá?
