Učení vs. tvárnost lidského mozku, aneb můžeme ovlivnit naše vědomosti?

[1]

Z pohledu vývoje lidstva jako celku, je lidstvo základním stavebním kamenem učící se společnosti, a to od jeho prvopočátku. Jeho erudovanost však závisí na postupném vývoji nástrojů, technologií, způsobech učení. Aniž bychom si to uvědomovali, každý z nástrojů či technologií, způsobu práce zanechává v našem mozku stopy, náš mozek se mění. Dalo by se říci, že každý jedinec je strůjcem svého štěstí a je v jeho rukou, jak bude svůj mozek měnit, rozvíjet. Právě tato myšlenka mě vedla k zamyšlení se nad fakty, jak technologie mění naše návyky, myšlení, procesy každodenní práce, v nemalé míře proces učení se a vzdělávání obecně (bezděčné, neformální, formální), jak a jestli se náš mozek přetváří.

Změny v přístupu k učení, čtení, přijímání či organizaci informací jsou více než evidentní, často si je ani neuvědomujeme. Někdy se jednoduše necháváme „obelstít“ tipy a triky, které na nás producenti nových technologií aplikují, skrze než nám informace prezentují. Je tedy na místě, zvědomit si a pojmenovat základní fakta o našem mozku, jeho funkci, jaké pro a proti nám digitální technologie přinášejí, kdy bychom měli být obezřetní, na co bychom si měli dávat pozor. V neposlední řadě, bychom si měli dnes a denně připomínat, jak spolu pojmy učící se jedinec, technologie a vzdělávání úzce souvisí, jak na sebe vzájemně působí. Inspirací pro moje zamyšlení byl primárně Nicholas Carr [3] a jeho kniha Nebezpečná mělčina — Jak internet mění náš mozek [4](v originále: The Shallows, what the internet is doing to our brains), filozof informace prof. Luciano Floridi s knihou The fourth revolution: How the infosphere is reshaping human reality [6] anebo jednoduše pojem plasticita mozku, možnosti jeho neustálého vývoje.

Na první pohled se může zdát, že plasticita mozku, nemá moc společného s tématem učící se společnosti, opak může být pravdou. Dovoluji si tvrdit, že plasticita mozku a znalosti o ní úzce souvisí s jakýmkoli vzdělávacím procesem, a to jak z pohledu designérů vzdělávacích obsahů, tak i samotných učících se jedinců. Je to jako s rostlinami, čím lépe se o rostliny staráme a pečujeme o ně, tím větší radost a užitek nám přinášejí. Ať chceme nebo ne, digitální technologie — média ovlivňují náš nervový systém a přetvářejí, nebo chcete-li formují, naše myšlení, aniž bychom si to pod tíhou jejich obsahů uvědomovali [4; 8].

Jak velkou pravdu měl Mc Luhan, když přednesl, že dopad technologie se neprojevuje na úrovni názorů a myšlenek, ale mění vzorce vnímání a mění je plynule a bez kladení odporu. Jeho myšlenky se ubíraly směrem, kde „Médium [jakákoli technologie či nástroj] je oknem, skrz nějž vnímáme svět a sebe samé, formuje to, co vidíme a jak to vidíme, a pokud ho dostatečně používáme, mění jednotlivce i celou společnost [8]. Nezbývá mi než se s jeho názorem ztotožnit.

Už nepřemýšlím tak, jak jsem přemýšlela dříve, uvědomuji si, jak se mé informační chování změnilo (pozn. autora, patřím do generace X). Dříve (zhruba před 10 lety) jsem dávala přednost tištěným knihám, encyklopediím, odborným časopisům, dělala si výpisky, na okraje stran vepisovala poznámky, vlepovala štítky, zkrátka mojí snahou bylo doma relaxovat, a to bez světa online. Počítač pro mě znamenal pracovní nástroj, byl spojený s kanceláří a nezbytný pouze k výkonu mé práce.

Dnes, s vývojem technologií a postupem doby si již nedovedu den bez života online představit, papír a tužku spíše odkládám. Oblíbila jsem si nelineární čtení, plné hypertextových odkazů, kde si dohledávám potřebné informace a libuji si v jednoduchosti, kterou nabízí webové prostředí. Jako většina (dovoluji si tvrdit, že snad každý) z nás, jsem si oblíbila CTRL+F pro rychlé vyhledání myšlenek, jež mě při čtení zaujaly a nemohu si vybavit, kde se v textu nacházejí. Zkrátka digitální svět mi šetří mnoho času. Musím ovšem podotknout, že vše má svoje pro a proti, což samozřejmě vnímám.

Na jedné straně digitální technologie vnímám jako ohromného pomocníka, na straně druhé mi berou čas a vnitřní klid. Ano, zní to jako oxymóron, ale je to tak. Vše mám ihned dostupné, nicméně v online světě strávím více času, než bych chtěla. Měly bychom si nastavit rozumný poměr tak, abychom technologie vnímali coby dobrého sluha, nikoli zlého pána. Úhel pohledu se však může diametrálně lišit napříč generacemi. Rozhodně jiný pohled a vnímání technologií mohou mít ti, co se s nimi narodili, digitální domorodci [6].

Digitální domorodci vnímají svět technologií zcela automaticky, očekávají vše s okamžitou dostupností. Pro tuto generaci se stal internet preferovaným komunikačním a informačním médiem, bravurně zvládají multitasking — čtou text, proklikávají zajímavé linky, sledují YouTube, odpovídají na maily a instantně komunikují na různých sociálních sítích. Informace sbírají prostřednictvím vyhledávačů, a to tak, aby tyto co nejrychleji nasály, aby efektivně nakládali se svým časem. Tato generace se stala sběrateli potřebných informací, které si poté třídí. Jednoznačně milují efektivní využití času. Většinou není jejich touhou číst dlouhé romány. Mnohdy je nezajímají celé příběhy, ale zaměřují se na fakta, text letmo přelétnou, sesbírají nutné informace a “jedou dále”.

Digitální svět, internet jako médium změnil způsob jejich myšlení a ovlivnil způsob, jakým informace vstřebávají — jako každé médium i internet formuje proces učení. Klidné a soustředěné lineární čtení a myšlení je vyměněno za rychlou absorpci informací a jejich třídění, což ale může vést k větší, nevědomé, kognitivní zátěži [4]. Digitální svět “ovlivnil” způsob, jak vstřebávají informace, ve srovnání se vzorci informačního chování předcházejících generací. Způsob jejich myšlení je pro ně ovšem naprosto přirozený [6].

[2]

Je ovšem otázkou, jak dlouho jim načerpané informace zůstávají v paměti, jelikož čerpají informace hojně, ale pouze povrchně. Spojení na webu totiž nejsou spojení, která vedou k procesu myšlení a tvorbě naší paměti, tato spojení se nikdy nestanou součástí našeho mozku, do mozku se zkrátka nepropíší [4].

Z mnohých výzkumů je dokázáno, že digitální domorodci využívají internet jako externí úložiště informací, které si často dlouhodobě ani nepamatují, ale vědí, jak se k nim rychle dostat. V online multi-taskovém prostředí přicházejí o schopnost koncentrace, rozjímání a reflexe [4], občas zapomínají na důležitost ověřování informací, kreativita pro ně rovněž není na prvním místě.

Osobně zastávám názor, že by vše mělo být propojeno a vyváženo, abychom mohli prohlásit, že jsme informačně gramotní. Je dobré si uvědomovat, jak důležité je věnovat pozornost hodnotám kritického myšlení, ověřování informací, zvyšování vnitřní motivace ke vzdělávání každého z nás. Asi si všichni uvědomujeme, že informace, jimž jsme věnovali pozornost si pamatujeme s vyšší pravděpodobností než ty, které jsme ignorovali [9].

Zamýšlejme se nad tím, jak postupně zvyšovat motivaci k dosažení informační gramotnosti. Snažme se hledat stále vhodnější způsoby, jak informační chování rozšiřovat o nové vzorce, jež se vryjí pod kůži právě díky schopnostem našeho mozku, který se neustále může vyvíjet, díky jeho tvárnosti — plasticitě. Jako vůbec první s představou neuroplasticity mozku přišel William James [7; 4] koncem 19. století, jehož hlavní myšlenka byla, že se mozek může přestavovat na základě našeho prožívání. Abychom dokázali lépe chápat význam plasticity mozku, je dobré si připomenout základní fakta o mozku, mysli a procesu učení.

Lidský mozek je neuvěřitelně složitý. Obsahuje okolo 100 miliard neuronů a každý z nich tvoří tisíce synapsí, jež dohromady tvoří hustou síť obvodů. Synapse neboli spoje mezi neurony, jsou místa styku mezi výběžkem jednoho neuronu a jiným neuronem a jejich počet se odhaduje na sto bilionů. Některé z nich jsou dědičné, ostatní se postupně vytvářejí zkušeností a učením, a to během celého našeho života [5].

[3]

Učení je proces, jak lidé strukturují, uchovávají a využívají vědomosti. Procesem učení, pamatování si informací a jak o nich přemýšlíme se zabývá kognitivní věda [9].

Učení, tedy získávání individuálních zkušeností bylo podrobně zkoumáno od počátku 20. století. I. P. Pavlov, představitel behaviorismu, se zabýval učením o vyšší nervové činnosti, tedy činnosti zajišťující styk organismu s prostředím, učením o podmíněných reflexech. Podněty vnějšího prostředí umožňují organismu přizpůsobovat se novým a proměnlivým životním podmínkám. Podmíněný reflex lze chápat jako nervový mechanismus asociací a učení. [5]. V období behaviorismu bylo učení vnímáno pouze jako způsob chování nikoli proces myšlení. Do poloviny 20. století většina biologů a vědců věřila, že lidský mozek je zcela vyvinut po dosažení 20 let věku, a od té doby se již netvoří žádné nové neurony ani obvody. V polovině 20. století přišel s převratným názorem biolog J. Z. Young, který přednesl, že:

je dokázáno, že buňky našeho mozku se vyvíjejí a používáním doslova rostou, a když se nepoužívají, tak atrofují nebo chřadnou […] a každé dění zanechává v naší nervové tkáni trvalé stopy [4].

Jeho tvrzení posílil i Sigmund Freud, který dodává, že se neurony mohou v reakci na osobní zkušenost měnit [4], tvárnost mozku je jedou z jeho funkcí. Tato tvrzení byla podložena experimenty na zvířatech, ale i lidech (většina se objevila v kontextu poranění mozku). Tyto dále potvrdily, že plasticita mozku je univerzální a všechny naše nervové obvody […] podléhají změnám [4]. Nutno podotknout, že s věkem se plasticita našeho mozku snižuje.

Lidská mysl. Abychom pochopili způsob lidského chování, je zapotřebí zkoumat lidskou mysl, jak lidé myslí, což, na rozdíl od behaviorismu, znamená přesáhnout hranice pouhého lidského chování a zajímat se o studium struktury lidského mozku a jak jeho aktivity řídí aktivitu fyzickou. V návaznosti na Younga a Freuda se vědci koncem 1.pol. 20. století začali zabývat neuroanatomií a vlivem prostředí na lidské myšlení [4]. Jedním z prvních byl Karl Spencer Lashley, který tvrdil, že mozek není jenom pasivním orgánem, ale reaguje na vlivy prostředí. Dále, jak uvádí Sternberg [9]to byl Donald Hebb, který se zajímal o struktury neurálních spojů v mozku v důsledku učení a prokázal, že základ učení v mozku je tvořen jeho častou stimulací.

Obecně, kognitivní psychologie zahrnuje mnoho aspektů, které ovlivňují naše učení, pamatování si informací, jaká je naše paměť dělená(senzorická, pracovní neboli krátkodobá, dlouhodobá), jak s ní pracovat [9]. My se však nyní zaměříme především na plasticitu mozku, s ní úzce související kognitivní zátěž, a jak bychom jí mohli využít ve vzdělávacím procesu.

Plasticita mozku = mocný “nástroj” vzdělávání

[4]

Jak jsme již představili výše, od 2. pol. 20. století mozek už není chápán jako stroj, ale je měněn zkušeností a okolnostmi — je plastický. Plasticita “jednoduše” funguje na principu spojování nervových obvodů v mozku, které toužíme stále aktivovat. V případě touhy, může být hnacím motorem dopamin, který v nás vyvolává pocity radosti, kterou toužíme zažívat opakovaně [4]. Když se zamyslím nad tímto faktem, proč by plasticita mozku nemohla sloužit jako nástroj ke zvýšení motivace učících se jedinců, jak prohloubit jejich zájem o čtení, rozvíjení sebe sama.

Jak toho dosáhnout? Napadá mě, při tvorbě vzdělávacích obsahů spojit síly pedagogů, didaktiků, teoretiků a praktiků, spolupracovat s neurology, psychology, přizpůsobovat se, využívat technologií, tvořit s vědomím, že naše myšlení — mozek se formuje pomocí nástrojů a technologií, které používáme. Uvědomme si fakt, že mozek je tvárný na základě pouhé představivosti a formuje se na základě pouhých myšlenek. Osobně tento fakt vnímám jako jeden z velmi důležitých. Pokud budeme více rozumět naší mysli, můžeme se pokusit ovlivnit zájem každého jedince o téma, učení představit efektivně a záživně. Je tedy také v rukou tvůrců vzdělávacích obsahů, jak využívat digitálních technologií efektivně, a to tak, aby byly přínosem pro lidstvo, aby lidstvo vedly k dosažení stále vyšších cílů, právě procesem nikdy nekončícího vzdělávání — lidskou mysl je možno rozšiřovat v jakémkoli věku.

Odbočka — sociální sítě očima jejich vlastníků a designérů

Než se budeme věnovat možnostem využití plasticity ve vzdělávání detailněji, podívejme se na život v online prostředí očima designérů a vlastníků. Vlastníci a designéři sociálních sítí, různých aplikací či uživatelských rozhraní spolupracují s neurovědci a neurology, aby dokonale zacílili na uživatele, aby se jejich produkty staly návykovými, fungovali tak, jak fungují např. návykové látky, a tím jim generovali zisk. [10]

Celé lidstvo od nepaměti má vrozenou závislost na pochvale, pozitivně reaguje na milou tvář či úsměv, je závislé na citové vazbě [1; 2]. Tím, že jsme chváleni, v těle se vytváří dopamin, hormon štěstí, který v nás vyvolává příjemné emoce, tělo se zaplavuje endorfiny. Je nutno podotknout, že snad “díky” uspěchané době digitálního světa rodiče netráví se svými dětmi tolik času jako dříve a, dle mého názoru, jsme si určitým způsobem odvykli chválit a to nejenom děti.

Této skutečnosti využili, jako “díry na trhu”, majitelé společností, výrobci technologií a designéři sociálních sítí. V jednoduchosti řečeno, vytvořili komunitu na síti, obohacenou o obrázky, emotikony a tím si zajistili vysokou návštěvnost, kde každý pozitivní komentář, každý palec nahoru či smajlík je náhradou za chybějící pochvalu, tělo vytváří dopamin a rázem vzniká návykové prostředí, prostředí, které sytí náš mozek. Ovšem čím víc je mozek sytý, tím víc je hladový, tím více toužíme po stále nových informacích, klikat na odkazy, číst maily či pouze brouzdat internetem [10]. Jen si vzpomeňte, jakékoli digitální zařízení vám popřeje krásný den, usměje se na vás, nekřičí, nerozčiluje se, nenadává, čímž nás jistým způsobem ovládá. Ať si to uvědomuje nebo ne, celý digitální svět nám mění naše myšlení a transformuje náš mozek.

Pár otázek a zamyšlení před samotným závěrem…

Možná se budu opakovat, ale tyto otázka mi neustále rezonují v mysli. Jak využít tvárnosti mozku ve vzdělávacím procesu, třeba pro zvýšení čtenářské gramotnosti? Jak zvýšit motivaci k učení v online i offline světě, návštěvám knihoven, kritickému myšlení? Uvědomujeme si rozdíl mezi učením v online a offline světě v souvislosti s kognitivní zátěží našeho mozku? Na to vše se nyní lehounce podíváme.

Při tvorbě obsahu vnímám jako jeden z klíčových pojmů pojem kognitivní zátěž neboli informační přetížení. Jedná se důležitý aspekt na cestě vzděláváním, s nímž se potkal snad každý z nás — velké množství informací, které se na nás hrne ze všech stran skrze média musíme zpracovávat, organizovat, vyhodnocovat. Když se ohlédnu do minulosti, jen stěží si vybavuji, že bych byla kdy informačně přetížená z množství tištěných novin, časopisů či knih, které jsem měla kolem sebe, popř. z návštěvy knihovny. Naopak, cítila jsem naprostou svobodu a volnost, sáhnout po jakékoli knize a ponořit se do příběhu či faktů. Tak, jak si dnes libuji v nelineárním čtení, dříve jsem si libovala ve čtení lineárním. Ve čtení, které mi utvářelo obsah vlastního vnitřního “úložiště” poznatků a zážitků, jimiž jsem svoji mentální kapacitu nijak nezatěžovala, naopak jsem ji posilovala [4].

Kniha Nicholase Carra [4] mě přivedla na myšlenku, že snahou designérů vzdělávacích obsahů by tedy mělo být motivovat učící se jedince nejenom skrze online svět, ale zároveň do výuky zapojovat tištěné materiály, knihy, jež vybízejí ke koncentraci a hlubokému zamyšlení. Dále by měli motivovat jedince tak, aby vnímali potřebu se vracet k tématu, dokončit začatý online kurz či začíst se do příběhu v lineární podobě, nechat je cítit se být součástí celého vzdělávacího procesu, být jednou žákem jindy zase učitelem.

Díky dostupným výzkumům víme, že je mnohem lepší tvořit vzdělávací obsah logogramy, obrázkovými symboly, které vedou učícího jedince k vyšší aktivaci mozku tím, že se soustředí na jejich dešifrování, než plnění obsahu pouhými písmeny a nutit jedince k pouhému čtení [4]. Existuje mnoho nástrojů a prvků, které výuku zpestří, postarají se o správnou hladinu endorfinů ke zvýšení vnitřní motivace učících se jedinců, a to napříč generacemi. Je to přeci tak jednoduché, když si uvědomíme, že internet z nás všech rázem může udělat spisovatele a naši tvorbu uvidí celý svět, proč toho efektivně nevyužít? Tím, že kdokoli může připojit komentář, diskuse na dané téma je na světě, může se objevit touha být součástí komity, být viděn, být chválen. [4]

Při tvorbě obsahů je důležití si ovšem uvědomit fakt, každá mince má dvě strany a že plasticita mozku má i druhý efekt, a to ten spojený s digitálními technologiemi a rozdílným myšlením digitálních domorodců. Těžko říct, jestli bohužel nebo bohudík, mozek trénujeme i při používání webu. V tomto případě se však jedná o trénování rozptylování, jak zpracovávat informace velmi rychle a efektivně, kdy naše pozornost slábne [4]. Práce na webu totiž vyvíjí tlak pouze na naši pracovní, krátkodobou paměť. Ve výsledku tento způsob chování vede k obtížnému soustředění se, pokud máme pracovat s informacemi mimo dosah počítačů, a proto jsme neustále nuceni navštěvovat web plný informací, dostupný obratem stisknutím jednoho tlačítka [4]. Je tedy více než žádoucí, aby vzdělávací obsahy vedly k formování struktury lidského mozku, a to ne pouze formou webu, jež může být klasifikován jako technologie zapomínání [4].

Před závěrem mi dovolte osobnější vhled do tématu celosvětově provázané sítě internetu, lidské mysli a procesu učení se. Než jsem začala psát tento článek, po vzoru nastudovaného materiálu a výzkumů jsem si řekla, že nebudu psát text protkaný hypertextovými odkazy. Chtěla jsem zachovat jeho linearitu, která bych mohla čtenáře přimět k hlubšímu zamyšlení se nad tématem. Ale jak sami vidíte, moc se mi to nepovedlo. V online světě — při práci na webu se vlastně samo nabízí, poskytnout čtenáři komfort možnosti dohledat informace, které pro něj nemusejí být automatické, a to vše příjemnou a nenásilnou formou, prostě na jedno kliknutí. Ve výsledku, přeci jenom záleží na každém z nás, jestli se necháme z linearity textu vytrhnout či nikoli.

Díky přípravě na tento článek jsem možná i pochopila Design webu Masarykovy univerzity— interaktivních osnov, kde jsou hypertextové odkazy velmi slabě viditelné. Nejspíše je to jeden z důvodů, jak zamezit distrakci učících se jedinců, jimž je ovšem stále poskytnuta možnost prokliku v textu, na první pohled zjevně lineárního.

Je k zamyšlení, jestli nám více prospívá lineární čtení / učení se, nebo jeho nelinearita. Mnoho výzkumů ukazuje, že nelineární forma učení se/čtení způsobuje kognitivní přetížení jehož následkem si informace uložené do pracovní paměti nejsme schopni převádět do dlouhodobé paměti, a tudíž jejich životnost je velmi krátká. Zatím co při lineárním čtení nejsou naše kognitivní procesy ničím vyrušovány, a tudíž se plně soustředíme na jedno téma a informace náš mozek je schopný převádět do dlouhodobé paměti, do vlastního “archivu”, který na rozdíl od externích disků, nemůže být nikdy plný [4]. U nelineárního čtení, text protkaný hyperlinky nás vnořuje stále do nových témat. Hyperlinky jsou navrženy tak, aby naši pozornost přilákaly.

Ze své vlastní zkušenosti mohu říct, že mi otvírají pomyslné brány do nových světů, přinášejí mi nová dobrodružství. Veškerá interaktivita na internetu a jeho nekonečné možnosti mi přinášejí jakousi atraktivitu, nevšednost. Každý den mi otevírá nové dveře, což dle mého názoru je jeden z hlavních důvodů, proč nás tento virtuální svět tolik přitahuje.

Závěr

Digitální svět a celý průmysl 4.0 nám přináší tzv. inteligentní technologie, jež „dokáží rozšířit a podporovat naše mentální schopnosti, jako je vyhledávání a třídění informací, formulování a vyhledávání myšlenek, sdílení know-how a znalostí, měření a počítání či zvětšování kapacity naší paměti“ (Carr, str. 66). Technologie lze chápat jako prostředek k dosažení našich cílů. Je zcela automatické, že nad používáním digitálních technologií nepřemýšlíme, zkrátka je bereme jako samozřejmost, jsou tady, jako je třeba gramofon či automobil [4].

Neuroplaticita je tím chybějícím článkem k porozumění dopadu informačních médií a jiných intelektuálních technologií na rozvoj civilizace a nasměrování vývoje lidského vědomí na biologické úrovni. [4]

[5]

Každou svojí činností měníme své myšlení, formuje svůj mozek. Aniž bychom si to uvědomovali, skrze vzdělávací procesy jsme schopni předávat již modifikovanou strukturu mozku [4]. Jak mnohé výzkumy ukázaly, mozek a mysl jsou dokonale provázané a vzájemným působením se tvarují. Je to provázaný systém který je vysoce organizovaný. Je pouze na nás samotných, jak o naši mysl, paměť budeme pečovat. Když si tvůrci vzdělávacích obsahů zaměří svoji pozornost na vzájemná propojení a působení technologií procesu učení a tvárnosti lidské mysli, mohli by lépe cílit při tvorbě vzdělávacích procesů a obsahů, a to od základních škol až po celoživotní vzdělávání.

Všichni bychom ale měli mít na paměti, že k jakémukoli vzdělávání bychom měli přistupovat v souladu znalostí o funkci lidského mozku a dopřát si čas nad přípravou vzdělávacích materiálů pro digitální éru a na celý proces učení se. Zároveň bychom každý vzdělávací proces měli obohatit o části, které učícího se jedince povedou ke kritickému myšlení, kybernetické bezpečnosti zrovna tak, jako ke kreativitě a alespoň chvilkové linearitě myšlení. Cílem nás všech by měla být společnosti, kde vzkvétá informační gramotnost a motivovanost učících se jedinců.

Zdroje:

• [1] Allport, G. W. (1985). The Historical Background of Social Psychology. In G. Lindzey & E. Aronson (ed.). The Handbook of Social Psychology. New York: McGraw Hill.
• [2] Bowlby, J. (1969). Attachment. Dostupné [28.05.2022] z: https://archive.org/details/attachment00bowlrich
• [3] Carr, N. (n.d.). Nichola Car: A writer of books, essays, and ephemera. Dostupné [28.05.2022] z: https://www.nicholascarr.com/
• [4] Carr, N. (2017). Nebezpečná mělčina — Jak internet mění náš mozek. (z angl. orig. The Shallows, what the internet is doing to our brains. 2011).
• [5] Čáp, J., Mareš, J. (2001). Psychologie pro učitele. Praha: Portál.
• [6] Floridi, L. (2014). The fourth revolution: How the infosphere is reshaping human reality. OUP Oxford.
• [7] James, W. (1890). The Principles of Psychology. Holt.
• [8] McLuhan, M. (1964). Understanding media: the extensions of man (8. print). London: Routledge & Kegan Paul. (česky: Mc Luhan, Jak rozumět médiím, extenze člověka, 1991)
• [9] Sternberg, R.J. (2002). Kognitivní psychologie. Praha: Portál.
• [10] Stránský, M. (29.04.2019). Dopamin za lajk, aneb naše inteligence bude umělá. In Aktuálně.cz. Dostupné [7.6.2022] z: https://blog.aktualne.cz/blogy/martin-jan-stransky.php?itemid=33932

Pozn autora: některé zdrojů v textu jsem si vypůjčila z knihy Nicholase Carra, pro citaci, prosím, navštivte jeho knihu.

Obrázky:

• [1] Kvantová fyzika. In Pixabay.com. Dostupné [7.6.2022] z: https://pixabay.com/cs/illustrations/kvantov%c3%a1-fyzika-m%c3%a1vat-%c4%8d%c3%a1stice-4550602/
• [2] Human brain with rays. In Freepik.com. Dostupné [7.6.2022] z: https://www.freepik.com/free-photo/human-brain-with-rays_1023261.htm#query=human%20brain%20with%20rays&position=49&from_view=search
• [3] Realistic brain set. In Freepik.com. Dostupné [7.6.2022] z: https://www.freepik.com/free-vector/realistic-brain-set_26760071.htm#query=neuron&position=10&from_view=search
• [4] Duševní Člověk Zkušenosti Myšlení Neurovědy. In Pixabay.com. Dostupné [7.6.2022] z: https://pixabay.com/cs/illustrations/du%c5%a1evn%c3%ad-%c4%8dlov%c4%9bk-zku%c5%a1enosti-my%c5%a1len%c3%ad-2301393/
• [5] Never stop learning. In Pixabay.com. Dostupné [7.6.2022] z: https://pixabay.com/cs/photos/nikdy-se-nep%c5%99est%c3%a1vej-u%c4%8dit-3258944/