S jakými alternativními školami se u nás můžeme setkat?
Existuje celá řada způsobů, jak učit, a nejspíš o žádném z nich se nedá jednoduše říct, že je nejlepší. Vedle tradičního vzdělávání, které v České republice samozřejmě převažuje, se i u nás můžeme setkat s několika alternativními vzdělávacími směry, takže si rodiče (budoucích) žáků mohou vybrat, jaký způsob vzdělávání by pro jejich ratolesti mohl být tím ideálním.
Mezi pravděpodobně nejznámější a u nás zavedené alternativní školy se řadí tzv. klasické reformní školy, mezi nimiž bychom mohli nalézt Montessori školy, Waldorfské školy a pak ty instituce, které pro své vzdělávání využívají Daltonského plánu.[1] O těchto školách toho bylo napsáno již mnoho, proto se jimi ve svém článku zabývat nebudu. Pokud se o výše zmíněných způsobech vzdělávání chcete dozvědět více, můžete si přečíst například tento krátký shrnující článek. Já bych zde raději představila dva vzdělávací způsoby patřící mezi méně známé alternativní proudy, na něž můžeme i v našem vzdělávacím systému narazit.
Lesní škola
Počátky učení v přírodě se objevily již na počátku 20. století, kdy založil Robert Baden-Powell skautské hnutí v Anglii. Od té doby se myšlenka vyučování v přírodě začala mohutně šířit a v 50. letech vznikla první lesní škola v Dánsku.
Na našem území se podobný typ školy objevil už ve 20. letech, kdy amatérský archeolog a spisovatel dětské literatury Eduard Štorch provozoval tzv. Dětskou farmu v Praze. Další lesní školy se u nás začaly fungovat až na počátku 21. století, přičemž roku 2013 vydalo MŠMT zprávu, podle níž je možné děti vzdělávat v lesních třídách.[2] Lesní školy u nás existují především jako mateřské školky (vznikla také Asociace lesních MŠ), ale setkat se můžeme také s několika základními školami, které se snaží část výuky přenést do venkovního prostředí (např. Lesní mateřská a základní škola Devětsil v Kamenici).
Cílem těchto škol je vzdělávat mimo klasické učebny v prostředí přírody, nejčastěji přímo v lese. Děti si tak vytváří k přírodě vztah, žijí v souladu s ní, naučí se využívat všeho, co nám nabízí, a zároveň o ni pečovat.
Začít spolu
Vzdělávací program Začít spolu začal vznikat v 60. letech ve Spojených státech amerických díky spolupráci Open Society Foundations a neziskové organizace Children‘s Resources International Washington. Program, který je označován také jako Step by Step, je inspirován jednak freinetovskou školou a pak také přístupem k rozvoji individuálního potenciálu dětí psychologa Carla Rogerse, který vnímal hru jakožto nejefektivnější způsob učení.
Jádrem celého vzdělávání je společné učení s ohledem na individualitu dítěte, proto je vhodné pro integraci dětí se vzdělávacími poruchami, s postižením, s vývojovými poruchami či nadprůměrně nadaných. Snahou je vytvořit prostředí, v němž má každý žák právo na svůj názor a volbu a zároveň je podnětné. Z toho důvodu jsou třídy rozděleny do logicky oddělených částí, tzv. center aktivit, která jsou vybavena různými pomůckami typickými pro danou aktivitu. Velký důraz je kladen na sebehodnocení, které probíhá v závěru každého vyučovacího dne a při němž žák zhodnotí odvedenou práci, a spolupráci mezi učitelem, dítětem a jeho rodiči.[3]
V České republice lze nalézt řadu mateřských i základních škol, které se ke způsobu výuky Začít spolu hlásí. Podívat se, které školy mezi ně patří, můžete zde.
Použité zdroje:
[1] PRŮCHA, Jan. Alternativní školy a inovace ve vzdělávání. Praha: Portál, 2001. Pedagogická praxe. ISBN 80–7178–584–9.
[2] MŠMT ukončilo pilotní ověřování lesních tříd. In: MŠMT [online]. 2013–03–22 [cit. 2020–04–22]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/ministerstvo/novinar/msmt-ukoncilo-pilotni-overovani-lesnich-trid.
[3] GARDOŠOVÁ, Juliana a Lenka DUJKOVÁ. Vzdělávací program Začít spolu: metodický průvodce pro předškolní vzdělávání. Praha: Portál, 2003. Step by step (Portál). ISBN 80–7178–815–5.
