Posilování imunity dětí proti rizikům technologií

Technologiím ve vzdělávání je připisována řada pozitiv. Patří mezi ně ty praktické, jako snadnější sledování postupu žáků, zvyšování dostupnosti informací nebo čistě to, že se skrze informační a komunikační technologie (ICT) mohou žáci učit pro ně zábavnějšími formami výuky.

Vzestup využívání ICT na školách i mimo ně však přinesl i řadu negativních dopadů na samotné žáky. Články zabývající se tímto tématem často píší o problematice zveřejňování osobních údajů, podvádění u zkoušek a testů, růstu internetové šikany, ale také o zhoršování schopností žáků ve psaní, čtení či komunikaci tváří v tvář.

Technologie mění vývoj mozkových kapacit dnešních žáků. Dnešní ICT prostor, ve kterém žáci studují na ně klade podstatně odlišné nároky, než jak tomu bylo generace před nimi. Ruchy a odvádění pozornosti jsou běžnou součástí učení se, ve kterém se stává souvislá pozornost nemožnou.

S překotným využíváním ICT u dětí jsou spojovány behaviorální a psychologická rizika, která mají velký dopad na jejich proces učení se. Larry Rosen, vědec zabývající se vlivem technologií na výchovu, tvrdí, že děti (v předškolním i školním věku) jsou mnohem náchylnější k získání negativních návyků spojených s volným používáním ICT a nabízí východiska.

Používání ICT žáky na školách je dodnes diskutováno. Školy se z různých důvodů brání překotnému používáním ICT žáky např. zakazováním používání mobilních telefonů apod. Zvyšující se používání ICT dětmi je však do jisté míry nezvratný proces. Dle studie společnosti Ericcson bude 90% populace ve věku nad 6 let do roku 2020 nějakým způsobem využívat mobilní (ICT) zařízení. V roce 2011 vlastnilo mobilní telefon (98,8%), osobní počítač (86,8%) a internetové připojení (84,2%) českých domácností s dětmi.

Dle Rosena je na využívání moderních technologií na školách problematické to, že děti už do škol přichází s nějakými (potencionálně negativními) ICT návyky, které zde přirozeně uplatňují, ale současně mají podstatný (negativní) dopad na výkon jejich vzdělávání.

Rosen ve svém výzkumu soustředěnosti studentů v USA ve věku 11–15 let zjistil, že:
Všichni studenti v tomto věkovém rozmezí jsou schopni udržet pozornost nad daným úkolem zhruba 3 minuty. Hlavní příčinou vyrušení byly oznámení z jejich telefonů a počítačů. Úspěšnější studenti byli ti, kteří měli vlastní strategie udržení pozornosti během učení se. Studenti, kteří měli problémy se soustředěním často přijímali různorodé informace z různých médií po celý den. Zároveň měli tendence střídat mezi odlišnými úlohami, na kterých pracovali současně.
Z Rosenova výzkumu vyplývá, že zhruba 80% žáků je zvyklá cca každou patnáctou minutu kontrolovat svoje mobily, i když nedostali žádné upozornění. Přestože ICT v danou chvíli nepoužívají, jejich pozornost (i podvědomě) směřuje k tomu, zdali se nestalo něco, na co by měli reagovat.

iDisorder

V krajních případech se z těchto nekontrolovaných návyků může vyvinout několik psychických chorob nebo příznaků závislosti jako je tzv. phantom ringing syndrom. Jedná se o náš smyšlený pocit, že slyšíme vyzvánění našeho telefonu nebo jeho vibrování v kapse. Tento pojem je odvozený od tzv. phantom limb — končetina, kterou nemáme, ale stále jí cítíme. Z nadměrného a nevhodného používání ICT se u žáků může vyvinout narcistická porucha osobnosti nebo obsedantně kompulzivní porucha. Vývoj těchto poruch osobnosti je umocňován hyperaktivitou žáků. Rosen o této problematice hovoří pod vlastním pojmem tzv. iDisorder.

Vitamíny

Rosen tvrdí, že cestou není fyzicky odstraňovat ICT, které žáci používají, ze škol. Především protože předešlé návyky žáků budou i tak odvádět jejich pozornost a může se místo toho dostavit jiný, tzv. fear of missing out syndrom.

Jako řešení na potíže se soustředěností žáků Rosen navrhuje dvě cesty. První je cílevědomé budování schopností spojených s metakognicí, což lze popsat jako “umění učit se”. Ty jsou založeny na rozpoznávání situací, kdy je soustředění nezbytné a kdy není. Druhou cestou jsou tzv. tech breaks. Jedná se o pravidelné přestávky, během pouze kterých je všem dovoleno používat ICT a vyřídit si důležité věci. Rosen navrhuje cíleně aplikovat tato řešení učitelům, rodičům ale i jednotlivcům v práci. S technologickými přestávkami je možné různě pracovat a postupně zvyšovat či snižovat trvání časových intervalů v rámci možností žáků. Přestávky by však neměly přesáhnout 30 minut.

Podstatou toho článku není démonizovat používání ICT dětmi během procesu vzdělávání se, ale upozornit na možné negativní důsledky, se kterými je potřeba průběžně pracovat a přistupovat k nim kriticky. Psychologa Jerryho Rosena vnímám jako inspiraci jednoho z takových přístupů.