Peer learning ve státní správě?
V přípravě k tomuto tématu se více ptám, než si odpovídám.
Vzájemné učení (peer learning) považujeme za běžnou součást každodenního života. Učíme se od sebe navzájem se spolužáky, kolegy, přáteli a rodinou. Asi by vás nenapadlo zaplatit si kurz nebo mentora, když se chcete dozvědět něco o horských kolech předtím, než si sami jedno koupíte. U získání povědomí o vyplnění daňového přiznání už nemusí být odpověď tak jednoznačná. Do rozhodovacího procesu vstupuje účel, rozsah a odbornost dané věci. V neposlední řadě záleží, zda znáte někoho, kdo danou věc, jež se chcete naučit, ovládá a je schopen a ochoten ji předat. Stejně tak pro každou takovou věc nemusí existovat vhodná nabídka mezi „cizími“ lidmi a institucemi.
Výhody vzájemného učení
Nevýhodou vzájemného učení bez odborné autority (např. učitele) může být nepřesnost či neefektivita předávaného penza informací. Na druhou stranu, osoba, která vás učí, zná většinou lépe vaši potřebu a chápe kontext, ve kterém se nacházíte. Sama si nejspíše prošla stejným postupem před vámi a setkávala se s podobnými obtížemi. Dělí se zároveň o cenné zkušenosti spíše než o suchou teorii. Proces učení je tak konkrétnější a předávaný obsah relevantnější. Takové učení je značně neformální, časově výhodné a často i zábavné. Konec konců, lépe podrobněji o tom píše David Boud a kolektiv ve své knize.
Náplast pro státní správu?
O tom, jak portfolio assessment může významně podpořit vzájemné učení v rámci univerzitního kurzu jsem se rozepsal naposled. Dnes se ptám, jak mohou z peer learningu profitovat organizace a zda to dělají? V dynamickém prostředí jsou nároky na vývoj znalostní a dovednostní báze organizace dány: rychlé a průběžné učení se novým věcem jednotlivých pracovníků i týmů.
Společnost Versal Group prodávající online platformu pro denní učení vydala zajímavou publikaci, kde shrnuje 15 důvodů, proč se díky peer learningu stane organizace více agilní. Přestože je psána v kontextu online prostředí, většina bodů se dá považovat za obecně platné. Zejména související body 5 a 11 by měly rezonovat všude:
snížení nákladů na vzdělávání
zvýšení produktivity
Vzájemné učení má své místo všude tam, kde se nachází alespoň jedna osoba, která může znalost předávat dál. Kolik firem a zejména institucí státní správy tohoto konceptu využívá? Jsou modely „zaplatíme drahé školení a pošleme na něj polovinu firmy“ stále realitou? Není jednodušší poslat na školení pouze Standu s Marií, kteří budou schopni předat informace zbytku oddělení? Nemohou se danou věc dokonce naučit sami? Jaká jsou zde rizika a jaké bariéry?
