Schopnost koncentrace pozornosti žáků stále klesá: Jak pomůžou technologie?
Schopnost koncentrovat se a udržet po delší dobu pozornost jen jedním směrem je zásadním předpokladem k učení se nových znalostí i kvalitnímu vykonávání soustavných činností. Přesto se však jedná o dovednost, se kterou má dnešní generace stále větší problémy. Nepřeberné množství podnětů, vliv technologií i přetěžování dětí různými zájmovými aktivitami nás a naši pozornost mění. Oblastí, kde se tyto změny silně promítají je také školství, které právě intenzivně pociťuje, že na změny v chování žáků musí zase reagovat změnou způsobu vzdělávání. Jakou strategii k udržení pozornosti žáků může tedy zvolit? Proč by mohly být právě technologie efektivním nástrojem pro získání pozornosti? Jak se promítají základní principy pro udržení pozornosti do výuky formou počítačových her?
Pozorně o pozornosti: psychologický pohled
Psychologický pohled na pozornost nám ji představuje jako soustředěnou koncentraci duševní činnosti člověka na konkrétní věc nebo činnost, která má kontrolní, regulační a koordinační funkci. (Chalupa, 1981, s. 82)
Chrání nás tak současně před zahlcením méně potřebnými podněty, jež na nás v daný okamžik působí. (Vágnerová, 2005, str. 68) Okolní podněty či jevy tím pádem vědomě nevnímáme, jsou upozaděné a soustředíme se (v ideálním případě) pouze jedním směrem. (Čáp, 1987, str. 39) Naproti tomu „nepozornost“ ve skutečnosti neexistuje, protože se vždy jedná pouze o soustředění se na něco jiného. (Thorndike)
„Nepozornost je vždy pozornost k něčemu jinému.“ (Edward Lee Thorndike)
Pozornost je v úzkém propojení s pamětí. Skrze pozornost totiž dochází k zapojení naší dlouhodobé paměti, z níž se využívá určité množství informací, které se propojují se smyslově vnímanými informacemi či informacemi z ostatních kognitivních procesů. (Sternberg, 2002, s. 90) Současně se do naší paměti zapisují pouze ty skutečnosti, jimž je určitá míra pozornosti věnována a právě proto je soustředěná pozornost základním předpokladem k učení.
Základními psychologickými vlastnosti pozornosti jsou podle Dostálové:
- Stálost — schopnost udržet pozornost na určitý podmět po delší dobu
- Rozptýlenost (kolísání) — naopak neschopnost věnovat pozornost na důležitý podnět nebo činnost
- Rozdělování — schopnost rozložit pozornost mezi větší počet podnětů
- Přenášení — schopnost rychle měnit zaměření pozornosti z jednoho podnětu na jiný
Ze zákulisí našeho mozku:
Základem pozornosti je podle Lokšy a Lokšové „ohnisko optimální vzrušivosti v kůře velkého mozku (tj. vzruch se koncentruje v určitých částech mozkové kůry) a současný útlum v jeho ostatních částech“. (1999, str. 55) Podstatou pozornosti jsou tak mechanismy nervové soustavy, které při soustředění se na určitý smyslový vjem, emoční činnost nebo i myšlenku zvýší aktivitu a synchronizaci neuronů v odpovídající části mozku.
Druhy pozornosti:
Pozornost bývá primárně dělena na bezděčnou a záměrnou. Bezděčná pozornost pak nastává neúmyslně, zejména při neobvyklých, nových či pocity nebezpečí vyvolávajících podnětech. Naproti tomu záměrná pozornost se vyznačuje vyšší měrou cíleného úsilí jedince. (Lokša a Lokšová, 1999, str. 56)
Zouhar doplňuje, že se jedná právě o záměrnou pozornost, která je více závislá na schopnostech vůle, myšlení a charakteru jedince, čímž tedy „u jednotlivých lidí jsou v úrovni záměrné pozornosti daleko větší rozdíly než u pozornosti neúmyslné“. Nejdůležitějšími faktory, které tak ovlivňují úmyslnou pozornost, jsou: intenzita emocí spojená s působícími vjemy, síla pozitivního či negativního zájmu jedince, jeho schopnosti týkající se ovládání vůle a osobní návyky. Tyto informace jsou důležité zejména proto, že otevírají možnosti trénování udržení pozornosti.
Někdy se rozlišují i další typy pozorností, jako je: pozornost polúmyslná, jež je sice vzbuzena vůlí, ale udržována sílou působícího podnětu, dále selektivní pozornost, soustředící se pouze na jeden podnět na pozadí dalších rušivých vjemů a pozornost protivolní, která i přes úsilí jedince odpoutat se od určitého podnětu, stále trvá.
Vlivy působící na naši pozornost:
Naše pozornost se odvíjí od řady vnějších i vnitřních vlivů, tedy podmínkách daných určitou situací nebo naši osobností.
Mezi osobnostní vlivy se pak například řadí:
- Psychické stavy a nálady
- Vůle
- Emoce a zájmy
- Stupeň náročnosti úlohy
Vnější podmínky ovlivňující naši pozornost jsou pak především:
- Pracovní prostředí
- Sociální prostředí
- Síla, intenzita a délka působení podnětu
- Novost, neočekávanost a malý výskyt podnětu.
(Lokša a Lokšová, 1999, str. 57–59)
Pozornost dětí: Udržet pozornost žáka — zásadní, ale náročný úkol
Pozornost se v průběhu dospívání proměňuje a zkvalitňuje. Její kapacita se totiž odvíjí od dosažení určitého stupně zralosti centrální nervové soustavy. Zejména důležité je zvyšování schopnosti ovládat pozornost, regulovat její přesouvání z podnětu na podnět a prodlužování délky udržení pozornosti. Pro děti v předškolním věku je charakteristické převládání bezděčné pozornosti, jež je snadno upoutána nezvyklými intenzivními podněty. Dítě školního věku už by ale mělo být schopno svoji pozornost ovládat úmyslně a to po delší čas. (Vágnerová, 2005, s. 255)
Kromě toho, že je však schopnost udržení pozornost dána vývojem a měla by se tedy postupně zvyšovat, působí na ni také řada již zmíněných vlivů. Podle výzkumu společnosti Microsof jedním z nejsilnějších vlivů proměňující schopnost koncentrace je technologický pokrok, který od roku 2000 mohl zapříčinit pokles udržení pozornosti z průměrných 12 na 8,25 vteřin.
„Nyní je naše schopnost koncentrace pozornosti nižší, než jakou mají akvarijní rybičky.“
Podle studie je to právě neustálý kontakt s chytrými telefony, notebooky či tablety, který stojí za touto negativní změnou, jež se samozřejmě silně dotýká především mladé generace.
Také současný trend zaměstnávat dítě od útlého věku řadou zájmových a sportovních povinností může mít i své negativní důsledky. Podle dětského psychologa Mertina totiž narušuje přirozený vývoj dítěte a vede k jeho přetížení, a mimo jiné právě i k problémům se soustředěním.
Kromě snižování doby, po kterou jsme schopni se soustředit, svědčí o sílících problémech týkající se pozornosti také již běžný výskyt poruch pozornosti. Asi nejznámější z nich je ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder), která podle Asociace dospělých pro hyperaktivní děti postihuje až nezanedbatelných 9 % dětské populace.
Za touto poruchou pozornosti spojenou s hyperaktivitou stojí pomalejší dozrávání mozku a tedy frekvence mozkové činnosti, než jakou mají běžní vrstevníci. Neprobíhá tedy dostatečná aktivace pozornosti a regulačních center, což se projevuje zejména impulsivním přesouváním pozornosti mezi různými podněty a těžko regulovatelným chováním. Důležité je zmínit, že menší schopnost soustředění souvisí právě i s dalšími činnostmi a tudíž může být provázena zejména poruchami učení nebo v některých případech i poruchami řeči. Porucha se sice během dospívání vytrácí, ale kvůli znevýhodnění, která s sebou přináší, je obtížnější uplynulé období zdárně „dohnat“. Může totiž narušit sebevědomí a sociální schopnosti dítěte i do pozdějšího věku. (EEG Biofeedback)
Pozornost je ale zásadním předpokladem pro schopnost učit se. Zároveň je také podmínkou pro soustavné vykonávání obtížných pracovních i zájmových činností. (Čáp, Mareš 2001, s. 105) Studie Oregonské státní univerzity ukazují, že je to právě rozvinutá pozornost, která například rozhoduje o úspěšném absolvování vysoké školy. Zdali má dítě rozvinutou schopnost soustředění, se ale dá rozeznat již ve 4 letech dítěte a vypovídá tak také o dovednosti vlastní regulace. Podle Zouhara je pozornost také nezbytná pro orientaci v nových situacích, kdy je díky ní možné hodnotit významnost situace a na jejím základě vhodně přizpůsobit své chování.
Neschopnost udržet pozornost oproti tomu vede podle Mundena a Arceluse při školní docházce k problémům při čtení, unikání důležitých informací, zbytečným chybám v počtech či pravopise, snadnému vyvedení z rovnováhy a v konečném důsledku k obtížnému dosahování vlastních cílů či využití svého potenciálu.
Před námi se tedy otevírá závažný problém, který bude nadále pravděpodobně ještě více růst a jež vyvolává řadu otázek týkajících také vzdělávání. Jakým způsobem vést výuku, aby byla pozornost dětí udržena co nejdéle? Jak můžeme pozornost dětí posilovat? Lze nějak zabránit trendu „roztěkaného dítěte“?
Technologie ve vzdělávání: Efektivní cesta k získání a udržení pozornosti
Získání a udržení pozornosti žáka je vůbec prvotním východiskem pro to, aby byl schopen se něčemu novému naučit. Jedná se ovšem o nelehký úkol, který v „konkurenčním prostředí“ zábavy, jež dnešní doba dětem nabízí, staví pedagogy do znevýhodněné pozice.
Podle Machaje, ředitele organizace EDULAB, však existuje několik principů, které si v boji o pozornost žáka vedou celkem úspěšně.
Jsou jimi:
- gamifikace
- interaktivita
- názornost
- individuální přístup
Podle dalších odborníků je však důležité především to, aby žák vnímal vzdělávání i samotnou probíranou látku za smysluplnou, protože jenom tehdy je přirozeně motivován na své schopnosti koncentrace pracovat. Dále je důležité podněcovat žáky k vlastní aktivitě namísto pasivního přijímání nových poznatků.
Všechny tyto principy lze aplikovat bez použití moderních technologií. Z mého pohledu jde však často o mnohem náročnější cestu, jež přitom nemusí být ani natolik efektivní. Díky technologiím však lze zmíněné principy mnohdy snadněji aplikovat. Zároveň je třeba si uvědomit, že „technológie nie sú niečo extra — sú bežná súčasť života doma, v práci, ve škole“ (Machaj) a pro děti je tak jejich využívání naprosto přirozené.
Jaké konkrétní technologie lze tedy pro naplnění těchto principů a tím pádem i pro snadnější udržení pozornosti žáků využít v českém prostředí? Možností je spousta, pro lepší názornost probírané látky či zvýšení interaktivity výuky tak může sloužit například využití virtuální reality, interaktivních tabulí, elektronických studijních materiálů a tabletů nebo i 3D tiskáren.
Jelikož se ale osobně podílím na vývoji vzdělávací herní aplikace, dále bych se soustředila pouze na vzdělávací počítačové hry, které mohou již zmíněné principy dokonce často všechny propojovat.
Vzdělávací počítačové hry: Zábava a simulace reality
Vzdělávací hry se považují za vhodnou formu pro vzdělávání dětí především kvůli tomu, že pro děti je hra něčím absolutně přirozeným, co představuje způsob, jakým se projevuje jejich touha poznávat. „Hra je jazykem dětství, dorozumívacím prostředkem, který dítě používá k duševnímu růstu i k učení“ říká trefně Sochorová.
Kromě touhy po poznávání je však u dětí důležitým motivátorem a aspektem, který dokáže udržet jejich pozornost, zejména zábava. Ootvrzuje to také Fontan, který dodává, že pro dítě hra představuje primárně zábavu — prostě ho baví a to, že má vzdělávací rozměr, dítě považuje spíše za vedlejší produkt. (Fontan, 1995, s. 50)
Když se mluví o hře ve vzdělávání, myslí se tím často řada různých typů her, od těch dramatických, sociálních, senzomotorických až k hrám digitálním, na něž bych se právě v souvislosti s technologiemi ráda zaměřila. Jejich využití ve vzdělávání se někdy označuje také pojmem Game Based Learning.
Využití počítačových her ve vzdělávání může být velmi efektivním nástrojem pro zaujetí studentů, především proto, že vychází ze snahy poznat psychologii cílového hráče a pochopit, které principy ho ve hře nejvíce dokážou motivovat. Jak také trefně podotýká ve svém článku o gamifikaci Richard Lukáš: „Ostatně není náhodou, že designéři počítačových her ví o tom jak motivovat současné teenagery mnohem více než kterýkoliv učitel.“ Při vzdělávacích hrách se tak pro podpoření motivace používají gamifikační prvky jako jsou digitální odznaky, sbírání odměn, změna identity apod. Důležitá může být ale také jasně daná struktura (například v podobě postupu skrze levely či herní plán), díky níž může být proces učení více srozumitelný.
Počítačová hra ve vzdělávání však není pouze o využívání gamifikačního prostředí a prvků, které podporují vnitřní motivaci studenta a přináší mu znalosti zábavnou formou. Podle společnosti Education Arcade, která se zabývá právě vývojem vzdělávacích her, by hry měly výuku a řešení matematických, přírodovědeckých, historických a dalších problémů pomocí digitálních simulací převážně propojit s realitou. Umožnit názorně vidět výsledky svých znalostí při řešení reálných problémů, (ale přitom v bezpečném prostředí) tak transformuje výuku do úplně jiné roviny, protože ji dává zejména větší smysl. Ředitel společnosti Osterweil zároveň definoval tzv. „svobody hry“, které podle mého názoru výstižně představují její důležité prvky, jsou jimi: „svoboda experimentovat, svoboda neuspět, svoboda mít různé identity a svoboda volby úsilí (chvíli se snažit a chvíli o nic neusilovat)“.
Tento názor potvrzuje také teoretik a tvůrce her Ian Bogost, když říká: „Hry by měly napomáhat skutečnému využití abstraktních znalostí.“ nebo odborník na populární kulturu Steven Johnson, podle nějž mají pro vzdělávání význam zejména simulace, které pracují s reálnými informacemi a umožňují nastavovat různé proměnné ovlivňující průběh hry. (Brdička)
Dále bych ještě doplnila myšlenku o hře jako bezpečném prostředí, kterou zmiňuje také Dan White, ředitel vzdělávacích her Filament games. Tento atribut je totiž pro příjemný pocit z učení velmi důležitý, protože proměňuje učení na „dobrodružné objevování“ pomocí pokusů a omylů. Žáci si sice nejsou s určitým řešením jisti, ale takto mají možnost své kroky na zkoušku a bez rizika trestu vyzkoušet a zpětně vyhodnocovat. Naproti bezpečí ale zároveň stále čelí motivujícím výzvám, jež zajišťují možnosti neustálého rozvoje a jejichž úspěšné zvládnutí přináší žákům příležitost zažít pocity úspěchu.
Učitel Ryant, který experimentuje s využíváním počítačových her při výuce v našem prostředí, ve svém článku také upozorňuje na další prospěšný aspekt: „Didakticky je asi nejpřínosnější to, že se převrátí role učitele a žáka: žák je iniciativní, sám si organizuje práci, sám se ptá, když potřebuje poradit.“
Machaj spojuje výhody počítačových her také s personifikací vzdělávání, kdy hry mohou být učitelem různě nastavitelné podle úrovně schopností daných žáků, čímž žáky neodradí, ale podle jejich osobního tempa přirozeně stimulují jejich zájem.
Vzdělávacích her a aplikací existuje již celá řada, zejména však v zahraničí takovýchto her stále přibývá. Také v českém prostředí můžeme nalézt vzdělávací a výukové hry, jejichž výběr představuji také zde:
Kód Salomon: vzdělávací aplikací, která na bázi dobrodružného příběhu provází po zajímavých místech Ostravy, čímž dobře propojuje digitální technologii s realitou, herními prvky, logickým myšlením i vzděláváním.
Československo 38–89: Atentát: vzdělávací hra, která získala dokonce ocenění Česká hra roku 2015 v kategorii Nejlepší debut v české herní tvorbě, provází (nejen) děti zásadními okamžiky české minulosti. Spojuje simulaci a další herní prvky s komiksem, které lépe a zábavněji pomáhají pochopit dobový kontext a porozumět dějinnému kontextu.
Evropa 2045: výuková hra, která formou simulace řízení státu žákům přibližuje politické, ekonomické a sociokulturní problémy současné Evropy.
Duolingo: populární aplikace pro naučení nebo procvičování angličtiny založená na sbírání odznaků a dalších odměn za úspěch.
Psaní hravě: online aplikace pro zábavnou výuku psaní všemi deseti na klávesnici, jež různé typy herních principů jako je sbírání srdíček a hvězdiček, průchod herním plánem, „střílečku“ atd. Nyní je aplikace dostupná právě i ve verzi, která je šitá na míru školám a jejich žákům.
Zatracená čeština: aplikace, která hravým způsobem pomáhá procvičovat českou gramatiku menším dětem.
Soubor vzdělávací aplikací Lipa Learning: vzdělávací aplikace zaměřená na předškolní i mladší školní děti a jejich rozvoj v širokém spektru oblastí.
Školákov: stařičký ale stále hojně navštěvovaný (téměř 38 tis. návštěv za týden) portál, který obsahuje řadu cvičení využívající také herní principy.
Mentem: nepředstavuje sice vyloženě vzdělávací hry, ale zato nabízí jednoduché hry pro trénink samotné pozornosti.
Závěrem
Článek je pouze letmým exkurzem do fungování naší pozornosti, jejích specifik v době dospívání i současných vlivů, které ji dnes proměňují a vyžadují tak změnu strategie našeho vzdělávání. Pozornost vnímá především jako základní předpoklad pro učení se novým znalostem nebo činnostem a právě proto považuje za zásadní zabývat se otázkou, jaké nástroje pro získání a udržení pozornosti dětí zvolit právě v našem školství. Efektivní východisko pak vidí ve využívání nových technologií, které jsou pro děti přirozenou součástí života, ale především využívají principů gamifikace, interaktivity, názornosti a individuálního přístupu, které jsou právě pro práci s pozorností důležité. Větší pozornost věnuje zejména výuce formou počítačových her, protože se jedná o snadno dostupný nástroj, jež zmíněné principy propojuje a umí dobře pracovat s poznatky o motivaci dnešních dětí či teenagerů.
Další použité zdroje odborné literatury
(Pozn.: Na elektronické zdroje je odkazováno přímo v textu)
Čáp, Jan a Jiří Mareš. (2001). Psychologie pro učitele. Vyd. 1. Praha: Portál, 655 s. ISBN 80–7178–463-X.
Chalupa, B. (1981). Pozornost a její úloha v psychické regulaci činnosti. Bratislava: SPN. 1.vyd. ISBN 80–85947–80–3.
Locke, D. C., & Ciechalski, J. C. (1995). Psychological techniques for teachers (2nd ed.). Washington: Accelerated Development.
Lokšová I., Lokša J. (1999). Pozornost, motivace, relaxace a tvořivost dětí ve škole. Praha, Portál. ISBN 80–7178–205-X.
Sternberg, R. J. (2002). Kognitivní psychologie. Praha: Portál.
Vágnerová M, Valentová L. (1992) Psychický vývoj dítěte a jeho variabilita. Praha: UK. ISBN 80–7066–384–7.
Vágnerová M. (2005). Vývojová psychologie. Praha: Karolinum. ISBN 80–246–0956–8.
